Egyptský režim Husního Mubaraka patřil v arabských poměrech k těm přijatelnějším a on sám významně přispěl ke stabilitě jinak velmi neklidného regionu.
Husní Mubarak byl typickým diktátorem nevybíravě potlačujícím opozici, jehož držela desetiletí u moci jen přízeň USA a pohádkové příjmy z turistického ruchu.
Dvě zdánlivě protikladná prohlášení ve zkratce charakterizují - teď už bývalého - egyptského prezidenta. A obě jsou pravdivá.
Komentátoři se proto rozcházejí v názoru, zda se má Západ obávat současných nepokojů, které vedly k Mubarakovu pádu, děsit se chaosu a nástupu militantního islamismu. (Mubarak a jeho lidé tuto katastrofickou vizi samozřejmě ve státem ovládaných médiích neustále zdůrazňovali.)
Blogy o Egyptě
Cyril Svoboda:
Poselství z Egypta: Evropský úpadek?
Lubomír Zaorálek:
Naděje pro Egypt a Blízký východ
Ondřej Liška:
"Nestojí Mubarak za trochu podpory?", ptá se Zbyněk Petráček v komentáři Lidových novin
Karel Matoušek:
Soumrak diktátorů
Petr Robejšek:
Orient express Západu ujíždí
Alexander Tomský:
Ošklivé slovo - agflace
Či máme podpořit demonstranty? A přitom vlastně ani netušit (podobně jako to netuší většina demonstrantů z egyptských měst), kdo by měl Mubaraka nahradit. A nevystřídá nakonec jednoho diktátora jen jiný, možná horší (třeba náboženský fanatik), jak to bývá v arabských zemích zvykem?
Stabilita=Mubarak?
Na první pohled by se mohlo zdát, že veřejnost se rozdělila na dva tábory - zastánce demokracie a zastánce stability. "Takový pohled je ale velmi nepřesný," napsal týdeník Respekt. "Stabilita, jak jsme jí znali za posledních třicet let, co trval Mubarakův režim, je definitivně u konce. Teď bude muset vzniknout nějaká nová. A i když bude vznikat v demokratičtějších poměrech, ani pak není nic jisté."
Mnozí komentátoři věří, že končí éra tradičních arabských diktátorů. Současné protesty totiž nejsou živeny náboženskými či politickými ideologiemi (ty egyptské například v ničem nepřipomínají nástup sebevědomého Násira, který v roce 1952 stanul včele vojenského puče, jenž svrhl krále Farúka).
Demonstranty podle všeho vyhnaly do ulic a na náměstí nechuť ke zkorumpovanému režimu a živelná touha žít ve svobodnější, lidská práva i politickou soutěž garantující společnosti. Opozice (ať už náboženská či politická, trpěná či potlačovaná) je zjevně zaskočena vývojem událostí a spíše se drží v ústraní (a podobně probíhaly před nedávnem i protesty v Tunisku).
| Irena Kalhousová: Padne po Tunisku vláda i v Egyptě? |
„Motivace i cíle demonstrantů jsou napříč arabským světem velice podobné. Jde jim především o sociální spravedlnost a také o větší svobodu slova. Bouří se proti přebyrokratizovaným a neefektivním vládám, které nejsou schopny zajistit ekonomickou prosperitu a u moci se drží za pomoci silných represivních složek," napsala Irena Kalhousová, hlavní analytička Prague Security Studies Institute.
Klíčem je postoj armády
Klíčovou roli sehrála v Tunisku a nyní i v Egyptě armáda, která se (což je v arabském světě spíše neobvyklé) rozhodla zachovat si neutralitu, chránit stát, a ne režim.
„Neutralitu umožnila zásadní skutečnost, že protesty byly ideologicky neutrální a úplně bez spojení s islamisty. Tuniská Annahda se ze svého exilu skoro neozývala. Egyptští Muslimští bratři se k protestům přidali opožděně a zdrženlivě se rozhodli nezviditelňovat se písněmi a plakáty. Protesty neobsahovaly ani protiamerická či protiizraelská hesla. Armáda své rozhodnutí ospravedlnila 'legitimními požadavky lidu'. Zřejmě jí také šlo o uchování vlastní jednoty tváří v tvář požadavkům, které mohly za legitimní považovat i její mladší složky," míní islamistka Zora Hesová.
| Zora Hesová: Egypt: revoluce či občanské povstání? |
To vše podle některých pozorovatelů svědčí o tom, že se nejedná o ideologickou revoluci či převrat, pouhou snahu o výměnu diktátora (kterých historie zaznamenala v tomto regionu celou řadu), ale o občanský protest; tedy něco v arabském světě spíše neznámého.
Chová se Západ správně?
Nikdo si příliš netroufá předpovědět, jak protesty skončí, co se změní (a jak) či naopak zůstane stejné. Málokdo však pochybuje o tom, že důležitý bude postoj "velkých hráčů" na světové politické scéně, tedy především USA, Evropy, možná i Číny a dalších.
Ozývají se však hlasy, podle nichž Západ se Západ chová pokrytecky
"Zatímco íránské protesty z roku 2009 vyvolaly nesmírně aktivní odezvu na Západě, nynější protesty v arabském světě zůstávaly dlouhou dobu 'mimo radar'. Zatímco íránské protesty symbolizovaly boj mezi demokracií a teokracií, Arabové demonstrují kvůli vysokým cenám potravin a nezaměstnanosti. Zatímco během íránských bouří bylo každému jasné, na jaké straně Západ stojí, tak dnes, pokud už slyšíme nějaké oficiální vyjádření zástupců západních vlád, nedokážeme přes opatrná slůvka typu ,znepokojeni' s jistotou určit, zda na nás mluví ti samí lidé, kteří tak horlivě hájí lidská práva a demokracii od Kuby po Severní Koreu," napsal ve svém blogu Šádí Shanaáh.
| Šádí Shanaáh Přestaňme ponižovat arabské demonstranty |
A co si o tom myslíte Vy? Měl by Západ podpořit lidi protestující v ulicích, či spíše vyčkat, jak se věci vyvinou?
Čtěte také: Duel blogerů na Aktuálně.cz
| Václav Hořejší: Český arabista říká: „Islám nezná lidskou důstojnost" Zdeněk Müller: Kultura jako marmeláda aneb Zná či nezná islám lidskou důstojnost? |
