V Německu vyvolaly pozdvižení fotografie hvězdných fotbalistů Mesuta Özila a Ilkaye Gündogana, kteří v Londýně absolvovali vřelé setkání s tureckým prezidentem Erdoganem. Mimo jiné jim přivezl dárky. Oba němečtí reprezentanti jsou tureckého původu a narozeni v Německu, přičemž Gündogan má dvojí občanství - a tedy i dva prezidenty, Steinmeiera a Erdogana.
Objevily se i otázky: Mají zpívat viditelně německou hymnu? Mohou nezpívat? Ihned se ohlásila šovinistická strana AfD, která dost radikálně bojuje proti dvojímu občanství a požaduje jakousi povinnou loajalitu. To v zemi, která zažila zneužití otázek identity Hitlerem a tato část historie se dost dobře vyučuje na školách všech stupňů, stále ještě není většinový názor - a doufejme také, že nikdy už nebude.
Oba fotbalisté jsou známí tím, že se do politiky moc nepletou, takže snad některým věcem ani moc nerozumí. Možná podrobně nesledovali, jak se vyvíjela politická situace v Turecku po nástupu Erdogana do funkce prezidenta a jeho utvrzování moci silně autoritářskými metodami. Evropská unie to ovšem sleduje a na jejím chování je vidět, jak složité jsou dnešní politické poměry v Turecku. Unie nechce radikálním ukončením přístupových jednání situaci zhoršit - k tomu je Turecko důležité jako stabilizující prvek při zacházení s migračními vlnami a existují k tomu smlouvy. Turecko je také členskou zemí NATO. Proto se udržuje jakási fikce vyjednávání o vstupu Turecka do EU, ale reálně se v této oblasti nic neděje. Principem je úmysl populistického politika a jeho zemi nedráždit. Problémů je na Blízkém východě beztak již dost.
Erdogan se připravuje na turecké celostátní volby, a v Německu chtěl dokonce uspořádat předvolební vystoupení. Zatím se spolkovým zemím, které by to musely povolit, daří držet si ho "od těla". V Turecku se kvůli tomu ozývá kritika a Erdogan často užívá průpovídky s metaforami německé nacistické minulosti. Ty jsou sice vyloženě hloupé, ale přece jen pozlobí. Ovšem podívat se do zrcadla a reflektovat nacistickou periodu vážně, i s pohledem na sebe sama a své autoritářské náběhy, to turecký prezident neumí.
Otázkou je, jaký podíl mají jeho fanoušci na zhruba třech milionech lidí, kteří žijí v Německu a pocházejí z Turecka. Jistě mu nefandí Kurdové. Erdoganově pověsti neposloužilo ani zatčení novináře Denize Yücela z deníku Die Welt a jeho věznění v Turecku po dlouhé měsíce. Kvůli sarkastickým veršům televizního baviče Jana Böhmermanna šel Erdogan dokonce k soudu a části veršů jsou podle posledního soudního rozhodnutí zakázané. Böhmermann vše předloží ještě Ústavnímu soudu.
A turecký prezident má s elitami ze skupiny imigrantů tureckého původu i další problémy. Například Cem Özdemir, který byl dlouho spolupředsedou strany Zelených, je ostrým kritikem turecké politické situace. Důstojníci, kteří by se kvůli Erdoganovým čistkám v armádě dostali do vězení, získávají v Evropě, v Německu, azyl. Významní satirici tureckého původu kritizují prezidenta dosti brutálně. Django Asül například tepe jak bavorskou politiku, tak sultánsky vládnoucího Erdogana. Německá kultura kabaretu je velmi ostrá a němečtí politici se prostě musejí smát i sami sobě, když na ně kabaretiér vede svůj útok. Charakteristické je, že Erdogan tomuto tónu nerozumí. Umí se vůbec usmívat? Jen pro srovnání: lze pochybovat i o tom, že by ostrému kabaretu rozuměli čeští politici. Ostatně i Erdogan již hovořil o tom, že on je také jakýsi Trump. Neříkal to i nějaký český špičkový politik?
Özil (hraje za londýnský Arsenal) a Gündogan (nastupuje za Manchester City) sklidili značnou a různě orientovanou kritiku. Ale trenér národního mužstva Joachim Löw potvrdil, že se na jejich nominaci na mistrovství světa nic nemění. Řekl, že mu jde o fotbal, ne o jitření veřejných vášní. Oba fotbalisté si asi také uvědomili, že je Erdogan vlastně zneužil. Problematické ovšem je, že se veřejná diskuse o - v tomto případě okrajovém -problému fotbalu stává zástěrkou některých vážnějších společenských otázek a zjednodušení vlastně brání v seriózní diskusi o integraci. Turecké děti se v Německu ve škole spolu se svými spolužáky dozvídají o šoa, navštěvují památníky koncentračních táborů, mají v osnovách i genocidu Arménů v roce 1916, která je pro Erdogana velmi konfliktním tématem a v Turecku je z vědecké reflexe vyloučená.
Děti tureckého původu v Německu většinou vědí, že jejich budoucnost je závislá na otevřeném pohledu, a ne na ideologických vášních. Turecký prezident by jistě v Německu naplnil stadion, ale neoslovuje většinu skupiny občanů tureckého původu.
