Karel Hvížďala | Komentáře
8. 4. 2013 17:31

Daňové ráje? Novináři versus černé svědomí států

Pokud média vydrží spolupracovat, velmi brzy se můžeme dočkat dalších odhalení
Foto: Blogy a názory

„Sice už se dnes úniky daní považují za čistou zlodějnu, ale o zemích, které to umožňují, se hovoří poeticky jako o daňových rájích či oázách. Pokud nenazveme věci pravými jmény, pak je těžko můžeme trestat," píše pro Aktuálně.cz spisovatel a publicista Karel Hvížďala.

Podle finančních expertů z Evropské unie mizí ročně asi jeden bilion eur v daňových rájích, celkem je tam uloženo asi 16 až 25 bilionů eur (uvádí Der Spiegel ze dne 8. 4. 2013) a tento obchod čile vzkvétá. Státy, které jsou v recesi a těžko se vzpamatovávají z bankovní krize v roce 2008, přicházejí na daních o mnoho miliard eur ročně. To se týká i České republiky.

Jak známo, nejdříve se globalizovalo podsvětí, pak byznys a zdá se, že ožebračování států, a tím pádem i občanů kvůli bezskrupulózním bankéřům, obchodníkům a politikům, vedlo k tomu, že se jako třetí mocnost globalizovala žurnalistika. A má to logiku: občanská a mediální kontrola je nejlevnější.

Média spojují síly

Na pátrání po mizejících bilionech začali spolupracovat němečtí žurnalisté ze Süddeutsche Zeitung společně s Norddeutsche Rundfunk, s americkými kolegy z The Washington Post, britskými investigativci v deníku The Guardian a s Francouzi v prestižním deníku Le Monde. Podařilo se jim díky této spolupráci se dostat k tajným dokumentům „Offshore Leaks" a díky nim nahlédli trochu do temných vod podobných kšeftů.

Vyhodnocování získaných dokumentů bude zřejmě ještě trvat mnoho měsíců, protože novináři mají nyní k dispozici 260 gigabytů informací a dva miliony e-mailů, z kterých je možné vyčíst, jak tyto tajné operace probíhaly. Computery sice veškeré transakce urychlují, ale zároveň každý z nás zanechá denně stovky digitálních stop, z kterých je možné nejen zpětně zrekonstruovat pohyb osob, jako to bylo s atentátníky po 11. září 2001, ale podobně je možné zrekonstruovat i pohyby peněz.

Otázka samozřejmě je, jak tato spolupráce bude dále pokračovat. Jestli tyto redakce budou schopné si dál vyměňovat rešerše a postupovat dopředu společně, nebo jestli převáží soutěživost nad spoluprací, což by projekt zpomalilo. Vzájemná spolupráce by pak vyžadovala i koordinaci výstupů: pokud se toto podaří, je evidentní, že by se v takové spolupráci dalo pokračovat a mohla by přinést řadu dalších odhalení.

Problém by mohl samozřejmě nastat, kdyby se do takové spolupráce nabouraly zpravodajské služby, které se o podobné možnosti jistě zajímají již dnes, aby s předstihem věděly, co bude zveřejněno. A kdyby začaly přes zahraniční novináře vypouštět zprávy, které by se staly součástí jejich domácích špionážních her, ztratily by jejich výstupy na důvěryhodnosti. Zřejmě proto se zatím mezi redakcemi neobjevil ani jeden titul ze střední Evropy a Ruska, kde infiltrace by byla zřejmě snazší.

I Česko přichází o miliardy

Informace, které mají žurnalisté nyní k dispozici, pocházejí zatím jen ze serverů dvou firem, které se těmito obchody zabývaly a zabývají. V daňových rájích, kterých je rovných padesát, otevíraly tyto společnosti pro své zákazníky jen tzv. dopisní schránky: nic víc než adresu tam totiž ten, kdo nechce platit daně, nepotřebuje.

Podle získaných informací na tomto principu převáděli peníze do daňových rájů majitelé až 120 tisíc firem a trastů údajně ze 170 zemí. Jak už Aktuálně.cz uvedlo, mezi daňové ráje patří i Britské Panenské ostrovy, kde je registrováno, podle údajů z roku 2011, 438 českých firem a podle ministra financí Miroslava Kalouska (jak řekl v pořadu Partie televize Prima v neděli 7. 4.) je těchto firem celkem přibližně 12 500 a Česko kvůli nim přichází o jednotky miliard.

Z dat, která mají zahraniční novináři k dispozici, zároveň vyplývá, že obchody se děly za pomoci falešně zakládaných firem, bílých koní a tajných smluv. Do černých obchodů jsou zapojeni advokáti (podle Süddeutsche Zeitung z neděle 7. 4. , které se spojily se švýcarskými novinami Sonntags Zeitung, si ze zakládání tajných kont v daňových rájích udělali švýcarští advokáti výnosný sport, stejně jako banky UBS a Wegelin), makléři i různí poradci. Mezi majiteli černých kont v daňových rájích jsou čelní politici a jejich příbuzní z různých států, převážně diktátoři, pašeráci zbraní, ti, co utekli, aby nemuseli platit daně, ale i průměrní obchodníci, prominenti a různí podvodníci.

