Minulý týden policie navrhla obžalovat bývalého poslance TOP 09 Dominika Feriho ze tří případů znásilnění. Pokud případ dojde k soudu a pokud by Ferimu byla prokázána vina, v nejvyšší trestní sazbě mu hrozí až deset let vězení, protože jedné z žen bylo v době, kdy měla být zneužita, pouze 17 let. Trestní sazby za znásilnění dospělých osob jsou nižší. Uběhl skoro rok a půl od doby, kdy na Feriho chování upozornil server A2larm a Deník N, novináři Apolena Rychlíková a Jakub Zelenka.
Feriho "obnažení" se odehrálo v době, kdy u nás bylo sexuální obtěžování "v normě", zatímco iniciativa #MeToo v normě rozhodně nebyla. Spíš naopak, mnoho lidí, především mužů, se jí posmívalo jako nesmyslu, případně poukazovali na to, že je to jen "levičácký hon na čarodějnice". Pro Česko je důležité, jak kauza Feri tyto postoje, jež zneužívání a znásilňování žen přehlížely a bagatelizovaly, změnila a změní.
Velmi záleží na tom, jestli Feri bude skutečně obžalován, a na tom, jak případný soud dopadne, jestli a jak bude potrestán. Víme totiž, že zhruba polovina znásilňovačů, jimž byl čin dokázán, odchází od soudu pouze s podmíněným trestem. Nejdou sedět, jako by znásilnění nebylo nic tak vážného. Pokud by někomu bylo mladého expolitika líto, měl by si přečíst texty A2larmu a Deníku N, v nichž ženy vypovídají, jak s nimi Feri nakládal. Popisují to jako promyšlené manipulace úspěšného politického "nadčlověka", tehdy velmi známé osobnosti.
Od začátku kauzy Feri se věci částečně změnily. Z obtěžování a znásilnění se stalo téma, o kterém se mnohem víc diskutuje. Už ta sama debata má smysl, postupně se snad nejen v médiích prosazuje názor, že česká benevolence ke znásilnění je chyba, která mnoha ženám těžce poničila životy.
Rychlíková a Zelenka dokázali najít další ženy, které o znásilnění či pokusech o znásilnění mluvily. Větší otevřenost je tu důležitá, ženy se za znásilnění často stydí, považují tento přečin - znásilnění dospělého není zločin, trestní sazba je tu stanovena do pěti let - často za svoji chybu, i když dávaly jasně najevo, že sex nechtějí, a raději pak mlčí. Jenomže ono mlčení a mylný pocit viny nahrává násilníkům.
Dost možná právě díky Feriho kauze byly zveřejněny další případy, kdy byly ženy znásilňovány a byly také ochotny svědčit. Nejznámější je případ psychiatra Jana Cimického, jehož policisté navrhli obžalovat ze znásilnění a vydírání jeho pacientek. Podle svědectví se tohoto jednání dopustil v 28 případech. Ženy měl znásilňovat od roku 1980 až do roku 2016. Sám psychiatr obvinění odmítá.
Pro část společnosti jsou dál vinny pouze znásilněné ženy
Další známá kauza, dvě ženy obvinily herce a moderátora Pavla Trávníčka, že je před dvaceti lety znásilnil. Podle policie se oba skutky staly, jenomže dnes už není možné je potrestat. V jednom případě proto, že podle tehdejšího zákona z roku 1961 se nejednalo o znásilnění. V druhém případě zase chybělo svědectví, že Trávníček použil násilí nebo přímou pohrůžku násilím, případně že by zneužil bezmocnosti oběti. Ostatně i kdyby se bylo použití násilí prokázalo, skutek by byl promlčen již dávno - v roce 2007.
Něco se však taky nezměnilo. Po oznámení police, že ukončila vyšetřování Feriho, psala Apolena Rychlíková na Twitteru: "Mrzí mě a vždy bude, kolik očerňování, spekulací, útoků a lží se na ženy v této kauze sneslo, i to, kolik na mě s Jakubem. Přála bych si, aby prostředí u nás bylo citlivější. Pomohlo by to všem." Část společnosti postoj ke znásilnění nezměnila, vinny jsou pro ně ženy mimo jiné tím, že si o tom vůbec dovolují mluvit. Je to absurdní postoj, machistický, lhostejný, bezohledný, ale setkává se s ním občas každý z nás, zažral se hluboko do společnosti, přestavuje cosi jako návyk.
