Tuto středu by vláda měla projednávat Istanbulskou úmluvu (Úmluvu Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí). Odsuzuje také násilí vůči mužům a dětem, sexuální obtěžování, nucené sňatky. Premiér Petr Fiala (ODS) oznámil, že by kabinet měl dohodu schválit a poslat do parlamentu. Při jednání Evropské unie o smlouvě se však má český zástupce zdržet, neboť doma není ratifikována. Fiala zopakoval to, co řekl minulý týden ministr spravedlnosti Pavel Blažek (ODS): "Já bych dnes byl úplně nejraději, kdyby náš zástupce jel do Bruselu, kde se o tom bude jednat, se stanoviskem zdržujícím se. Ale opravdu se na to dívám tak, abychom se snažili uklidnit vášně."
K tomu zásadní poznámka. Vášně bohužel explodují právě za zavřenými dveřmi domácností, tam se je nedaří uklidnit, nedaří se kupříkladu týraným ženám poskytnout fungující ochranu, fungující systém, na který se mohou s důvěrou obrátit.
Úmluva byla přijata za vlády ČSSD a ANO v dubnu 2011, podepsána byla o pět let později. Od té doby tedy jen "vzbuzuje vášně". Ty se na veřejnost nejvíc vyvalily po nechvalně známém svatováclavskému kázání Mons. Petra Piťhy, jež pronesl v katedrále svatého Víta před pěti lety.
Šířil tehdy bludy, fake news nejhrubšího zrna: "Homosexuálové budou prohlášení za nadřazenou vládnoucí třídu, vy budete patřit k podřadné výpomocné třídě a pracovat podle pokynů mocných elit, které budou určovat, co se smí a co se nesmí říkat. Budete postaveni pod všechny živočichy, kteří se pohlavně rozmnožují, protože pro kočky, žáby a ani hmyz zaváděné zákony neplatí."
Jiný výňatek z plamenného kázání: "Vaše rodiny budou roztrženy a rozehnány, bude k tomu stačit, že dětem řeknete, že muž a žena nejsou totéž. Vezmou vám děti a zatají vám, kam je zašantročili, kam je prodali, kde je vězní…" - Že to jsou nesmysly, nehraje de facto žádnou roli.
S Istanbulskou úmluvou je to podobné jako s manželstvím pro všechny. Menšinou společnosti, jež má ovšem silně brzdný vliv, je vnímána jako "pokrok", tedy jako něco velmi nebezpečného, co mění mnoha generacemi zažité životní vzorce. Jedním z nich je patriarchální uspořádání společnosti, kde muž jaksi spravuje svoji ženu či ženu obecně. Dalším pak manželství jako svazek muže a ženy, žádný jiný. Láska stejnopohlavních párů a potřeba žít spolu na stejné úrovni jako heterogenní páry nerozhoduje, o tu nejde.
Existuje mnoho konzervativních výhrad k úmluvě, jedna z častých a opatrných zní: nepotřebujeme ji, vše již řeší naše zákony. Nechme stranou, že pak ale taky chybí důvod ji nepřijímat. Realita je však jiná, sice máme legislativně splněno, papírově splněno, neplníme však v oblasti minimálně stejně důležité, tedy v pomoci a péči o oběti genderově podmíněného a domácího násilí.
Nemáme ani jedno centrum pro oběti sexualizovaného násilí
Česká fakta, jak je kupříkladu přednesla Klára Laurenčíková, zmocněnkyně vlády pro lidská práva, při senátním Semináři k demýtizaci Istanbulské úmluvy 5. dubna. 2023: zhruba 40 procent populace má u nás přímou zkušenost s domácím násilím, 30 procent žen a 12 procent mužů. Na policii se obrací podle dat jen každá pátá oběť. Domácí násilí velmi negativně ovlivňuje život dětí, které v rodinách postižených násilím vyrůstají. Jejich duševní zdraví ohrožují jak ty pekelné prožitky, tak i svědectví u soudu o tom, co se doma dělo. Mívají psychické potíže v pozdějším věku, hrozí u nich riziko, že budou násilné vzorce chování opakovat.
