Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
6. 3. 2015 8:00

Dva roky Zemana na Hradě: Dějinná stopa vulgárního populisty

Miloš Zeman prohrál snahu prosadit poloprezidentský systém. Svoje úsilí investuje do zahraniční politiky a do krajských show.
Při spanilých jízdách je Miloš Zeman šťastný.
Při spanilých jízdách je Miloš Zeman šťastný. | Foto: Matej Slávik

Osmého března 2013 byl Miloš Zeman uveden do prezidentského úřadu. Od té doby uběhly dva roky. Je hlavou státu – s menšími výkyvy – mimořádně aktivní. Dá se tedy už dnes odhadnout, jakou stopu v českých dějinách zanechá. Už nyní můžeme pátrat po tom, co přinesl nového, v čem proměnil české prezidentství, co je typicky jeho.

Nejdřív jaký smysl má v neprezidentském systému prezident. Jakou roli může hrát. Měl by být hlasem, který uvnitř země nabádá k jednotě (tak to sliboval v inaugurační řeči). Měl by být ústavním činitelem, který střeží zákonnost a ústavnost, demokracii. A mohl by být morálním rozhodčím, který bude uklidňovat, snad i kárat, je-li třeba. Který se dokáže zastat slabých občanů, protože těch se zastane zřídkakdo. Jako nejvyšší ústavní činitel by tu měl být pro nejníže situované, postižené, pohrdané.

V zahraniční oblasti by prezident měl souznít s vládou, ctít její zahraniční politiku, prosazovat naše zájmy. Zároveň má Česko reprezentovat. Ideální samozřejmě je, když je prezident země uznáván za to, jak žil v minulosti (Joachim Gauck, Lech Walesa, Václav Havel, Richard von Weizsäcker atd.). Pokud takovou minulost nemá, měl by být o to skromnější, o to opatrnější. Měl by si dobré jméno vydobýt. Pro zem je ve světě ctěný prezident velkým darem. Dodejme ovšem: v demokratickém světě ctěný prezident.

Zeman odsloužil dva roky. Dají se rozdělit na dvě údobí. První poznamenala snaha posunout úřad k poloprezidentskému či prezidentskému systému. Maximálně využít daných pravomocí, jít až na hranu ústavy. Druhé pak ovládla Zemanova zesílená aktivita v zahraniční politice. Začala těsně před ukrajinskou krizí (cesta na olympiádu v ruském Soči, kam se mnozí evropští státníci už v tu dobu zdráhali letět). Vyvrcholila po Majdanu a poté, co Vladimir Putin zabral ukrajinský Krym.

Je těžké „spojovat národ“, když máte za sebou kampaň v přímé volbě na Hrad. Už sama přímá volba zakládá boj, rozdělování. Zeman měl ve finále za soupeře pravicového politika, šlechtice Karla Schwarzenberga. Přešaltovat po vyhraných volbách, jimž předcházely lži a podrazy ze strany Zemanova týmu, do nějaké „spojovací“, „jednotící“ selanky, to by uměl málokdo. Miloš Zeman jistě ne. Není to v jeho povaze. Idea „tmele“, přiznejme si to, byla předem ztracena.

Prezidentský systém by bral všemi deseti

Zeman však mohl být přínosem. Oproti Václavu Klausovi nabízel především nekopání do Evropské unie. V tom se měli lišit. Zpočátku to tak i vypadalo. Hned v dubnu Zeman ratifikoval dodatek Lisabonské smlouvy, který umožnil vznik záchranného fondu (eurovalu) na pomoc ohroženým ekonomikám eurozóny. Jako bychom přestávali být zemí, která sice přijímá peníze z eurofondů (pokud to umí), ale na Brusel jen a jen štěká a dělá samé potíže.

