Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
3. 3. 2022 12:08

Fiala má zásady, pravda je zase pravda a lež je lež. Česko se změnilo. Na jak dlouho?

Kdyby Rusko zaútočilo i na nás, jak bychom se drželi? Jako Ukrajinci? Nebo jsme už příliš zpohodlnělí? Bránili bychom Česko stejně vášnivě? Tentokrát snad ano.
Není uřvaný jako Babiš, byl považován za slabého, ale stojí pevně na nohou, v krizi to vidíme. Premiér Petr Fiala.
Není uřvaný jako Babiš, byl považován za slabého, ale stojí pevně na nohou, v krizi to vidíme. Premiér Petr Fiala. | Foto: Reuters

Asi nenajdeme nikoho, komu by byla válka na Ukrajině, Putinova zločinná, vražedná agrese, lhostejná. Mnoho lidí u nás s úzkostí, se starostí o Ukrajince, ale i o Evropu neustále sleduje zprávy. Ráno se budí a dívají, jestli Kyjev vydržel, jestli Charkov vydržel, sledují zprávy o desítky kilometrů dlouhé ruské vojenské koloně… Spoustě lidí se otevřely oči, najednou je na chvíli pravda zase pravda a lež je zase lež. Samozřejmě až na výjimky, někomu lež zůstala.

Je zvláštní, varovné, kolik lidí potřebuje obrovský malér, rozpoutané peklo k tomu, aby odhodili relativizaci a aby si přiznali, že vlastně velmi dobře umějí rozlišovat mezi dobrem a zlem. Že je jim to dáno, hluboko v sobě tu schopnost nosí, a pokud to nedělají, pokud mezi dobrem a zlem nevolí, jen se vymlouvají nebo předstírají nebo se podivně, chorobně baví.

Naše země se během týdne proměnila. Kdo byl dřív důležitý, v centru pozornosti, najednou je svlečený - v těchto dnech vidíme, jak trapný politik je Andrej Babiš. Nezpůsobil to fakt, že už není premiér, až do války na Ukrajině ho bylo všude plno, to až nyní zmizel. Stejně Miloš Zeman, zoufalec, kterému nevěří už ani Rusové, který prohrál úplně všechno, stal se symbolem obřího politického podvodu. Přes noc se překlopil do protiruského "jestřába". Jak odpuzující to je.

Vypadáme dnes jako úplně jiná země. Nejen my, celá Evropa vypadá jako nějaká jiná, proměněná Evropa. Lavírování na čas skončilo, sympatie k Rusku a šelmě jménem Putin skončily, už to nejde. Pravda se obnažila a nelze ji popírat, nelze jí vzdorovat. U nás sledujeme opravdu masivní pohyb, masivní podporu Ukrajiny. Připomíná reakci obyvatel během přírodních katastrof. Posíláme peníze, nabízíme ubytování, chceme pečovat o uprchlíky, máme zostřený zájem o veřejné věci. Zase jednou jsme ochotní něco dělat, nenechat věci být, vyhnívat. Jsme ochotní vidět, otevřít oči, nestarat se jen o sebe. Chápeme na chvíli, že nestarat se jen o sebe je zároveň starat se o sebe, o svou budoucnost, o své bezpečí.

Sledujeme i podivuhodné sjednocování naší politické scény, jaká tu dávno nebyla. Proměnily se politické strany a hnutí skutečně, do hloubky? Vydrží jim to? Není to zase jen dočasné, na chvíli? Samozřejmě že je. Stačí si poslechnout, co řekl ve středu zahraniční expert a poslanec SPD, bývalý český velvyslanec v Moskvě Jaroslav Bašta: "Odmítáme, aby ČR dodávala zbraně a munici na Ukrajinu, protože to znamená přilévání do ohně." A opřel se o postoj maďarského premiéra Viktora Orbána. Co dodat?

Když odmyslíme Okamurovu SPD, uvidíme, jak dlouho ostatním parlamentním stranám vydrží "nechat svá srdce bít pro Ukrajinu, pro svobodu". A víme už nyní, vydrží to jen tak dlouho, dokud nás bude spojovat strach z Putina, který se urval ze řetězu a vyhrožuje jaderným arzenálem. Někteří lidé u nás si pamatují české vzedmutí po ruské okupaci v roce 1968, pak "palachiádu", vzedmutí, nakonec však pád do normalizace, odevzdání se. A mnohem víc lidí pamatuje ten podivný pocit spojení po listopadu 1989. Vydržel jak dlouho? Pět let? To bylo spojení v radosti, teď zažíváme spojení v ohrožení, ve strachu z agresora a v odporu k agresorovi.

Bránili bychom se jako Ukrajinci?

Kdyby Rusko zaútočilo i na Česko, jak bychom se drželi? Jako Ukrajinci? Nebo jsme už příliš zpohodlnělí? Bránili bychom Česko stejně vášnivě, stejně obětavě? Ukázali bychom, že jsme skutečně vlastenci, že si nechceme nechat ukrást vlastní zemi, že milujeme svobodu? Nedá se ani dnes zapomenout na to věčné české remcání proti Evropské unii a na vyčůranou spokojenost, že sice jsme ukrytí v NATO, ale neplatíme, co jsme slíbili platit. Přivykli jsme si na levnou svobodu, jenomže ona se teď proměňuje v drahý statek. Nebudeme remcat, až i na nás dopadnou sankce? Budeme. Ale doufám, že i my bychom se tentokrát bránili, že bychom konečně prolomili české prokletí složených zbraní. Ostatně jsme v NATO.