Podle expertů Evropské unie mizí v daňových rájích ročně asi bilion eur.
Podle expertů Evropské unie mizí v daňových rájích ročně asi bilion eur. | Foto: Aktuálně.cz

Na ideu zbohatnout na nízkých daních přišli vládci Cookových ostrovů, což je nezávislý ostrovní stát v jižním Pacifiku. Tento státeček, čítající několik ostrovů, nemohl nikomu nabídnout nic jiného než nádherné bílé pláže a tyrkysové moře, jenže takhle v této oblasti vypadají všechny ostrovy a obyvatelé jim začali utíkat. Když jich tam zbylo asi dvacet tisíc, setkali se v roce 1981 poslanci na krizovém zasedání na hlavním ostrově Rarotonga a schválili tzv. International Companies Act. V praxi tento zákon vyzval podnikatele z celého světa, aby na ostrov převáděli své peníze, slíbil jim minimální daně a vlastní bankéře pak zavázal k naprosté mlčenlivosti.

Jedním z hlavních autorů tohoto zákona byl Brit Mike Mitchell, který na ostrově působil léta jako konzul. Země začala místo na daních vydělávat na poplatcích za založení firem, které na ostrově měly jen poštovní schránku. Jedna z prvních firem, která tyto záležitosti vyřizovala, se jmenovala Portcullis, patřila od roku 1987 právě tehdy osmašedesátiletému panu Mitchellovi. A tak se ze státu, kde dříve mezi velké zločiny patřila i krádež kola, stalo vítané místo pro všechny, kdo utíkali před spravedlností, a pro ty, kteří tam chtěli mít načerno uložené miliony. V roce 2004 pan Mitchell firmu prodal a dnes se jmenuje Portcullis TrustNet, používá zkratku PTN a má stovky zaměstnanců, kteří se starají o uložené miliardy nebo možná i biliony eur a dolarů.

Konkurenční firma se jmenuje Commonwealth Trust Limited, má zkratku CTL a sídlí v Karibiku na Britských Panenských ostrovech. Žije tam 32 tisíc lidí a na každého obyvatele, včetně nemluvňat, připadá patnáct registrovaných zahraničních firem, tedy poštovních schránek. Tuto společnost založil Kanaďan Thomas Ward v roce 2008 a dnes v ní pracuje už jen jako poradce. V době, kdy firmu řídil, se u ní ročně registrovalo tři až pět tisíc nových zákazníků a CTL spolupracovala s každým, kdo neměl špatnou pověst jako například bin Ládin. Takové zákazníky odmítala. A protože ostrovy patří pod britskou správu, spadají i pod High Court of Justice v Londýně, kde mají zákazníci záruku řádného procesu v případě jakéhokoliv sporu.

Novinářům se podařilo získat údaje právě z těchto dvou firem. Daňový expert Arthur Cockfield řekl americké televizní stanici CBC, že s něčím takovým se ještě nikdy nesetkal.Ze získaných materiálů lze vysledovat hlavní toky peněz: Do Číny proudí nejvíce peněz z Britských Panenských ostrovů, do Indie z ostrova Mauritius a do Německa donedávna proudila většina peněz ze Švýcarska, které ale v nedávné době prohlásilo, že tomu, kdo do ujednaného termínu nepřizná peníze u nich uložené, banka vypoví služby.

A kromě toho se novinářům podařilo zjistit i skutečné majitele některých uměleckých děl, která byla prodána na aukcích u Sotheby's v Londýně. Z korespondence, kterou mají k dispozici, například vyplývá, jak to bylo s prodejem slavného obrazu Vincenta van Gogha Vodní mlýn v Gennep z roku 1884. Peníze ve výši 751 550 dolarů byly poukázány z firmy Portcullis, ale patřily firmě Nautilus Trustees Limited. Za pár měsíců po aukci se obraz objevil jako zápůjčka v Museu Thyssen-Bornemisza v Madridu. Obraz tedy koupila baronka Carmen Thyssen-Bornemiszaová, která patří mezi nejznámnější sběratele umění na světě. Kdyby baronka Thyssen-Bornemiszaová přihlásila Goghův obraz ve Španělsku a nešlo tedy jen o zápůjčku, platila by z obrazu ročně obrovskou daň.

Mezi dalšími zákazníky „černých" firem jsou ale i tak známí lidé, jako byl například Günter Sachs, fotograf, playboy a bývalý manžel Brigitte Bardotové (v jeho pozůstalosti se nachází sbírka obrazů v hodnotě desítek milionů, o kterou se nyní zajímá policie) nebo Elie de Rothschild, který založil Züricher Rothschild-Bank, ruský oligarcha Michail Fridman, gruzínský premiér Bidzina Ivanišvili, italský filmový producent Goffredo Lombardo, miliardáři z Číny, Indie, Filipín, ale i různí zubaři, advokáti, zpěváci a zpěvačky.

