Narůstá počet mladých lidí, kteří zažívají úzkosti a deprese. Těžko snášíme změny, pandemie covidu nás zasáhla jak bomba, mnoho mladých i starých sužuje strach z klimatických změn, bojí se budoucnosti. Vznikl pojem "environmentální žal". Již před devíti lety se novinář Jo Confino, zděšen ze ztráty až poloviny všech světových druhů, v The Guardian tázal: "Proč se nesvíjíme na podlaze v bolestech, když jsme schopni tak obrovské genocidy?"
Dnes už drtivá většina z nás ví: něco se musí dělat. Sami na sobě cítíme změny, v Česku typicky zažíváme úbytek vody, vyschlé lesy, letní tropická vedra. Města se rozpalují, neraduje se, kdo v nich musí trávit srpen. Farmáře straší sucha, praskající půda, nedostatek vody pro zvířata, vyschlá koryta potoků a řek. U nás aktuální stav sucha zaznamenává speciální server Intersucho.cz.
Kdo nad změnou prostředí aspoň trochu přemýšlí, ten chápe, že je úzce spojena s konzumem, s naší stále se rozvíjející spotřebou, nároky na moderní, pohodlný život. Neumíme si představit, že bychom se ho měli či museli vzdát. Stačí tak malé nároky, jako třeba méně jezdit autem, více veřejnou dopravou, a už nás sžírá pocit, že nám sahají na naši svobodu. Svobodu máme těsně spojenu s konzumním způsobem života. Prakticky všichni, výjimek najdeme málo.
Evropská unie i další země se pokouší klimatické změny brzdit. Naráží na odpor a na výtku: jiní škodí tak strašně moc, že naše šetření ztrácí smysl. "Celková tonáž karbonu v atmosféře celosvětově stoupá, protože Čína, Indie, Saúdská Arábie, JAR, Brazílie spotřebují o 60 procent víc energie," říká pro Seznam Zprávy například emeritní profesor na University of Manitoba Václav Smil.
A ještě jednou tento vědec: "Když chudé země budou chtít ekonomicky jen z poloviny dohonit Čínu, máme před sebou růst CO2 o dalších 20, 30, 40 procent na příštích 20 let. Žádná absolutní dekarbonizace! Množství CO2 v atmosféře bude stoupat rok po roce, pokud nezastavíte rozvoj těchto zemí a nenecháte je v bídě. To chce Evropská unie? Jak chce Evropa přesvědčit lidi v Indii a Brazílii, že jim bude stoupat životní úroveň jen pod větrnými turbínami?" Taková skepse se bude líbit…
Tyto úvahy věru nepřidají na chuti něco měnit, přecházet na nefosilně poháněné motory, šetřit, méně topit, více zateplovat, zadržovat vodu, nekácet lesy. K tomu nás dokáže donutit leda zdražení, nikoli starost o svět.
A do toho přichází opačný pohled, masivně považovaný za extrém. Volal mi známý: "Četl jste to? To je šílenství." Mluvil o textu na serveru iDnes nazvaném Jízdní řád nerůstu. Benzin na příděl, zákaz létání a bourání silnic. Popisuje seznam kroků, jejichž autorem je německý profesor ekonomie, filozof, sociolog a politolog Helge Peukert. Sepsal ho pro aktivisty z Letzte Generation (Poslední generace). Sám patří do organizace Scientist Rebellion (Vzpoura vědců). Když výčet, který má zachránit planetu, čtete, nemine vás pocit, že jde o útok na svobodu, na naši podstatu, že je to nějaká temná orwellovská vize, nový 1984.
Ekomodernistický sen skončil
Peukert popisuje tři cíle: snížení spotřeby energie na polovinu, snížení materiálových toků o devadesát procent a ukončení veškerého využívání půdy. Celé to musí proběhnout do pěti let. V dnešním tempu průmyslu toho není možné dosáhnout. "Ekomodernistický sen skončil. Po desetiletích odkladů musí být okamžitě zavedeny nouzové zákony," říká.
Vyberu jen několik bodů, aby bylo patrné, jak radikální a pro dnešního euroobčana, samo sebou i Němce, jsou Peukertovy návrhy nepřijatelné, absurdní, šílené: "Přídělový systém na soukromou spotřebu benzinu a nafty na pět set litrů na osobu za rok. Snížení na nulu v průběhu pěti let. -"Absolutní přednost" pro cyklistickou a železniční dopravu. Zbourání mnoha silnic a dálnic. Přídělový systém na lety: jeden zpáteční let na osobu a rok. Za pět let by měl být povolen pouze jeden let za tři roky."
Známý, který mi volal, citoval právě ono zbourání dálnic. Masa tuzemců žije v betonové představě, že dálnice potřebujeme, že nám usnadňují život, vozíme se po nich a vozí nám po nich zboží. Pro většinu by byl naprosto bez debaty nepřijatelný také přídělový systém benzinu. Takové opatření by vyvolalo bouře, dost možná by padaly vlády.
Co by asi prošlo?: Zákaz kácení lesů. Výzva k výsadbě stromů, renaturaci půdy, vřesovišť a dalších úložišť oxidu uhličitého. I když se u nás "les" považuje za byznys, je to něco jako podnik, firma, má vydělávat. V kapitole Klima Peukert navrhuje pokračovat v redukci armády. V dnešní době, když západní svět ohrožuje Rusko, nesmysl. Rusko se svými jadernými hlavicemi znamená hrozbu srovnatelnou s klimatickými změnami.
Další návrhy: Maximální příjem ve výši desetinásobku minimální mzdy. Vysoké dědické daně a daně z majetku (případně zastropování maximálního povoleného bohatství). Drastické omezení svobody jednání IT společností. V podstatě zákaz veškeré nové výstavby. Nutné novostavby budou stavěny pouze jako bezemisní domy. Přídělový systém na energie: na jednoho obyvatele příděl množství potřebného k vytopení 45 metrů čtverečních obytné plochy na 20 stupňů.
Konec, nebudu dál strašit. Můj známý mi řekl: "Tohle jsou levičáci, to je nový komunismus." Já dodám, že podle vědce Smila by to stejně nemělo smysl, pokud by se nepřidaly země jako Čína, Indie, Brazílie a další.
Proč to píšu? Protože i na mne doléhá environmentální žal, protože i já zažívám zoufalství a úzkost, když vidím vyschlé Labe a jdu po sucholese plném nepotoků. Svíjím se pak v jehličí v bolestech, řečeno s Confinem.
Zároveň vidím, že žádný extrém dnes nepomůže, žádná naordinovaná zelená totalita nás nezachrání. Buď nám pomůže zásadní změna myšlení, nebo opravdu velký malér. Skok teploty, který vyvolá takové změny počasí a klimatu, že budeme muset věci měnit, že je budeme chtít měnit, aby nám zůstal aspoň kousek toho milovaného konzumu.
Je tu ještě třetí možnost, pravicově uvažující čtenáři se snad neurazí, pokrok. Vědecký pokrok, který buď najde cestu, jak získávat velké množství nefosilní energie pro bohaté i chudé země, nebo najde cestu, jak oxid uhličitý z atmosféry účinně odčerpávat. Každopádně by nám neuškodilo učit se žít skromněji, šetrněji, mnohem víc dbát na své okolí a mnohem víc myslet na příští generace. Ostatně ta hrozba se možná netýká jen "příštích generací".
