Krach Bohemia Energy a dalších dodavatelů energií sledovala na podzim většina republiky jen v roli diváků. Dost lidí přitom možná pocítilo úlevu: ještěže jsem u jiné společnosti, tohle bych sotva uplatil. Uběhl necelý půl rok a do podobné situace se bez vlastního zavinění propadá stále více lidí. Právě v těchto týdnech mnohým přicházejí nové předpisy záloh za energie zvýšené nikoli o stokoruny, ale o tisíce.
Naštěstí už alespoň nejsou ve veřejném prostoru slyšet ideologické výlevy, jaké si mnozí před pár měsíci ještě nedokázali odpustit. Totiž že žijeme v podmínkách kapitalistického trhu a je odpovědností každého, aby měl nějakou rezervu. Současné obchodování s energiemi nemá vůbec žádnou předvídatelnou cenotvorbu, sestává jen z jednoho velkého inflačního víru, v němž se zběsilou rychlostí rotují nejistota v dodávkách surovin a horentní sumy, které je za ně třeba zaplatit. Jde o systémové riziko, černou labuť, na niž se opravdu jednotlivec nemohl ani při nejlepší vůli připravit. Je to přesně ta situace, kvůli níž si platíme stát, aby v takových chvílích zasáhl.
Čeští politici zatím ale bohužel spektakulárně selhávají. De facto jedinou opravdu účinnou pomocnou ruku nyní představuje jen mírně zvýšený příspěvek na bydlení. Ve srovnání s tím, co pro své obyvatele dělají vlády okolních zemí, je to však zoufale málo.
Těžko říct, co tím zdejší reprezentace sleduje. Až do sociální záchranné sítě budou padat už nejen chudí, ale ve velkém i střední třída, stane se tento způsob řešení krize tím nejdražším možným. A zároveň nejméně efektivním. Přesně v duchu sloganu "zkratka byla sice delší, ale aspoň méně pohodlná".
Už zdaleka nejde jen o chudé
Situace je příliš vážná, než abychom teď mohli ztrácet čas hádkami o to, jestli "za všechno může Babiš" nebo zda "za Babiše bylo lépe". Pravda je, že za Andreje Babiše (ANO) lépe být mohlo, kdyby dělal to, co bylo třeba udělat. Jeho ministr průmyslu a spolustraník Karel Havlíček v září, když byl ještě u moci, ohlásil energetické poukázky pro nízkopříjmové. Až 800 tisíc chudších domácností mělo v průběhu října od státu dostat tisíce korun na prudce rostoucí ceny elektřiny a plynu. Byl to velmi dobrý, včasný a přesně zacílený nápad. Jenže jako u mnoha podobných slibů ANO z něj bohužel v praxi nezbylo nic. Předchozí vláda nakonec místo toho zvolila zbytečně nákladné opatření v podobě odpouštěné DPH, takže vyplýtvala mnoho peněz i ve prospěch lidí, kteří to v tu chvíli ještě nijak nepotřebovali.
Kdo doufal, že s kabinetem Petra Fialy (ODS) přijde náprava i v tomto ohledu, musí nyní střízlivět z planých nadějí. Kromě vyššího příspěvku na bydlení a navýšení existenčního minima nová koalice zatím bohužel produkuje podobné zoufalosti jako ta minulá. Například rušení silniční daně, které skoro nikomu nepomůže, nebo plošné snižování ceny pohonných hmot na prázdniny. Celek působí dojmem náhodně vylosovaných kroků, jejichž celkový smysl zůstává zahalen neproniknutelným tajemstvím. Vrcholně absurdní je pak oznámená pětitisícová pomoc rodinám, o které není jasné, kdo ji vlastně dostane, zato je jisté, že ji stát zatím neumí vyplatit.
Celou tuto tragikomedii, na níž mají svůj podíl ministerské sestavy vedené Andrejem Babišem i Petrem Fialou, možná může s pobavením sledovat někdo, kdo má statisícové rezervy, ostatním ale přináší úzkost. A takových je drtivá většina. Podle průzkumu STEM/Mark z minulého roku disponuje úsporami vyššími než 300 tisíc korun jen pětina Čechů. Těm by skokově zvýšené platby za energie ublížit neměly. Celá čtvrtina populace ovšem nemá ani deset tisíc na nenadálý výdaj. A o mnoho lépe na tom brzo nebudou ani ti, kterým se částky v řádu nižších desítek tisíc podařilo ušetřit. Je jen otázka času, než všeobecné raketové zdražování jejich železnou rezervu promění v páru.