Doma Zeman bojoval s tehdejším ministrem zahraničí Schwarzenbergem o velvyslance. Odmítl kariérní systém jejich výběru. Nastolil metodu „já vybírám“. (A ouha, s přijetím služebního zákona i toto končí, jíž žádný Vladimír Remek, žádná Livia Klausová.) Odmítl jmenovat Martina C. Putnu profesorem. Malé, české, zakomplexované, nevelkorysé. (Putna byl a je jeho velkým kritikem.) Po pádu kabinetu Petra Nečase si Zeman udělal svoji vládu (zcela mimo Sněmovnu). Nakonec vyhlásil předčasné volby. V nich potupně propadla SPOZ, jeho nová strana.

Zemanova snaha manipulovat českou politiku a získat vliv pokud možno větší, než poskytuje ústava, přímou volbou neskončila. Pokusil se odstřelit Bohuslava Sobotku, muže, který ho v roce 2003 nevolil prezidentem, čili „zradil“. Chtěl sociální demokracii opanovat a používat ke svým účelům (posun k prezidentskému systému). Likvidace Sobotky jako předsedy ČSSD nevyšla. Tím, dá se říci, první období skončilo.

Co dobrého Zeman v té době nabídl? Krom počáteční vstřícnosti k Bruselu dokázal rychle a podle expertů většinou i na úrovni doplnit Ústavní soud. Zřejmě za vydatné pomoci svého přítele a předsedy ÚS Pavla Rychetského.

Mstivost a nesebevláda

Než se posuneme k zahraniční politice, zhodnoťme ještě Zemana jako „vzor“, jako muže v absolutním centru pozornosti. Jak se tento vzor chová? Co nabízí? - Rozhodně je suverén, což pro často zakřiknuté Čechy nemusí být až tak špatný příklad. Má výtečnou paměť, hovoří spatra, domluví se rusky a anglicky, aktivně ty jazyky ve funkci používá (nechme stranou přízvuk a výslovnost).

Tím pozitiva končí. Přímo zvolený Zeman má dvě zásadní vlastnosti, které ho určují. První je mstivost. Lidem, o nichž si myslí, že mu ublížili, neodpouští. Jak se mu dá „ublížit“? Už to bylo řečeno, stačí ho v tajné volbě nevolit, řídit se svým svědomím. Stačí proti němu kandidovat v přímé volbě (Karel Schwarzenberg, Jiří Dienstbier). Druhá klíčová vlastnost: Zeman se neovládá, neudrží. Podléhá nutkáním, je útočný, sprostý, přinejmenším donedávna pil jak duha.

Příklady: ostuda u korunovačních klenotů v přímém přenosu (po návštěvě ruské ambasády). Zeman se motal a vypadal, že je namol. Druhý příklad: poslední Hovory z Lán a sprostá slova v přímém přenosu. Sem ale patří i výrazy jako „Válková se podělala“, nebo „smrt abstinentům a vegetariánům“. Úlety, jež by jeden od nejvyššího ústavního činitele nečekal. Ale opakuji: máme přímou volbu na Hrad.

Zeman zjistil, že prezidentský systém neprosadí. Nemá k tomu spojence. Vrhl se střemhlav do zahraniční politiky. Po kyjevském Majdanu, po okupaci Krymu, po spuštění ruské hybridní války na východě Ukrajiny vzal Zemanův proevropský postoj za své. Nemá smysl všechny ty akce vyjmenovávat; český prezident opakovaně zastává postoje Moskvy, Vladimira Putina.

Opakovaně kritizuje protiruské sankce, jež na Moskvu uvalila EU (včetně nás), USA a další státy. Opakovaně válku v Donbasu vydává za občanskou válku, s níž Rusko nijak nesouvisí. Věří informacím ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, nikoli zprávám NATO. Stýká se s putinovcem, který figuruje na sankčním seznamu (Jakunin). Zhlíží se v nedemokratické Číně. Jde nejen proti zájmům české vlády, jejíž zahraniční linii má držet, ale i proti zájmům země.

