Když v roce 2012 někdejší ministryně mládeže zakládala nové politické uskupení Bratři Itálie, nikoho to příliš nevzrušovalo. V její domovině vznikají, rozpadají se a spojují nějaké strany skoro každý den.
Když o rok později dosáhla tato formace pod patronací expremiéra Silvia Berlusconiho v parlamentních volbách na devět zákonodárců, pozornost společnosti to zvýšilo jen velmi nepatrně. V roce 2018 mix extrémní a konzervativní politiky, který Meloniová nabízí, získal již třicítku poslaneckých křesel, ale v šestisetčlenném sboru to pořád představovalo jen kapku v moři.
V roce 2021 však rázná politička náhle začala zajímat úplně všechny Italy. To když se její Bratři Itálie jako jediná z větších stran nepřidali k podpoře technokratické vlády Maria Draghiho - a preference jim díky tomu začaly raketově růst. Kdo byl naladěn protestně, neměl najednou jinou alternativu. A Meloniová dokázala situace naplno využít.
Marné bylo varování mainstreamových stran před jejím populistickým programem, Italové chtěli hlavně změnu. A to zřejmě i za cenu, že by mělo po úvodních dvou slovech národní hymny, které má strana ve svém názvu, dojít také na další verš: "Jsme připraveni na smrt."
Bouře a sklenice
Česko se nyní intenzivně ponořilo do zkoumání údajné fašistické minulosti designované římské premiérky. To je ale opravdu ta nejmenší potíž, která je s její osobou spojená. Mussoliniho političtí pohrobci se po pádu vůdce rozprchli doslova do všech stran a Itálie se pak desítky let vyrovnávala s jejich tíživým dědictvím, přičemž nešťastný odkaz nejrůznějším způsobem kultivovala.
Jako příklad může posloužit třeba uskupení Národní aliance, kterou její vůdce Gianfranco Fini v devadesátých letech přivedl až do Berlusconiho vlády, v níž se stal ministrem zahraničí. Ti samí lidé - včetně Meloniové - pak v roce 2012 stáli u zrodu Bratrů Itálie. Nepochybně tedy jde o politickou sílu, která relativizuje Mussoliniho éru, nicméně - jak se už v praxi ukázalo - nijak nevolá po tom, aby se dávné časy v nějaké podobě vrátily.
Nastávající premiérka nechce v Itálii zavést korporativistický systém. V odporu vůči migraci je sice tvrdá, ale třeba šéf konkurenčního uskupení Liga severu Matteo Salvini je v této věci ještě znatelně ostřejší. V zahraniční politice si pak Meloniová opakovaně dokázala vybrat tu správnou pozici. V roce 2008 například vyzývala italské atlety, aby bojkotovali zahajovací ceremoniál olympijských her v Pekingu kvůli útlaku, jehož se Čína dopouští vůči Tibetu. Nyní zase podporuje napadenou Ukrajinu.
Jistě je tedy dobré mít na paměti její politickou minulost, ale nepochybně to není to nejdůležitější, na co je třeba se dnes zaměřit.
Sliby versus realita
Mnohem podstatnější jsou domácí úkoly, které na ni čekají a s nimiž si slíbila poradit. V honbě za čtvrtinou voličských hlasů přitom Meloniová se závazky nijak nešetřila - a zjevně si ani nelámala hlavu s tím, zda je vůbec bude schopna naplnit. Její osobní vítězství se tak jen sotva přetaví do vítězství pro celou zemi. A to tím spíše, že pro řešení vážných ekonomických a sociálních problémů není ani zdaleka tak dobře kvalifikovaná jako její právě odcházející předchůdce Mario Draghi.
Razantní snižování daní, o němž nastupující šéfka italského kabinetu hovoří, kudy chodí, absolutně není v současných možnostech země. Zvláště když se jí kvůli turbulentním trhům začíná citelně prodražovat obří státní dluh. Jasné tak není ani to, z čeho nová vláda hodlá zaplatit avizované zvyšování starobních penzí a nejrůznějších sociálních dávek.
O trochu větší naději na realizaci má Meloniové slib, že s Evropskou komisí vyjedná nová pravidla ohledně rozdělení dvousetmiliardového unijního fondu postcovidové pomoci, aby z něj bylo možné čerpat prostředky také na boj s energetickou drahotou. Pokud by se jí to opravdu podařilo, mohlo by z výsledku těžit i Česko. Dostalo by tak totiž šanci upravit svůj Národní plán obnovy, který připravila ještě Babišova vláda a který dnes ze všeho nejvíce představuje festival promarněných příležitostí.
Kromě Italů se však v tomto ohledu zatím všechny ostatní země tváří, že co už bylo jednou dohodnuto, mělo by zůstat v platnosti.
Jízda na tygrovi
Nejnapínavější a nejnaléhavější otázkou však je, jak se vítězové předčasných italských voleb budou stavět k ruské agresi proti Ukrajině. Už končící Draghiho kabinet se na jaře mocně otřásl, když se rozhodl Kyjev jasně podpořit. Proti byla nejen část levicově populistického Hnutí pěti hvězd, ale samozřejmě především skvadra chronických Putinových podporovatelů, tedy strany expremiéra Silvia Berslusconiho a někdejšího ministra vnitra Mattea Salviniho, již nyní míří znovu do vlády.
Meloniová tehdy překvapila, když se coby opoziční lídryně rozhodně postavila za dodávky zbraní napadené zemi. Zatím nepřestává ujišťovat, že se na jejím postoji od té doby nic nezměnilo. Proti sobě však nyní má nejen část vlastní strany, ale i dva silně proruské vládní partnery. Není tak od věci v této souvislosti připomenout, že třeba v anexi Krymu v roce 2014 neviděla žádný zvláštní problém. Riziko, že by se Putinovi nakonec mohlo podařit po Maďarsku přetáhnout na svou stranu také Itálii, tedy rozhodně není zanedbatelné.
Unii navíc čekají napínavé chvíle také kvůli silnému euroskepticismu, který si Giorgia Meloniová s velkou chutí osedlala. Její strana patří do frakce Evropských konzervativců a reformistů, k nimž se hlásí například i čeští občanští demokraté. Právě jejich příklad však názorně ukazuje, jak rychle také mohou včerejší národovečtí kritici všeho unijního rychle začít vzývat společná evropská řešení, když se dostanou k moci a jejich země do problémů. Vzhledem k potížím, kterým teď Itálie čelí, tak není vůbec vyloučené, že podobné obrácení nakonec zažije i žena, jež teď stane v jejím čele.
"Šašku, obleč si to triko." Salviniho na polsko-ukrajinské hranici nepřijali dobře (video z 9. března 2022)
