Reakce na epidemii koronaviru jsou různé. Velká část lidí se snaží něco dělat. Hitem těchto dní se staly roušky. Koupit se prakticky nedají. Je fascinující sledovat, jak bleskově se rozjela jejich domácí výroba. Mám kolem sebe řadu žen, které roušky šijí, od těch, které šít umějí, až po ty, které si s šicím strojem netykají. Po internetu kolují videa, návody a taky vysvětlení, proč má smysl roušky nosit, že to není vyplašenost, ale ohleduplnost.
Praha je vylidněná, vezl jsem v pondělí a v úterý na kole roušky na radnici Prahy 7. Málo aut (v hlavním městě zážitek), méně i pěších. Někteří měli i na chodníku roušky na obličeji. Jiní šli "nahoře bez" (roušek). V parku na Letné jsem viděl rodiče s dětmi, i některé holčičky a kluci měli nosy a ústa zakryté. V pražských dopravních prostředcích už lidé musí mít povinně ochranu obličeje, roušku, šálu, šátek. Jinak nesmějí dovnitř. Nasazené by je měli mít, i když jdou nakupovat. Prodavačky patří mezi mimořádně ohrožené skupiny. Jsou, stejně jako zdravotníci, "v první linii". Měli bychom na ně myslet, chránit je.
Je ale logické, že filtr kapének část občanů nenosí. Nejsme na nic takového zvyklí, navíc kolují zcela mylné informace, že "rouška stejně ničemu nepomůže, virus skrz ni pronikne". Odborníci vysvětlují, že rouška naopak pomáhá hodně.
Česká populace je často "free", lidé si tu rádi dělají, co chtějí. Sami si rozhodnou, co považují za dobré a co ne. Neradi se podřizují nařízením i rozumným doporučením. Bylo to vidět před zavedením drsné (a nutné) celorepublikové karantény. Na žádost, ať se občané nescházejí ve velkých skupinách, mnozí odpověděli opačně, pořádali velké party a seance, chlubili se tím na internetu. Takové to "my se nebojíme" a "nikdo mě nebude buzerovat".
Najde se i jiný "antirouškový" prvek. Zakrývání obličeje mají lidé po uprchlické krizi spojeno se "šátky" (burka, nikáb, čádor, hidžáb). Většina z nich sice nezakrývá nos a ústa, ale stejně, naše civilizace se přece nezakrývá! A najednou se máme zakrývat ne z náboženských důvodů, ale protože myslíme na sebe i na druhé. Vystihl to Petr Ludwig v rouškovém videu: "Líbí se mi myšlenka 'já chráním tebe, ty chráníš mě'."
Je to obrat, změna, najednou máme intenzivně myslet nejen na sebe, ale i na ty, kteří se se mnou setkají, třeba cizí. Ukazuje se, že myslet na druhé je výhodné i pro mě a moji rodinu, blízké.
Vytěsněné MY ožívá
Žijeme v době věčné soutěže, děti jsou odmalička vedeny k závodění, být lepší než ten vedle mě. Všichni chceme uspět, jak by řekl premiér Babiš, "být na špici". Znamená to dnes myslet především na sebe, chtít druhé nechat za sebou. Život se mění ve sprint po závodní trati, používat lokty je žádoucí. Epidemie Covid-19 tyto postoje mění. Najednou nejde o to, vyniknout (nemělo by jít), ale splynout, pečovat o celek, nejen o sebe, nasadit si tu nepohodlnou, v podstatě ošklivou, můj výraz zakrývající masku právě venku, na veřejnosti. Pro blaho své i druhých.
Dostáváme nevyžádanou, nechtěnou, životně důležitou lekci. Učí nás, že myslet na druhé je prostě dobré. Soutěž končí, končí nejdřív JÁ, pak TY a vrací se dnes skoro zapomenutý, vytěsněný pocit MY. Proto lidé, většinou ženy, sedli ke strojům a šijí roušky. Pro sebe, svoji rodinu, pro své sousedy, pro nemocnice, kde je nemají, pro úředníky, pro staré lidi, kteří jsou sami a neseženou si je, nevyrobí.
Je to fascinující, dějí se věci. Něco, co máme v sobě skryto, zahrabáno, se najednou otevírá a tlačí ven - pomáhat, nemyslet jen na sebe. Nestačí, když se před koronavirem chráním sám, aby to fungovalo, musíme se chránit spolu.
Typická byla pondělní tisková konference malé části české vlády. Ministr zdravotnictví Adam Vojtěch na ní veřejnost upozorňoval: "Do té doby, než bude nějaký zásadní dostatek roušek, což by mělo být velmi brzy, tak je dobře mít aspoň něco před obličejem, to znamená nějaký šátek, v něm může být třeba papírový kapesník, aby to fungovalo jako určitý filtr. Víme, že i to výrazně zabraňuje šíření té nákazy." Ministr tyto věty vyslovoval bez roušky.
Padl dotaz, proč roušky nenosí také členové vlády. (Moderátor tiskovky roušku nasazenou měl.) Premiér odpověděl: "K těm rouškám, my je samozřejmě nosíme na veřejnosti, ale dneska byla první videovláda, takže jsme nebyli společně na vládě, my jsme vás viděli v televizi, že je máte, tak když je máte vy, my je nepotřebujeme, a taky jsme v bezpečný vzdálenosti…" Pokud jde o onu bezpečnou vzdálenost, stáli čtyři vedle sebe a poblíž moderátor. Tvrzení "když je máte vy, my je nepotřebujeme" je taky mylné.
Roušky nesluší, ale epidemiolog, šéf zdravotnictví, ministr průmyslu a dopravy a premiér přece měli vědět, že dávají příklad, že mezi základní lidské přirozenosti a schopnosti, dovednosti, patří opičit se. Měli vědět, že se lidé nejraději opičí po těch nahoře, po mocných, důležitých, po šéfech. Přirozená reakce přece je: "Když ne Babiš, tak proč já?" Dobré bylo, že zase otevřeli galanterie, aby si občané mohli na šití roušek nakoupit. V úterý už vládní tiskovka proběhla v rouškách. Tak sláva, Babišovi marketéři asi zapracovali .
Na závěr ještě jedna ukázka myšlení elit, postoj Václava Klause: "Roušku nemám. Někdo se podivoval, jak to, že nenosím roušku. O mně je všeobecně známo, že na lyžích nenosím helmu. To je taková moje polemika s takzvaným principem předběžné opatrnosti, který přes zelenou ideologii ovládl náš svět." Chápete? Chránit druhé před nákazou, kterou mohu roznášet, je "zelená ideologie".
