Summit hlav států a předsedů vlád zemí Evropské unie konečně rozhodl o šestém balíku sankcí proti Rusku za vpád na Ukrajinu. Týká se více než dvou třetin dovozu ruské ropy. Jednalo se o něm ovšem už od 4. dubna, tedy téměř celý měsíc. Především Viktor Orbán, ale i vlády dalších zemí (Česko nevyjímaje) házely do dohody vidle. Jednotlivé státy stále hrají o to, aby měly dost ropy, na níž jsou závislé, protože se s její pomocí vyrábí mnohé z toho, co nutně potřebují. Potud se dá pochopit snaha národních lídrů chránit své země. Zároveň se však díváme na skličující proces, temný test unijní akceschopnosti tváří v tvář tak šíleně jasné věci, jakou je ruská válka proti Ukrajině.
Před měsícem se psalo o tom, že dohoda nebude tak složitá, že se země mohou vzájemně podpořit a že mnohem komplikovanější bude odstřižení od ruského plynu. Sledovali jsme však vlekoucí se neochotu omezit se v zájmu pomoci těžce sužované Ukrajině. A ano, řekněme to: na začátku úvah má stát Kyjev, ne Budapešť, Berlín, Varšava a kdovíkdo ještě.
Různé unijní státy vykazují různou míru závislosti na ruské ropě, třeba Maďarsko velmi vysokou, podobně jako my. Sledujeme různé roviny problémů, jež se střetávají, ale snad i dnes, 97 dní od začátku války platí, že nejvyšším imperativem je pomoci Ukrajině - a tedy i sobě - vyhrát.
Pokud se ovšem některé země jako Francie a Německo ukrajinského vítězství vlastně potichu neobávají. Pokud neuvažují nějak takto: Co pak, po prohře Ruska? Co pak s vítěznou Ukrajinou? Vzít ji do EU? Vždyť nesplňuje kde co! A ještě neskonale horší otázka - co pak s Ruskem? Jak mu pofoukat bebí, které si samo způsobilo?
Už jen fakt, že se evropské země nekonečně dlouho handrkovaly jak na tržišti, zatímco Rusové na Ukrajině vraždí a pustoší, je odpudivý, nesnesitelný. To, co předvádějí, fakt, že je my, jednotliví občané jednotlivých zemí, netlačíme politiky k rychlejším dohodám, nás popisuje. Obnažuje naši lhostejnost k nedaleké kruté válce. Úplný zákaz dovozu ruské ropy a rafinovaných paliv je nyní dalším nutným krokem. Pokud se neodhodláme s Ukrajinci bojovat, pokud jsme se nechali Putinem zastrašit, toto je cesta.
Zopakujme si, jaký mají sankce smysl. Nejde jen o nějaké "stání Ruska na hanbě", jde o škrcení zdrojů, za něž Moskva financuje vraždění na Ukrajině. Přesněji, sankce představují snahu přestat Putinovi a jeho sebrance platit genocidu. Není to tedy trest, je to, může to být, vysoce účinná pomoc.
Vyjednávat s Putinem? Nesmysl
Uvědomme si, že celý Západ naprosto přesně a beze všech pochyb ví, co se stalo: Rusko bezdůvodně, výhradně kvůli svým imperiálním ambicím a kvůli nenávisti ke svobodě, v jaké my sami po léta pohodlně žijeme, napadlo a začalo ničit sousední zemi. Pokouší se anulovat celý jeden národ, udělat z něj násilně součást své nesvobodné říše. Ukrajina Rusy nijak nevyprovokovala. Jako samostatný, suverénní stát má právo jak usilovat o vstup do EU, tak o vstup do Severoatlantické aliance.
Od konce února sledujeme zhruba čtyři základní procesy. Prvním je dodávání zbraní Ukrajině. NATO jí nejde samo pomoci. Zdůvodňuje to strachem, aby nevyvolalo III. světovou válku. Tou vyhrožuje Putin a jeho lidé. Alianční země však nebyly ochotny zajistit ani bezpečné koridory pro odchod civilistů z drceného Mariupolu a dalších měst. Západ se až hmatatelně bojí Putina. Nevadí, že od expertů horem dolem slyší: na tohle Kreml přesně hraje, s tím strachem celou dobu počítá.
Druhý proces, který se táhne dlouho a zbytečně, je opakované vyjednávání s Putinem. Sledujeme francouzské, německé a americké pokusy, jež k ničemu nevedou. Spíš jako by vyvolávaly úplně opačný účinek. Putin de facto nejedná, na Ukrajině nijak přesvědčivě nevyhrává, musel ustoupit od Kyjeva, ale dál nevyjednává a staví se čím dál víc do role nepřítele demokracie a všeho demokratického. Do role jakéhosi "božího trestu" či "božího soudu" nad Západem. Jednání Macrona a Scholze s Putinem nezabránily ani zprávy o hrůzách, jež ruští vojáci se souhlasem svého zvrhlého vedení na Ukrajině páchají. Chtějí jednat dál a dál. Proč? Západ si navykl na kšeft s Ruskem, uvažuje převážně kupecky, přes peníze - na tahanicích o sankce je to perfektně vidět.