Vypadá jako agent Moskvy

Zeman zanechává hlubokou stopu. Také Václav Klaus byl antievropský, ale jinak. Situace v Evropě byla o dost jiná. Zemana dnes někteří místní obyvatelé, ale i politici, považují za přeběhlíka na ruskou stranu. Nebo ne za přeběhlíka, ale za člověka, který tam dávno stál, jen to nebylo tolik vidět. Vypadá jako agent Moskvy. Zeman v zahraniční politice je velký malér, mnohem větší než v té vnitřní. Venku nám škodí, jsme pro naše partnery nedůvěryhodní.

Zpátky domů. Prezident sice prohrál snahu posunout nás k prezidentskému systému, ale zároveň dál a dál jede jakousi permanentní prezidentskou kampaň. Slavné jsou jeho výjezdy do krajů, show, jež nemá obdoby. Ani Klaus, ani Havel tohle nedělali.

Jeho krajské jízdy mají zvláštní charakter. Nevynechal je ani v kampani před sněmovními volbami. Připomínají atmosféru Gogolova Revizora. Hlava státu dostává mnoho darů (naposledy v Plzeňském kraji loutky Spejbla a Hurvínka, soudek piva Prezidentský speciál s palicí a naražedlem plus chodskou keramiku), a sama i dary vozí (třeba stojací lampu pro pilného hejtmana). Zeman se setkává s občany v naplněných sálech i ve fabrikách. Nabízí moudra typu „inkluze škodí“. Média o těch cestách informují, jako bychom se vrátili do 80. let minulého století. Celé to má totalitní nádech: vítání, květiny, organizované debaty, posté opakované vtipy.

Zeman se snaží udržet si popularitu. Nejde o to, že do dalších voleb zbývají tři roky. Ale když lidu sdělí ty své moudrosti a sklidí potlesk, jistě je spokojen, kdo by nebyl. Ztratil SPOZ, ta propadla, tak si udržuje lidovou popularitu. On je typický lidový prezident. Lidem v sálech nevadí, že mluví sprostě, vzhlížejí k němu s obdivem. Je náš, myslí si. A o to jde. – Nutno ale zároveň uznat, že prezident je ve velmi čilém kontaktu s občany. S těmi „svými“ občany. Nelení za nimi jet. Tak pilný byl jen Václav Havel na počátku svého prezidentování.

Není to typ prezidenta, který vyvolává intelektuální debaty, který zakládá think tanky a zve do Česka myslitele, duchovní celebrity či rockové hvězdy. Nepotřebuje žádné Fórum 2000. On je sólista. Lidový prezident, v jedné ruce panáka, v druhé klobásu, symbolicky řečeno. A občas vyjede ven, třeba na Rhodos, kde podpoří Putina. Nebo do Washingtonu (tento týden) na konferenci AIPAC, kde za své jednoduché, jestřábí rady sklidí od proizraelské lobby aplaus vestoje, a zároveň se tak trochu postaví proti prezidentovi USA Obamovi.

Venku je to tedy vlastně stále stejné téma - putinovské. A doma taky stále stejné – nikoli Česká republika, ale „já, Zeman“.

Jeho dosavadní hradní stopa? Prezident, který neodpouští, odpuštěním pohrdá. Postrkává nás na Východ, kam nepatříme. Vzhlíží k Rusku a Číně, k nedemokratickým režimům. Jako „vzor“ selhává (a tím snad Čechy léčí z jejich potřeby vzhlížet na Hrad). Je nejsprostší, nejvulgárnější prezident od roku 1989. Už dnes za ním zeje brázda hluboká jak Jelení příkop.

 

Právě se děje

před 16 minutami

U Břeclavi se srazil nákladní vůz s dodávkou. Havárie uzavřela dálnici D2 u slovenských hranic

Srážka nákladního auta a dodávky uzavřela u hranic se Slovenskem dálnici D2 ve směru na Brno. Nehoda je se zraněním, zasahují u ní záchranáři. Vyplývá to z informací policie a Národního dopravního informačního centra (NDIC). Auta se srazila na 56. kilometru D2 kolem 06:00, dálnice mezi státní hranicí a exitem 48 u Břeclavi se uzavřela o půl hodinu později.

Zdroj: ČTK
Další zprávy