Stát už se budí, pokouší se v této oblasti něco dělat, existují služby na pomoc obětem, síť intervenčních center, byl přijat zákon o vykázání. Bohužel to ani zdaleka nestačí.
Co podle expertů chybí? Záchytná sociální síť pro oběti genderově podmíněného násilí. Ratifikace Istanbulské úmluvy by Česko zavazovala vyčlenit na služby tohoto typu peníze. Máme minimální, nedostatečný počet azylových domů, azylových domů s utajenou adresou, chybí - jako i v jiných oblastech, kupříkladu v péči o děti a mladé lidi - psychologové, psychiatři, odborníci, kteří by poskytovali akutní péči lidem ohroženým sexuálním násilím.
V naší zemi neexistuje ani jedno centrum pro oběti sexualizovaného násilí (jedno chce v Praze zřídit Profem, tedy Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí). Podle úmluvy by taková centra měla být k dispozici po celé republice. Chybí taky následná péče pro oběti a jejich rodiny.
Násilím na ženách a domácím násilím se u nás zaobírá celkem pět ministerstev, přitom pomoc často selhává a oběti zůstávají samy, bez podpory. Úmluva po signatářských zemích vyžaduje, aby obětem umožnily snadný, nízkoprahový přístup ke spravedlnosti, trvá na odstraňování překážek. Český systém je komplikovaný a nejednou přímo nepřátelský vůči obětem, jak ukazují kupříkladu výzkumy Blanky Nyklové ze Sociologického ústavu AV ČR a Dany Moree z Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Oběti jsou systémem aktivně odrazovány, aby hledaly jeho pomoc a aby jim byla poskytnuta podpora, dokonce je jim i bráněno, aby násilí nahlašovaly.
Tento typ "ukrytých" trestných činů se málo nahlašuje proto, že oběti chtějí přežít, zachránit sebe a děti, dostat se co nejrychleji do bezpečí. Usilují o rozvod, neboť podle Lucie Hrdé, jež zastupuje oběti domácího násilí, 80 procent rodin, kde se toto odehrává, má děti a 60 procent těchto hrůzných příběhů probíhá přímo před očima nedospělých členů rodiny. Jen málo se domácí násilí hlásí i proto, že oběti vědí: systém tohle nechce. Máme paragrafy, ale orgány činné v trestním řízení a navazující orgány to často nerespektují.
Tolik k tomu, jestli úmluvu potřebujeme, nebo jestli je zbytečná, když už přece naše zákony požadavkům Evropy odpovídají. Nepotřebovali bychom ji, kdyby systém nebyl vůči obětem hostilní, kdyby fungoval, kdyby měly kam utéct, kde se schovat. Nemají. Stát nedává dost peněz, neposkytuje dost zájmu, péče, dost vědomí, že toto nechceme.
Je smutné, že Istanbulská úmluva nebyla od roku 2016 ratifikována, i když ji podporují odborné organizace, které tyto typy násilí řeší, a i když se podle průzkumu Akademie věd proti přijetí úmluvy vyslovilo pouhých 8 procent dotazovaných. Konzervativní, zaťatá menšina tu roky blokuje pomoc obětem.
Jedna dobrá zvěst nakonec. Synod Českobratrské církve evangelické, tedy malé české protestantské církve, v sobotu odhlasoval, že duchovní mohou žehnat svazkům osob stejného pohlaví, pokud o to požádají. Učinil tak i přes to, že názory na tuto otázku nejsou v církvi jednotné, a rozhodl, že žádný kazatel není povinen žehnat těmto svazkům. Věci se mohou měnit i k lepšímu. Snad to tak dopadne i s Istanbulskou úmluvou.