Velký podíl na jakémsi novém spojení a snad i odhodlání občanů má premiér Petr Fiala. A s ním samozřejmě i další členové vlády, té jiné vlády s jinými záměry a jiným základem, než měla předchozí. Zůstaňme u Fialy. Ještě nedávno byl podceňován, považován za slabého, měkkého. Slabý se "náročným" tuzemcům jevil především proto, že byl poměřován s chvástavým, uřvaným marketérem Babišem. Fiala pracuje spíš tiše, méně nápadně, vyčítá se mu právem, že se vyhýbá novinářům.

Jenomže proti Babišovi, a taky proti Zemanovi, který z levice přešel až k pravo-levému extrému, k SPD a KSČM, je Fiala člověk a politik, který má zásady. Teprve když je zle, když se cítíme bytostně ohroženi, když náš život přestává být levně zabezpečený, dokážeme pochopit: zásady v sobě ukrývají ohromnou cenu, mají smysl. Nemusíme s nimi souhlasit, levičáci asi budou Fialu za leccos kritizovat, ale je to muž s kořeny a není ochoten je přesekat a běžet jinam, kde se to momentálně vyplatí. Není to "catch all" Babiš, který se držel Zemana jak klíště, i když Zeman zpochybnil ruskou vinu na Vrběticích. Babiš klidně zprava přeběhne doleva a - bude-li se mu to hodit, když na tom vydělá - začne utíkat zase na opačnou stranu. Člověk bez zásad.

Petr Fiala ukazuje, jaký smyl má být zásadovým člověkem. Nemusí si teď sypat popel na hlavu, nemusí honem, nedůvěryhodně převlékat mantl, zůstává, kde stál i před válkou na Ukrajině. Prezident a premiér je u nás chápán jako vzor, nemám to rád, vadí mi to, ale tak to prostě je. A vzor premiéra teď máme v pořádku. Zároveň se ukazuje vratkost a plytkost populismu. Kam se poděl Babiš se svým "čaulidi"? Cokoliv dnes řekne, se jeví jako trapné. Jako naprostý zoufalec teď vyhlíží Tomio Okamura se svým prokremelským, protievropským, protialiančním postojem.

Nadějný premiér

Stejně tak socialista Lubomír Zaorálek, který se na Twitteru bránil, že ČSSD neudělala chybu, když bojovala proti radaru v Brdech. Vykládá, jak mu prý prezident Joe Biden v Praze řekl, "že informace, které jsme dostávali k radaru, byly nepravdivé. Ocenil, že jsme se tomu postavili. Rozhodně nebyl určen pro ochranu České republiky a účinnost byla nízká. V případě konfliktu by byl radar cílem prvního úderu - zřejmě jaderného. Generálové se podivovali, že jsme si něco takového chtěli postavit vedle hlavního města. Podobný radar existoval v Tichém oceánu." - Proč Zaorálek nemlčí? Jak bychom v době, kdy Putin vyhrožuje jadernými bombami, byli vděční mít tu radar a být pod antiatomovým deštníkem.

Jestli se listopad 1989 v Československu jevil jako zázrak, pak se dnes jako podobný zázrak jeví loňské sněmovní volby. Výtečně si v nastalé situaci vede ministr vnitra Vít Rakušan (STAN), který organizuje profesionální, masivní podporu pro ukrajinské uprchlíky, i další ministři. Výtečně si vede vláda posílající zbraně Ukrajincům.

Petr Fiala jde ještě dál, podporuje snahu Ukrajiny o vstup do Evropské unie: "Jsem sice příznivcem standardních procedur, ale my nyní nejsme ve standardní situaci. Musíme v tuto chvíli dát jasně najevo, že Ukrajina je vítána v evropském společenství demokratických zemí," řekl ČTK. Vidíme lidský, zjevně křesťanský postoj.

Fiala ví stejně dobře jako my, že vzít Ukrajinu - a nutno dodat i Moldávii a Gruzii - do EU je z více důvodů v podstatě a za normální situace nemožné. Ale taky ví, co by Ukrajině pomohlo, co by ji mohlo vzpružit, co by jí mohlo dát naději. A najdeme ještě jeden aspekt věci; EU je společenství svobodných zemí a Ukrajina ukázala, že pro svobodu dokáže umírat. Zahanbila nás, nabízí nám svůj příklad i vizi. To je víc než ekonomické či justiční překážky.

Premiér dává naději, vláda dává naději, chování mnoha našich lidí dnes dává naději. Ještě mnohem víc dává naději fascinující odvaha Ukrajinců. Těch Ukrajinců, nad které jsme se roky povyšovali. Možná to bude znít nevhodně, nebude to jakoby odpovídat situaci, ale pokud si udržíme schopnost rozlišovat pravdu od lži, populistu od zásadového politika, pak máme naději a Ukrajina má taky naději.

Ruské síly zaútočily na televizní věž v ukrajinském hlavním městě Kyjevě. | Video: Twitter / Global: MilitaryInfo, Twitter / Franak Viačorka
 

Právě se děje

Další zprávy