Údajně mezi nimi není nikdo z České republiky, ale i z Německa je tam méně lidí, než se předpokládalo: Němci využívají pro takové služby spíše blízké státy, jako jsou Lucembursko (podle nedělního vydání FAZ ze 7. 4. ministr financí prohlásil, že se Lucembursko připojí k mezinárodnímu trendu vyměňovat si automaticky informace o uložených penězích), Lichtenštejnsko a donedávna hlavně Švýcarsko.

Komu se to vyplatí

Offshore-konstrukce se vyplatí ale teprve tehdy, když někdo potřebuje ulít alespoň pár milionů eur či dolarů, protože jen převody stojí tisíce dolarů, a to nepočítáme honoráře advokátů, které jsou mnohem vyšší. Miliony korun se takhle schovávat nevyplatí, a to je zřejmě hlavní důvod, proč mezi klienty výše zmíněných firem není zatím žádný Čech. Pravidlo je tedy jednoduché: výdaje na transakci musí být menší než daně, které by majitel zaplatil doma.

Jeden z problémů, proč tyto firmy od osmdesátých let beztrestně mohly pracovat, spočívá zřejmě v tom, že je využívají i tajné služby skoro všech států. Zatím se podařilo prokázat, že například po 11. září 2001 zaregistrovala ve Washingtonu firma Star Group Finance and Holdings firmu Elite LLC a ta zase koupila firmu v Litvě. Z rešerší se pak dá usuzovat na to, že nejspíš právě přes tuto firmu byly financovány tajné věznice CIA například i v Polsku. A přes podobnou společnost v Panamě zase zřejmě Rusové financovali dodávky zbraní do Somálska. I tajné služby tyto cesty používají hlavně proto, jak se v Panamě dozvěděli reportéři BBC, kteří se vydávali za potenciální zákazníky, že možnost objevení majitele konta je asi stejně velká jako vyhrát v loterii první cenu.

K miliardářům s penězi uloženými v daňových rájích patří i gruzínský premiér Bidzina Ivanišvili.
K miliardářům s penězi uloženými v daňových rájích patří i gruzínský premiér Bidzina Ivanišvili. | Foto: Reuters

Další problém je evidentně sémantický. Sice už se dnes úniky daní považují za čistou zlodějnu, ale o zemích, které to umožňují, se hovoří poeticky jako o daňových rájích či oázách. Pokud nenazveme věci pravými jmény, pak je těžko můžeme trestat. Teprve kdyby se podařilo vytvořit černou listinu daňových rájů, na které by se státy domluvily, bylo by možné společně tyto země a konkrétní banky sankcionovat či hospodářsky trestat.

Jenže to se neděje a odborníci se domnívají, že se to ani brzy nestane, protože zatím se většina vlád tváří, jako že nic takového neexistuje a o tom, kde jsou doopravdy velké peníze jejich boháčů, nechtějí nic vědět. O předání dat do konce minulého týdne požádalo jen Německo a Řecko. Neoficiálně je ale ve staré Evropě rušno hlavně mezi advokáty, které chtějí vyšetřovat ve Švýcarsku a Německu a jak vidno, rychle zareagovalo i Lucembursko. Další reakce na sebe asi nedají dlouho čekat, protože každý den se objeví v médiích nové a nové informace.

Zájem české veřejnosti o takovéto události je menší než ve staré Evropě. O důvodech ale můžeme jenom spekulovat: Například ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák se domnívá, že nezájem o dění v zahraničí je u nás způsoben hlavně tím, že se nás krize nijak podstatně nedotkla a že se nám žije relativně dobře. A tu hlavní hrozbu, která tu existuje a jíž je rozpad Evropské unie, který by nás totálně marginalizoval, politici nechtějí vidět.

Za nezájmem i některých evropských vlád je nejspíš i to, že podobně uklidili své peníze i někteří evropští politici, aby nemuseli platit daně, jak ukazuje případ francouzského ministra Jerome Cahuzaca, který měl bojovat proti daňovým únikům a nakonec musel kvůli vlastním černým kontům rezignovat.

Hlavní problém s únikem daní je však ještě hlubší a zásadnější: Čím víc je ulito bohatství v peněžních bunkrech, jak se začalo říkat přesněji daňovým rájům, tím víc je ohrožena suverenita obyvatelstva, jak v posledních týdnech ukazuje Kypr a předtím Itálie či Řecko, kterým jsou různá opatření diktována zvnějšku.

Zdá se, že brzy už nebudou chybět informace o tom, co naši civilizaci ochromuje, ale pokud se zvláště naši politici budou chovat tak vypočítavě, jak se chovají, bude chybět schopnost takovým informacím a jejich důsledkům rozumět a Česko se promění v klientelistický ráj.

Názory Aktuálně.cz

Názory - co vy na to?

Sledujte nás na:

 

Právě se děje

Další zprávy