Česká televize v neděli vysílala přímý přenos ze slavného cyklistického závodu Paříž – Roubaix. Kromě dramatických záběrů z pelotonu mohlo diváky zaujmout ještě něco jiného: jak vypadají silnice, krajina kolem nich a ulice francouzských městeček. Nebylo to poprvé, kamery na motocyklech a ve vrtulníku o tom podávají výmluvný obrázek i při každé Tour de France.
Co je jinak než u nás? Českého diváka praští do očí jakási vizuální čistota prostoru. Svobodný pohled, který nenaráží na tlak reklamy, upoutávek, billboardů a tak dále. Samozřejmě, že tam nějaké reklamní nápisy jsou. Ale množství, rozměry, vkus a patřičnost jejich umístění jsou v porovnání s Českou republikou úplně jinde.
Při několikahodinových přenosech z cyklistiky v nějaké západoevropské zemi, a vážně to nemusí být etapa v horské přírodě, si člověk může uvědomit, v jaké reklamní špíně se pohybuje doma. Možná ho to teprve trkne: to, co na ulicích a silnicích vidí denně a na co si zvykl jako na standard, opravdu není nezbytně nutné ani běžné. A už vůbec nejde o nějakou známku, že to u nás žije, že komerce zdravě bují a už jsme dohnali Západ.
Ve skutečnosti je to přesně naopak – vizuální smog a ukřičená venkovní reklama nejsou připomínkou západní vyspělosti, ale naší kulturní zaostalosti. Kvalita života se sice podle toho, jestli na každém kroku zakopnete o reklamu, pozná – ale spíš obráceně, úměra je nepřímá. Luxusní je život bez billboardů ve výhledu.
Číslice 5 se nahrazuje číslicí 10
Parlament v roce 2012 schválil zákon, podle kterého reklamním poutačům kolem dálnic a silnic I. třídy skončí povolení do pěti let, tedy k 1. září 2017. Teď přišel poslanec Stanislav Berkovec (ANO) s návrhem, aby se lhůta prodloužila na dvojnásobek. Pět let na rušení billboardů bylo prý málo, je třeba deset. Argumentuje, a to není překvapení, údajně hrozícími arbitrážemi zahraničních firem nebo dopady na ekonomiku. Tvrdí, že zrušení billboardů kolem hlavních silnic by znamenalo „přibližně 3800 nezaměstnaných osob (pracovníci reklamních agentur, pracovníci tiskáren, lepiči) a osob samostatně výdělečně činných bez uplatnění“. Kde to zjistil, neuvádí.
Je vlastně zbytečné řešit, jestli poslanec Berkovec je nebo není prodlouženou rukou reklamní lobby nebo je jeho jediným motivem společenský prospěch. Návrh novely zákona o pozemních komunikacích má jednu větu: V článku II. bodu 2 se číslice „5“ nahrazuje číslem „10“. A prostá je i otázka k rozhodování: Přejeme si billboardovou kulturu?
Pokud ano, pak žádné prodlužování lhůty (o kolik příště?) nemá význam a zákon o částečném zákazu billboardů můžeme rovnou zrušit. Pokud ne, a existuje dostatečná veřejná poptávka billboardy omezit, pak se taková vůle má promítnout do zákona bez vytáček a spekulací co by kdyby. Takže rok 2017 je deadline, pět let na to bylo dost, termín platí.
Dojem, že je venkovní reklama v dnešní podobě nepostradatelná, je falešný.
Chybí vůle
Se sílícím reklamním pokrytím veřejného prostoru začal pomalu růst i protitlak, tedy kritika ze strany nezainteresovaných příjemců venkovní reklamy, pouhých „majitelů pohledů“ na billboardy. Téma se dostalo do médií a dokonce i do politiky. To je dobře.
Přístup zodpovědných institucí k regulaci je ale polovičatý, nesrozumitelný. Nejvíc se to týká měst – těch se zákon z roku 2012 netýká a situace například v Praze je místy šílená, neúnosná.
Každou chvíli se objeví zpráva, že stavební úřad povolil nějaký nový billboard, dokonce světelný, ačkoli jiná stanoviska, která si musel vyžádat, především to od dopravní policie, byla záporná. Stavební úřad prostě „usoudil jinak“, a bylo. O paragrafu, podle kterého by měla policie právo veta, se marně mluví už několik let. Chybí vůle. Poukazuje se na to, že billboardy mohou být nebezpečné pro provoz, ale je to jak házení hrachu na zeď.
A co silnice nižších tříd, některé jsou hodně „atraktivní“ – u nich snad velkoplošná reklama být může?
Také odstraňování nelegálních poutačů, a že jich je, probíhá v praxi velmi pomalu, pokud vůbec. Jestli za to může byrokracie, rafinovanost majitelů, nezájem nebo vytíženost úředníků, není jasné, ale v podstatě ani důležité. Dokud nebude existovat silná společenská objednávka na „čistý pohled“ a reklamní smog se bude akceptovat, těžko čekat změnu. Takže se nejedná ani tak o „boj s billboardy“, jako s vlastní kulturní úrovní.
