Česká televize na svém druhém programu od středy 13. ledna vysílá americký seriál House of Cards. Zatímco u nás poběží první řada pod titulem Dům z karet, drama o ambiciózním politikovi Franku Underwoodovi (Kevin Spacey), který udělá pro kariéru téměř cokoli, se v Americe za pár měsíců dočká už své čtvrté sezony. Po Breaking Bad (říká tomu někdo z českých fanoušků “Perníkový táta”?) nebo Hře o trůny je to další z velkých televizních dramat, o kterých se mluví - jak jsou komplexní, jak vypovídají o našem světě, jak potvrzují současnou dominanci televize nad filmem, jak úžasné herecké výkony jsou v nich k vidění.
Kvalita bez rizika
House of Cards zkrátka patří k těm seriálům, které heterosexuální muži rádi uvádějí ve svých online profilech v kategorii “Oblíbené filmy a TV”. Sázka na jistotu. Téma je závažné, postavy převážně mužské, romantikou se nikdo moc nezabývá, milostné vztahy jsou prostředkem k naplnění sobeckých a zištných úmyslů. Je to prostě solidní, spolehlivá vizitka oznamující vašemu okolí, že máte vkus a nejste gay.
Což vůbec neznamená, že by to nebyl dobrý seriál, nebo že by jeho existence byla historicky bezvýznamná. Jde o jeden z prvních titulů produkovaných společností Netflix, která svůj obsah distribuuje tak, že poskytne všechny epizody najednou k placenému sledování online. Z toho plyne první velký rozdíl: Český televizní divák, který se k zahraničnímu obsahu nedostává přes torrenty, si bude muset seriál nechat dávkovat frekvencí jednoho dílu za týden, místo aby si pustil nejmíň půlku sezony na jeden zátah, jak to dělá většina internetového publika.
Zároveň hrozí - a u diváků-stahovačů se to tady už dávno děje -, že někteří budou House of Cards vnímat jako věrný odraz principů vládnoucích americké politice. Je to speciální vlastnost příběhů z politického prostředí. Ano, najdou se lidé, kteří při debatě s doktorem o svém slepém střevu argumentují epizodami z Doktora House, případně se domnívají, že rodinné spory o dědictví vyřeší sledováním Života a doby soudce A. K., ale sklon věřit politickým dramatům je ještě větší. Obzvlášť když je v nich politika zobrazována skoro výhradně jako systém prolezlý mocichtivými hajzlíky.
Padouši a monstra?
K této interpretaci svádí i způsob, jakým House of Cards přišel na svět. Námět je původně britský, seriál je volnou a podstatně rozšířenou adaptací stejnojmenné minisérie BBC z roku 1990, která se inspirovala mimo jiné Shakespearovými dramaty Macbeth a Richard III. Shakespearovské motivy se tu odrážejí například v ústředním manželském páru, jehož ženská polovina Claire Underwoodová (Robin Wrightová) je ještě chladnokrevnější a vypočítavější než ta mužská, a tím pádem odpovídá Lady Macbeth. Na komentáře o temných lidských stránkách jsme si zvykli i od režiséra Davida Finchera, jednoho z hlavních tvůrců projektu.
Předlohou britské verze byla navíc kniha Michaela Dobbse, který předtím pracoval na ústředí Konzervativní strany, a zkušenost s organizačním pozadím politiky má také producent americké verze Beau Willimon. To znamená, že se tu potkává znalost všedního fungování politiky s potřebou vyrobit poutavý narativ, ale nejde automaticky o výhodu, jak by se dalo čekat. Jedno musí často ustoupit druhému. Underwoodovi se tak například díky jeho charismatu daří prosazovat politické návrhy v rekordním čase a silně nadnesené je i téma milostných afér s vidinou kariérního postupu. Přesto mají někteří diváci i kritici potřebu House of Cards vzít a připlácnout na reálné politické události jako klíč k tajné šifře.