Třetím procesem jsou uvalované sankce. Pět balíčků bylo postupně přijato, o šestém se Evropa handrkovala měsíc. Právě na sankcích, tedy na tom, o čem Evropská unie rozhoduje sama jako celek, vidíme, jak na tom doopravdy jsme, tady se střetáváme s realitou. S neskutečně rozmáchlým západním sobectvím a pohodlností, s rostoucí lhostejností k tomu, jak Rusové na Ukrajině vraždí, znásilňují, devastují a loupí.
Loupí kupříkladu obilí a chudším zemím tak hrozí hlad. Toto je Putin, Stalin 21. století, klidně rozpoutá hladomor, a toto je EU, nechává nového Stalina ničit svět, neustále si s ním telefonuje a neustále se ho bojí.
Čtvrtý klíčový proces představuje obrana Ukrajiny. Její bez přehánění heroický zápas, rvačka Davida s Goliášem. Postoj Kyjeva je v naprostém kontrastu k tomu, jak jednáme my, Evropská unie. Ukrajinci a jejich prezident Volodymyr Zelenskyj žijí v realitě, nemají čas hrát diplomatické hry, jde jim o život a o svobodu. Ukrajinci celý Západ šokovali tím, jak se brání, jaké přinášejí oběti, jak si svobody cení, jak se za ni rvou. Netelefonují, pokládají životy. Z krvavých bojů pak sledují naše nekrvavé, pohodlné debaty o tom, čeho jsme ochotni se vzdát, jak malé částky ze svého přepychu. Brutální kontrast.
EU z 90 procent hraje o sebe
Kdyby se našel pozorovatel těchto dějů zvenčí, odsoudil by nás ve vteřině. My sami se zvenčí nepozorujeme, žijeme v pocitu, že jednáme dobře, že "pomáháme", že stojíme zcela jistě "na správné straně", že jsme Putina a Rusko "právem morálně odsoudili"… Ve skutečnosti EU z 90 procent, ne-li z 99, hraje o sebe. Politici se nestydí vážně opakovat, že "na Ukrajině se bojuje i za nás", a zároveň se hádat o to, jak zavést co nejmenší, co nejméně bolestivá embarga. Celé měsíce platíme vojáky, tanky, drony, stíhačky a rakety, které Ukrajince zabíjejí.
Co se to děje? Nevypadalo to těsně po 24. únoru jinak? Kam se podělo počáteční odsouzení Ruska, nadšení pro Ukrajince, podpora jejich boje za svobodu? Kam se poděla postupná změna postoje Německa, jež přiznalo, že Rusko úplně špatně odhadlo, ač Putin obsadil Krym a řídil válku na Donbasu?
Ale nehleďme na jiné, i u nás je den ze dne zřetelněji cítit "vychládání". Funguje masáž Babiše, jeho skandální "bylo líp", jež vynechává válku. Ano, i doma jsme svědky toho, jak zájmu o Ukrajinu ubývá, ačkoliv máme s Rusy osobní, katastrofální zkušenost. Natožpak o kus dál, kde necítí tak silné ohrožení - snad s výjimkou Velké Británie, jejíž postoj zůstává až podivuhodně pevný a nesmlouvavý.
Do oné "únavy z války" - stydím se to napsat, protože únavu z války mají právo cítit Ukrajinci, ne my, Maďaři, Němci, Francouzi - se samozřejmě mísí snaha politiků udržet se u moci a jejich obava z důsledků války, ze zdražování všeho včetně pohonných hmot a energií. Speciálně pohonné hmoty hrají velkou roli, jet autem pro mnoho západních lidí zřejmě supluje představu "svobody". Že by se válka mohla rozpoutat i u nás, že by i na nás Rusové házeli bomby, to se nějak vymyká našemu konzumnímu myšlení. Ostatně i ty takřka online dodávané zprávy z Ukrajiny mnozí zřejmě berou spíš jako film - a my jsme přece zvyklí na ty nejhorší krváky, že…
Sledovat tahanice o sankce bylo a je zahanbující. Stejně jako je zahanbující představa, že ještě vůbec někdo z významných státníků s Putinem jedná. S vrahem, bestií bez citu, válečným zločincem. Sankce jsou nutné. Stejně tak je nutné Rusko izolovat, přijímat odtud uprchlíky, ale skončit se spoluprací. Pokud se chceme nazývat svobodným světem. Dokud Putinovi platíme dobyvačnou válku, svobodní nejsme.
