Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
4. 5. 2017 16:30

Důstojný pohřeb pro Čecha. A ještě je kolem toho tolik srandy (o zákazu papírových rakví)

Fotky: Čeká české hřbitovy digitální revoluce? Stačí mít kód
V Praze na Olšanských hřbitovech byl odhalen první digitální náhrobek v České republice. Je umístěn na hrobu spisovatele Karla Havlíčka Borovského.
Za projektem stojí organizace Život po životě. Na snímku její kreativní ředitel Tomáš Studeník, autor nápadu.
Stačí mobil přiložit k náhrobku a rázem vám na displeji vyskočí online profil zemřelého. Ten může vytvořit jak někdo blízký, tak vy sami. A to ať už pro sebe nebo třeba pro vaše blízké či mazlíčky.
V online profilu můžete mít jak text, tak fotografie i videa. První digitální náhrobek evidentně vzbudil zájem.
Foto: Jakub Plíhal
Vůbec nejde jen o vrstvení papíru té nejlevnější rakve, jak se to může z debaty o pohřebnictví zdát. Komentář Luďka Navary.

Ministryně Karla Šlechtová minulý týden prosadila ve sněmovně novelu zpřísňující pravidla pohřebnictví. Zakážou se levné papírové rakve a zaměstnanci pohřebních ústavů budou muset skládat zkoušky. A přestupky se budou trestat, samozřejmě. Zákon teď posoudí senátoři, ale zdá se, že ministryně pro místní rozvoj je a bude ve svém tažení úspěšná: přestože to vypadalo, že je to tak trochu její soukromá válka.

Od počátku je diskuse o papírových (a jiných) rakvích sledována českou veřejností s dílčím pobavením, někdy s vtipnými komentáři, takže se ani nezdálo, že podstata problému by někoho trápila. Paní ministryně byla za podivínku, když o těch věcech tak otevřeně mluvila, protože Čech… Čech si přece z takové věci dělá jen srandu, protože po smrti už se tomu nebude moci zasmát ani o tom vtipkovat - a je úplně jedno, jestli bude ležet v rakvi z papíru nebo ze zlata. Pro Čecha je totiž v různých typech rakví naprosto stejná nuda.

Jen a pouze tímhle nadhledem - nebo snad neúctou k tomu, co člověka přesahuje (jak to kdo vidí) - je možné pochopit, že předpisy, které z odchodu na věčnost dělají trochu důstojnější záležitost, přicházejí až nyní, s tak ohromným zpožděním. Měli jsme je mít už dávno. Nebo se vám taky (ne)zdá normální, aby pro vstup do podnikání v pohřebnictví stačilo jedno víkendové školení?

Češi žijí rádi nevážně a k vážným rozhodnutím je vždycky musel někdo dostrkat: Albrightová do NATO, Masaryk do republiky… Teď to vypadá, že jsme jednou ministryní dostrkáni k tomu, aby odchody na onen svět probíhaly s trochu větší péčí než dosud. A je to dobře, protože, ehm, člověk nakonec umírá jen jednou, že.

Celá tahle lehce morbidní a lehce (někdy křečovitě) vtipná diskuse vypovídá o nás Češích víc, než se na první pohled zdá. Málokterý národ žije v takové neúctě ke smrti: Vidíme pyramidy v Egyptě, vlastně obří hrobky, vidíme čínskou terakotovou armádu, letíme se na ty pyramidy podívat osobně a dost možná nás tahle návštěva cizích pohřebišť stojí víc, než bychom plánovali vydat na svůj vlastní pohřeb. Vidíme v televizi honosné pohřební obřady na druhém konci světa.