Seriály o komplikovaných machinacích v zákulisí politiky nám připadají tak autentické proto, že jsme naučeni politikům nevěřit. Víc než to. Zvykli jsme si vnímat je jako záporáky, vytvořit si v hlavě představu lidí s komplexním plánem, jak obyčejnému člověku - což jsme vždycky my - udělat ze života peklo. Politici jsou pro nás lidé, kteří systematicky sabotují naše štěstí. Máme v hlavě jednoduchý systém “my versus oni” a politiky si do něj zasazujeme jako nepřátele. Je to sklon částečně ovlivněný právě sledováním fikce - a paradoxně dál předurčuje způsob, jakým si vykládáme fikci příští. Jednoduše řečeno, vymyšlené příběhy nám připadají realističtější, pokud v nich rozeznáme něco, co už jsme viděli v jiném vymyšleném příběhu.
Prakticky každý zloduch z dramatu má ovšem přinejmenším jednu vlastnost, kterou reální politici postrádají. Jeho činy jsou promyšlené, jeho motivace dávají smysl, a hlavně obvykle nedělá hloupé chyby. Tak totiž vzniká humor a s humorem se v dramatu musí opatrně.
Víc veselohra než tragédie
Jenomže tady se zároveň dostáváme k paradoxu. Ukazuje se, že právě komediální seriály z politického prostředí se ve své nadsázce a grotesknosti nakonec blíží pravdě víc. Když američtí političtí insideři hodnotí autenticitu televizních show, nevyhrává obvykle ani House of Cards, ani Ve jménu vlasti (Homeland), ani v mnoha ohledech skvělé drama o agentech KGB Takoví normální Američané (The Americans) a docela očekávatelně ani melodramatický Skandál. Nejtrefnější je podle nich Veep, rychlá a řezavá komedie o fiktivní americké viceprezidentce a jejím týmu.
Rozdíl spočívá v tom, že Veep vám od svých postav neposkytuje odstup. Zachycuje banalitu, absurditu, frustraci, přepracování, zbytkové ideály a neustálou potřebu kompromisů. Nikdo tu není čistokrevný padouch, všichni jsou někde na škále mezi dobrým úmyslem a touhou po ještě hezčí kanceláři. A každou chvíli něco nevyjde podle plánu, což je hlavní spojnice mezi seriálem a skutečností.
Ne snad že by všichni v Bílém domě byli nekompetentní, ale často je potřeba řešit situace, které mohou dopadnout jen špatně, nebo ještě hůř. Nehledě k tomu, že hloupé chyby se stávají, lidský faktor selhává, a konkrétně v tomhle prostředí jsou lidských faktorů stovky. Veep je prostá geniálních spin doktorů a neomylných šedých eminencí. Její postavy jsou na rozdíl od Franka Underwooda jasní smrtelníci, je snazší se v nich najít, a tím pádem těžší udržet si iluzi, že politika je záležitost těch druhých a prolhaných. Slavný britský scenárista a producent Armando Iannucci, který je hlavním autorem Veep, přiznává, že ho až děsí, když zpětně zjišťuje trefnost svých vtipů.
Neexistuje vážná televizní fikce (dokonce ani milované a neustále připomínané Západní křídlo), která by každodenní lidský aspekt politiky vystihla se stejnou lehkostí. Skutečnost se bude vždycky víc blížit sitcomu, nebo ještě spíš mockumentu, tedy seriálu, který baví fingováním dokumentárních postupů. Reálná politika prostě není shakespearovské drama, a nejrůznější Domky z karet jsou vždycky jen dobře napsanou, výborně zahranou, ale přece jenom romantizovanou verzí toho, co se opravdu děje. Všechno je nakonec jenom další den v kanclu - a když se z něj večer vrátíme domů, seriály jako House of Cards jsou tu od toho, aby nám poskytly inteligentní únik s jemnou příchutí pravdy.
