V neděli 5. září se konala tryzna na Národním hřbitově před Malou pevností v Terezíně. Pro připomenutí mladším, nacisté v letech 1941 až 1945 do terezínského ghetta zavlekli na 155 tisíc Židů z celé Evropy, 117 tisíc z nich se nedožilo osvobození. Věznicí gestapa v Malé pevnosti pak prošlo 32 tisíc žen a mužů. V Terezíně zahynulo 2600 z nich, další tisíce pak v jiných nacistických táborech. Tohle nacionalistické zvěrstvo je nutné si připomínat.
Jako čestný host byl pozván také Fedor Gál, sociolog, prognostik, slovenský politik, za komunistů disident, výrazná, výjimečná osobnost. Pozvání odmítl, do Terezína nepřijel, ač se tam 20. března 1945 narodil. Mezi čestnými hosty figuroval též Tomio Okamura a Michal Hašek. Hašek (ČSSD) je náměstkem ministra vnitra Jana Hamáčka a zastupitelem Jihomoravského kraje, proslul mimo jiné tím, že kamarádí se s nacionalistickými ruskými Nočními vlky, partou motorkářů oddaných ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi. Předseda SPD Okamura byl zvolen místopředsedou sněmovny, zřejmě proto se vyskytl v Terezíně, jel tam coby zástupce dolní komory.
Připomeňme, že po jeho skandálním zvolení do této funkce popsal předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, jak se dívá na SPD: „Považuji za dost vážnou situaci, že do ní byl parlamentem demokraticky v tajné volbě zvolen člověk, jehož veřejně prezentované názory jsou skutečně rasistické, xenofobní, neonacistické.“ A dodal: „Všechna slova na různých sociálních sítích, která Tomio Okamura a někteří další představitelé této strany v posledních letech vyslovili, všechna tato slova právě vzbuzují v celé civilizované Evropě, vzbuzují přinejmenším alarmující signál, co se to v České republice děje.“
A bývalý ministr spravedlnosti za hnutí ANO Robert Pelikán před svým odchodem z funkce sdělil, že je pro něj „nepřijatelné být ve vládě, která se bude jakkoli opírat o SPD“, protože se nechce dostat do pozice, „kdy budu nějakým způsobem muset korigovat svoje názory nebo postupy podle toho, co chce fašistická strana“, tedy SPD.
Fedor Gál svoji neúčast vysvětlil na svém blogu velmi nekompromisně: „Ano, v Terezíně jsem se narodil, jsem z poslední generace přeživších a jsem také veřejná osobnost. Památku svých předků, všech obětí holokaustu a jiných genocid, nosím v sobě jako trauma. Je to však trauma příliš osobní, abych měl dost vůle sdílet tuto emoci také s lidmi, kteří šíří ve veřejném prostoru averze k jinakosti a nacionalismus.“
Z rituálů se stává fraška
Napsal, že lidé jako on slouží jen jako kulisa a stafáž. Podle něj „lidé s averzemi k jinakosti, nacionalisté plus populisté hrubého zrna jsou dnes v ústavních a vládních institucích hojně zastoupeni. Jsou to mentální pohrobkové těch, kteří nás hnali za ostnaté dráty a na smrt… nepotřebuji stát vedle lidí Okamurova či Babišova formátu“.
Z pietních aktů a rituálů, „které by měly být udržováním a kultivací kolektivní paměti, se stává podivná fraška. Její podobu určují marketéři a slouží povýtce jako součást politických kampaní. Kampaní, zacílených především na spodní pudy masy potencionálních voličů“.
Drsná, nepříjemně pravdivá, burcující slova. Přesně ilustrují, kam jsme skoro 32 let po změně režimu dospěli. Hodnoty se vytrácejí, pravda neexistuje nebo je pravdou všechno, cokoli. Už zase rozhoduje schopnost omámit masy. V Terezíně stojí nacionalista Okamura, který v lednu 2018 řekl v rozhovoru v DVTV, že koncentrační tábor v Letech u Písku většinou nikdo nehlídal a lidé se tam mohli volně pohybovat. Jinými slovy: nebyl to žádný koncentrák, to byl základní smysl jeho skandálního, lživého sdělení.
Je zcela pochopitelné, že člověk jako Fedor Gál nemůže stát v Terezíně spolu s Okamurou. A je strašně smutné, že se Tomio Okamura stal místopředsedou sněmovny. Trčí tam jako obžaloba mnoha českých voličů, kterým už je všechno jedno, přestali vnímat minulost, a tak nejsou s to vnímat ani přítomnost a její skryté i nezastřeně odkryté hrozby.
Hlavní řeč letos v Terezíně pronesl právě předseda Ústavního soudu Rychetský. Poukázal na jiný, současný, moderní aspekt naší roky pěstované lhostejnosti, jež se blíží lhostejnosti našich předků k utrpení Židů a Romů za druhé světové války, na mnoha politiky živenou lhostejnost k uprchlíkům.
S pózou mistrnou zkoušejí zabrečet
Rychetský řekl: „Evropou procházejí tisíce lidských bytostí, které hledají ochranu před novými zvěrstvy páchanými opět na základě zrůdných ideologií a nenávisti. Pohled na mrtvé děti, vyplavené spolu s rodiči na středomořské pláže, obsazené evropskými turisty, je pro naši civilizaci zahanbujícím mementem, které nelze ospravedlnit snahou o vykoupení špatného svědomí miliardami posílanými autoritativním režimům.“
Bývalý sociální demokrat (a bývalý přítel Zemana) Rychetský také ve své řeči připomněl, že slova jako solidarita a humanita se z veřejného prostoru začala vytrácet. Na tryzně byl přítomen i premiér Andrej Babiš, který má jako jeden z hlavních bodů předvolební kampaně ANO nepřijímat uprchlíky, uzavřít se, zásadně nepomáhat. Nepomáhat dokonce ani opuštěným dětem. Z těch, kteří jsou ohroženi, udělal ohrožení.
Česká republika, český stát, česká vláda nebyla ochotna přijmout ani padesát dětí bez rodičů, bez doprovodu, které živoří na ostrovech Lesbos a Chios v Řecku. Občanská iniciativa Češi pomáhají vyzvala Babišův kabinet, aby se Česko přidalo k zemím, jež přijímají nedoprovázené děti z uprchlických táborů. Marně. Totálně jsme jako stát selhali. Prezident a premiér tomuto selhání připravili půdu, pohnojili ji a nakypřili uměle vyvolaným strachem (ve spolupráci s komunisty a okamurovci samozřejmě), heslo české vlády je „Nepomáhat, protože pomáhat se má jen nám“. (Posílanými penězi svoji lhostejnost nevykoupíme.)
Na politiky jako Babiš, Okamura a Hašek se dnes velmi dobře hodí slavná píseň Karla Kryla (z doby totality a s jinou, leč podobnou tematikou), Píseň neznámého vojína. Zpívá v ní: Jednou za čas se páni ustrnou a přijdou poklečet / je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet / pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou / ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou…
Tryzna v Terezíně konaná u příležitosti 76. výročí osvobození tak najednou velmi naléhavě mluví k nám dnes, Fedor Gál a Pavel Rychetský nás burcují, nejen abychom nezapomínali, ale abychom chápali, že nacionalismus neskončil, nenávist neskončila, lhostejnost trvá a naší povinností je se jí vší silou bránit.
