Jan Moláček Jan Moláček | Komentáře
22. 10. 2017 20:25

Gambler Volič lehkomyslně vsadil na Babiše. Hazardujeme s demokracií

První úkol je jasný - budeme nutně potřebovat jasného prozápadního demokrata v čele země, na Hradě.
Česko bude muset Babišově lačnosti po moci čelit na všech frontách - dobré příklady vidíme v USA.
Česko bude muset Babišově lačnosti po moci čelit na všech frontách - dobré příklady vidíme v USA. | Foto: Reuters

Možná není náhoda, že je Česká republika jednou z nejzamořenějších zemí na světě, pokud jde o hrací automaty. Rádi hazardujeme. A teď sedíme u stolu, na kterém se dotočila volební ruleta, a sledujeme, jak se naše poslední žetony přesunují ke krupiérovi a několika falešným hráčům.

Kdybychom alespoň byli profesionálové, chladnokrevně bychom znali své šance a počítali i s možností prohry. Ale my spíš připomínáme závislé nebožáky v temné periferní herně, u nichž nesmyslnou naději střídá tupá deprese s každým dalším protočením blikajících válců.

Měli jsme slušný kredit - image bezproblémové, civilizované země, samozřejmé součásti Evropy, výspy západní racionality v někdejším postkomunistickém prostoru. Naše pomyslné hrací známky nesly podobiznu Václava Havla - a jen ta jejich hodnotu zdvojnásobovala.

Sázeli jsme lehkomyslně a bez zábran. Tu jsme ztratili pár žetonů sázkou na odpor proti Lisabonské smlouvě, jindy jsme zase o pěknou hromádku přišli zpackaným předsednictvím EU. Skoro na mizině jsme se ocitli volbou druhé nezodpovědné hlavy státu po sobě. Pokud se dnes někdo zajímá, kdo je Havlovým nástupcem, vygoogluje fotografii muže třímajícího dřevěnou maketu samopalu s lahví kořalky místo zásobníku.

Zkoušeli jste tu scénku vysvětlit někomu odjinud? Je to skoro nemožné.

O poslední hromádku jsme ale přišli až o tomto víkendu. Před námi na stole je prázdno. Definitivně se stáváme jednou z mnoha nevypočitatelných východoevropských gubernií, kterým se uprostřed nebývalého blahobytu a svobody stýská po tvrdé ruce.

Tvrdá ruka Andreje Babiše shrábla naši sázku v ruletě parlamentních voleb. Úspěchu - stranického a osobního - dosáhli oba Tomiové Okamurové. Ten pravý i ten, který kandidoval pod občanským jménem Václav Klaus. Druhý jmenovaný se příliš netají záluskem na to, udělat z ODS druhou SPD. Zda mu v tom zabrání slušný volební výsledek strany, se teprve ukáže - a je to jedna z nejdůležitějších otázek, na které zatím neznáme odpověď.

Hazardní hráč může alespoň vstát od stolu a začít znovu od nuly. Nás ale čekají těžké, a nejspíš vleklé důsledky našeho pošetilého pokusu o vabank. Co dělat, abychom mohli znovu začít co nejdřív? Těžká otázka, a nezávidím těm, kdo na ni budou muset najít odpověď.

Před několika týdny jsem napsal komentář, v němž jsem se vyslovil pro spolupráci demokratických stran s hnutím ANO ve vládní koalici, v níž bude jejich nevděčným úkolem pokusit se udržet v chodu základní atributy demokratického, právního státu.

V následné diskusi jsem potom tento názor upřesnil s tím, že pokud by Babišovo vítězství bylo natolik drtivé, že by potřeboval jen pár hlasů, tak by mu je žádná demokratická strana dodat neměla. Neměla by totiž sílu na to klíčové prvky demokracie zachránit.

Takového vítězství Andrej Babiš dosáhl. Nebude hledat partnera, ale podržtašky, kteří si na několika velkopansky přenechaných ministerských postech budou hrát na vládní stranu.

Přiznávám - spalo by se mi přesto příští čtyři roky klidněji, kdyby tato ministerstva obsadil někdo ze současné vládní koalice, případně Starostové, než některý z Tomiů Okamurů, případně oba, případně ještě s podporou komunistů. Je ale zřejmé, že dohoda s Andrejem Babišem by musela být natolik brutálně pragmatická, že by ji jen těžko šlo politicky přežít.

Babišovy koaliční fíkové listy by musely přikrývat přihrávání miliardových kšeftů Agrofertu, zneužívání Babišových médií i svěřených úřadů k likvidaci obchodních i politických konkurentů, musely by cudně zastřít odložení trestního stíhání Babiše a Faltýnka k ledu a transformaci Česka na dceřinou firmu koncernu, jehož majitel nestojí o voliče, ale o poslušné zaměstnance. To vše, anebo snahy o to, jsme mohli sledovat už v uplynulých třech letech. A to měl Babiš poloviční moc.

Snad by tohle všechno stálo za to, kdyby se podařilo od Andreje Babiše získat záruky, že nebude hýbat s ústavou, nepustí se do hrátek s přímou demokracií, neohrozí členství Česka v západních strukturách a nepokusí se ovládnout veřejnoprávní média. Jenže když někomu chřestí v kapse vaše poslední žetony, žádné sliby vám dávat nebude. A i kdyby je Babiš přece dal, při první vhodné příležitosti na ně zapomene - Tomiové Okamurové mu budou vždy ochotně k službám.

Představa, že s nimi bude Andrej Babiš vládnout od začátku a otevřeně, je děsivá. Chápu ale ty, kdo vyzývají, abychom přenechali veškerou odpovědnost za devastaci, které se zřejmě teď už nedá zcela vyhnout, jednoznačným viníkům.

Česko bude muset Babišově lačnosti po moci čelit na všech frontách - dobré příklady vidíme v USA. I v systému, kde vítěz voleb bere vše, má smysl každý drobný čin stavějící přehradu zvůli Donalda Trumpa. Každý poctivý soudce či politik, starosta, guvernér, exprezident, neústupný novinář, každá aktivní nevládní organizace a nakonec každý Američan a Američanka vystupující proti nenávisti a zlobě hrají svou roli. Náš první úkol je jasný - budeme nutně potřebovat jasného prozápadního demokrata v čele země, na Hradě.

Demokracie není jen jednou z mnoha možností, jak spravovat věci veřejné. Od všech ostatních se neliší především tím, že je lepší - je kategoricky, principiálně jiná. Mimo jiné ji - na rozdíl od všech ostatních - nelze nikomu vnutit. Despocii lze udržovat v chodu proti vůli ovládaných. Demokracii sice můžete obestavět důmyslným systémem pojistek, ale když ji odmítnou lidé, ani dvoukomorový parlament, ani ústavní soud nakonec nebudou nic platné.

Budeme si muset vyjasnit, zda demokracii chceme. A pokud bude odpověď znít ano - což není samozřejmé - už nikdy o ni nehrát tak lehkomyslně jako tento víkend.

 

Právě se děje

Další zprávy