Vidíme ale i dnes hrobky hned poblíž - v kostelích i na hřbitovech. Vidíme při výletech na jih zbytky antických náhrobků podél cest: stály tam, aby je pocestní - kolemjdoucí - viděli. A občas vidíme či navštívíme venkovský pohřeb, který se odehrává ještě podle (našich) starých tradic, a nejspíš tomu moc nerozumíme. Protože odchod na věčnost je opravdu vážná věc a to všechno kolem, to jsou svého druhu pojítka mezi světem živých a mezi světem mrtvých. A vůbec nejde jen o vrstvení papíru té nejlevnější rakve, jak se to může z debaty o pohřebnictví jevit.

A co když je to tak, že tam, kde není přirozená úcta a pokora, musí přijít předpis? Nebo to naopak tak jednoduché není a nedostatek úcty a pokory žádný předpis stejně nenapraví?

Můžete namítnout, že je to všechno proto, že Čech nevěří v Boha, a tak i řeči o tom, co ho čeká po smrti, poslouchá s nedůvěrou; Čech byl ve svých složitých dějinách tolikrát oklamán, proč by tomu nemělo být jinak i v otázce smrti? Dostane se tam, kam mu slibují? A jestli ne, není potom jedno, jestli na (půl) cestě do Božího království uvízne v rakvi z papíru, lepenky nebo z čehokoliv jiného?

Na druhé straně, je přece logické, že chceme mít (kromě té smrti), alespoň základní další jistoty: že s mrtvým bude nakládáno důstojně, že všechny obřady a úkony proběhnou tak, jak mají; protože pozůstalí mají dost vlastního trápení, než aby ještě k tomu museli kontrolovat pohřební ústav. Za kolegou novinářem kdysi přišla paní, jejíž zemřelý manžel byl spálen. Věděla, že kdysi po úrazu mu byly ještě za jeho života chirurgicky voperovány do těla kovové šrouby, a když ta nešťastná žena dostala popel v urně, prosela jej přes síto a žádné šrouby nenašla. A tak měla popel, ale neměla to podstatné; jistotu. Co s tím?

Ostatně polský spisovatel Mariusz Szczygiel si s českým vztahem k posledním věcem člověka také nevěděl rady: "Říkám tomu republika popírání. Stresovaný občan nemá vidět nic, co souvisí s pomíjivostí, stářím a smrtí." A podivuje se nad některými českými zvláštnostmi: "Držet smutek se považuje za soukromou věc, dokonce je vidět snaha neupozorňovat na sebe… Sám fakt pohřbu byl ještě uznáván za samozřejmý, ale zřetelně se objevuje snaha eliminovat pohřeb jako společenský jev…" Tak to píše ve své knize Udělej si ráj.

Řeknete, že Čech si prožil svá léta pod komunistickým diktátem, a ten zrovna pohřebním rituálům také nepřál. Pokud se ovšem nejednalo o pohřeb takového diktátora samotného: Tělo Klementa Gottwalda bylo přece nabalzamováno po vzoru ruského revolucionáře a prvního vůdce Lenina a uloženo na pražském Vítkově; kdo z jiných smrtelných Čechů měl takovou možnost zkusit si tuhle bizarní a pochybnou nesmrtelnost? Kdežto těla nepřátel toho stejného režimu byla spálena či pohřbena tajně na neznámých místech, některá se nenašla dodnes. A popravení z procesu s Rudolfem Slánským (ano, komunisté tehdy popravovali komunisty) byli spáleni, jejich popel prý nasypán do pytle od brambor a vysypán na silnici či vedle ní. A traduje se vzpomínka, že prý řidič, který ten pytel s popelem jedenácti mrtvých vezl v osobním autě, žertovně poznamenal, že tolik lidí se mu dovnitř ještě nikdy nevešlo. Možná to neznělo přesně takhle, ale bylo to něco podobně vtipného.

Ano, sranda, ta musí být, mrtví nemrtví. Vítejte v zemi, kde je i smrt skvělá zábava. Jestli tedy k té srandě přibude po schválení zpřísňující vládní novely ještě i trocha důstojnosti, bude to jen dobře.

 

Právě se děje

Další zprávy