Působí to dojmem, jako by se vláda rozpomněla na slavnou pohádkovou vojenskou strategii, která radí po obětování levého křídla pokračovat obětováním toho pravého - a rozhodla se po nezvládnuté pomoci nízkopříjmovým nechat padnout i střední třídu.
V české sněmovně dnes zoufale chybí slušná demokratická opozice. Andreji Babišovi a Tomiu Okamurovi, kteří chtějí bránit "naše lidi" pomocí státního programu "pečení holubi do úst", jistě není těžké se vysmát. Neznamená to ovšem, že koalice situaci zvládá. Parlamentní institut sestavil přehled pomocí v jednotlivých unijních zemích, který boří mnohé oblíbené mýty českých vládních i opozičních politiků.
Například ukazuje, že dočasná plošná opatření nemusejí vždy pocházet jen a pouze z dílny ďáblovy. Kvůli nedostatku jiných možností se pro časově omezené plošné snížení daní rozhodli Belgičané, Francouzi, Němci, Rakušané či Španělé. A opravdu masivně Poláci.
Stejně tak zjevně nelze donekonečna opakovat, že regulace ceny je ve všech případech návratem k centrálně plánovanému komunismu. Pokud ano, pak tam momentálně směřují Estonci, Francouzi, Slováci, Španělé - úhrnem zhruba půlka Evropy.
Je jistě legitimní, rozhodne-li se vláda odmítnout snižování daní i problematické stropování cen. Pokud je ovšem místo toho schopna bleskově zavést cílené sociální programy. Jako třeba Belgičané, kteří mají speciální automatický tarif na energie pro chudší. Nebo jako Francouzi, kteří rozdávají stoeurový Chèque énergie. Či jako Rakušané, kteří kompenzují domácnostem zvýšené náklady výplatou 150 eur. Nejpromyšlenější podporu ovšem - jako ostatně často - mají připravenou Švédové.
A pak je tu Česko, které zasaženým zatím nabízí především sliby, případně vzpomínky na časy, kdy tráva byla zelenější.
Místo trampolíny propad
Česko má bohaté zkušenosti s nezvládnutými krizemi, v nichž skoro s železnou pravidelností oprašuje zoufalý scénář: Nejprve přichází na řadu mudrování, jak to zařídit, aby náhodu někdo nedostal o pět haléřů neoprávněné podpory navíc. Pročež záhy vychází najevo, že čas, který byl k dispozici pro účinnou pomoc, už během klábosení vypršel, takže nezbývá nic jiného než vytáhnout nástroje nejtěžšího - a tedy nejdražšího kalibru.
Při dobré vůli by se na tom všem zmaru jistě dalo najít i něco pozitivního. Třeba fakt, že i slušně situované domácnosti by si jednou vyzkoušely, jak se pracuje s příspěvkem na bydlení či dávkami v hmotné nouzi - a že není důvod dívat se skrz prsty na ty, kdo o ně v krizové chvíli žádají. To by v Česku ale musela dobře fungovat sociální síť, což se momentálně bohužel neděje. Zdejší politici se roky tak urputně hádali o výši minimální mzdy, až nezvládli dát do pořádku to nejdůležitější - základní sociální dávky.
Vláda Petra Fialy slavně oznámila zvýšení existenčního minima na 2740 korun, což představila jako základní nástroj v boji proti rostoucím cenám. Jenže ouha, ekonom Michal Skořepa záhy spočítal, že reálně jsme ty nejchudší nechali od roku 2007 příjmově klesnout o 13 procent. Inflace totiž stoupla mnohem více než dlouhodobě nevalorizovaná dávka. A podobně se to má i s mnoha dalšími sociálními podporami. Výjimku snad představují jen penzisté, pro něž jsou inflační časy také nepochybně těžké, ale mají jistotu, že se letos dočkají celkem tří zákonných zvýšení svých důchodů.
Mnohé chudé, ale i středněpříjmové domácnosti se tak po zaplacení záloh na energie budou muset chtě nechtě odrazit - a skočit do záchranné sociální sítě. Nejspíše přitom očekávají, že se za pomoci eráru jako na trampolíně jen odrazí zpět ke svému standardu. Jenže v této chvíli jsou oka sociální trampolíny tak velká, že jimi mnozí jen proletí kamsi hlouběji.
Není pochyb, že aktuální krize je pro stát velmi těžká a nelze nevidět mnohdy upřímný zájem politiků pomoci. Výsledek jejich snahy je ale zatím bohužel žalostný. Pokud nenajdou odvahu rychle okopírovat nějaký z receptů, které už v praxi s úspěchem odzkoušely okolní země, bude hůř.