Je strašně důležité, aby ženy sexualizované násilí nahlašovaly, aby si ho nenechaly líbit. Nejde přece o hanbu jejich, nýbrž o trestuhodné jednání násilníků. Ten pohled se ale musí měnit odspodu, začít se musí v rodinách, kde by měli rodiče dívky upozorňovat, že si nesmějí nechat násilí líbit, že to není jejich vina. To samé ve školách, začít se tím musí od základní školy, co nejdřív.
Je zajímavé, jak se dá i tak zásadní debata manipulovat. Slyšíte často, mnozí se s tím setkávají ve svém okolí, když se o znásilnění mluví, že je to "celé #MeToo levičácký posun, který chce svět zničit", jak mi před časem napsal jeden rozhorlený čtenář. Co chce ten posun zničit? Prý "odvěký vztah muže a ženy", "namlouvání, dvoření se, dobývání", tedy vlastně vztahy mužů žen - o vztazích dvořících se gayů a leseb se samo sebou nemluví. Manipulace tkví v tom, že při znásilnění o toto vůbec nejde, znásilnění je prostě vynucený sex, sex, i když ten druhý řekne ne, nechce, odmítá. Znásilnění není žádné navazování vztahu, svádění, flirt. Posouvat debatu sem je nebezpečný úhybný manévr, maskování reality.
Sex bez souhlasu znamená znásilnění
Další změna, které zatím nebylo dosaženo - pokus o změnu dikce zákona, o zpřísnění definice znásilnění. Sněmovna o tom jednala loni v červnu a tím to haslo. Tehdejší poslankyně za ANO Barbora Kořanová svolala mimořádnou schůzi k přísnějším trestům za násilné sexuální jednání. Tehdejší ministryně spravedlnosti Marie Benešová (za ANO) zpřísnění odmítla, protože podle ní patříme k zemím s přísnějšími tresty v této oblasti.
Kořanová ale chtěla upravit také definici znásilnění. Skutková podstata by se podle ní měla týkat nejen použití násilí či pohrůžky, ale i případů nesouhlasu. O návrhu se však jednalo bezvýsledně jen tři hodiny a od té doby nic.
O nápravu chybné definice znásilnění usiluje organizace Konsent - Chce to souhlas. Upozorňuje, že současná definice znásilnění je chybná a komplikuje život obětem znásilnění. "Znásilnění je v trestním zákoníku definováno pouze jako čin, při kterém je použito násilí, pohrůžka násilím nebo zneužití bezbrannosti. Pod současnou definici tak například nespadá až 70 procent případů znásilnění, při kterých oběť zamrzne, nebrání se, a proto pachatel nemusí vyvíjet násilí. Řešením této situace je právě změna současné definice na definici, která by byla založena na absenci souhlasu. Napravená definice dá obětem signál, že i když se z různých důvodů nebyly schopné bránit, mají právo hledat spravedlnost."
Zní to naprosto logicky, ale od loňského června na znásilnění zřejmě zákonodárci nemají čas, změna nenastává. Úplně stejně jsme na tom s ratifikací Istanbulské úmluvy, tedy přesně Úmluvy Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí, proti které brojí katolické špičky i konzervativní politici a která leží v tiscích sněmovny už od roku 2016 a stále dál nebyla schválena. Česká vizitka.
Jak vidíme, něco se mění, probíhá jakás takás debata o znásilnění, případ Feri odstartoval další kauzy, část znásilněných žen našla odvahu o svém traumatu mluvit. Ale sexualizované násilí se skoro jistě stále dál málo nahlašuje, chybí zákonné ustanovení, které by vyžadovalo výhradně konsensuální sex, sex se souhlasem obou stran, všech stran. Nebyla ratifikována Istanbulská úmluva.
Stát váhá. Uvidíme, jak případ Feri dopadne, jestli bude souzen. Uvidíme, jestli bude dál trvat praxe, kdy pachatelé znásilnění odcházejí s podmínkou, nebo jestli budou soudci "poučenější". Pracovat máme na tom, aby oběti znásilnění nepotřebovaly velkou odvahu k tomu, aby trestný čin nahlásily, aby k tomu nepotřebovaly kdovíjak silné sebevědomí. Jsme stále na začátku cesty. Feriho mi líto není, je mi líto znásilněných žen.
