Minulý týden demonstrovala studující mládež ve Spojených státech i u nás. Přes milion amerických dětí a teenagerů ve středu vyšel uprostřed vyučování ven před školy, aby uctil památku obětí masakru v Parklandu a zároveň požadoval reformu zákona o držení střelných zbraní. A den nato demonstrovali čeští středoškoláci a vysokoškoláci proti Andreji Babišovi a jeho vládě. Oba protesty se pochopitelně liší, ovšem jedno mají společné: Vydráždily obvyklý zástup dospělých, který se domnívá, že nikdo pod pětadvacet nerozumí životu, a nemá tudíž co vycházet do ulic a skandovat.
Nevypočitatelná generace?
Je vlastností každé nastupující generace, že nás buď zachrání, nebo přivede do záhuby. Aspoň pokud věříte slovům těch starých a moudrých. Není žádná střední cesta, neexistuje možnost, že mladí lidé jsou v každé době skupinou různě formovaných individualit, které navzájem spojuje doba narození, politická situace, do níž se vylouply, a potřeba nějak najít svoje místo. S mladými lidmi nedebatujeme, ale zkoumáme je. Jsou pro nás něco jako tajemný exotický kmen, který mluví cizí řečí a praktikuje divné rituály. A stejně jako v případě cizích kmenů, i tady máme tendenci dívat se na ně spatra, jako na nehotové lidi.
Ještě pořád setrvačně brbláme o mileniálech a jejich údajné technologicky podmíněné rozmazlenosti, ale zároveň jsme si začali stěžovat i na jejich nástupce - takzvanou generaci Z, která přicházela na svět zhruba od roku 2000. Někdy před půl rokem se v USA dokonce psalo, že jde o nejkonzervativnější generaci od druhé světové války, která představuje noční můru pro demokraty a nadějnou budoucnost pro republikánskou stranu. Dospívající jsou prý vystrašení, protože vyrůstali obklopeni nářky na ekonomickou krizi a varovnými historkami o teroristické hrozbě; v důsledku toho se drží při zdi a budou pravděpodobně volit víc doprava. Zkrátka něco jako jejich dědové, jenom v lepších teniskách.
Teď, ve světle aktuálních protestů, se ale naopak píše o tom, že by se republikáni měli bát generace Z víc než mileniálů. Je údajně etnicky i genderově různorodější a internet ji naučil nespoléhat na rady dospělých. A to už vůbec nemluvíme o tom, jak samozřejmý je pro ni aktivismus, se kterým se v online světě potkává každou chvíli. Přeživší studentky a studenti z parklandské školy se stali hlavními hybateli demonstrací a slouží málem za idoly celého hnutí proti volně dostupným automatickým a poloautomatickým zbraním. (Upřímně, dá se to docela s úspěchem pochopit, když uvážíme, jak beznadějná se až doteď jevila každá snaha dotlačit americké politiky k legislativní změně.)
Dospělí cynici
Co si z toho vzít? Nejspíš to, že máme sklon na děti věšet své naděje i frustrace, a podle toho taky vypadá většina reakcí na aktuální zprávy, které se jich týkají. Jen pro příklad - víceméně za všemi těmi loňskými články o konzervativních postojích generace Z stál jediný britský průzkum, který shrnoval data od zhruba 2000 mladých lidí. Nejenže se z jedné studie ve Velké Británii nedají dělat rezolutní závěry, a obzvlášť ne pro Spojené státy nebo další země, ale následné komentáře hlavně podceňují, jak obtížně se dá každá nová generace statisticky uchopit.
Mládež je méně předvídatelná než lidi středního a vyššího věku, čímž mimochodem dělá vrásky nejednomu marketérovi. Mladý člověk sice touží po uznání stejně jako jeho rodiče nebo prarodiče, ale ochotněji změní názor, což je vlastnost, kterou z nějakého důvodu bereme jako negativní. Děti tomu prý "ještě nerozumí", jsou naivní a přelétavé. Jenomže schopnost změnit názor není zdaleka vždycky příznak morální slabosti. Je to naopak přesně to, co tak zoufale chybí typickému voliči nad čtyřicet let. Tohle není oportunismus, nejde o vypočítavé převlékání kabátů pro vlastní zisk. Děti chtějí něčemu věřit - a my se jim za to smějeme, i když ve skutečnosti nejsme o moc chytřejší, jenom výrazně pohodlnější.
Politická naivita mladých je mýtus. Mezi dospíváním a dospělostí neexistuje žádný radikální předěl; nikomu z nás v hlavě necvakne spínač, který by aktivoval cit pro zodpovědnost nebo zázračně doplnil vědomosti. S rostoucím věkem se nedostaví žádné zásadní prozření. Starší voliči rozhodně nevynikají tím, že by zvládli politickou situaci líp analyzovat - spíš mají větší problém říct jednoduše "nevím". Ignorují svoji předpojatost a vlastní mezery v chápání zaplácnou obviňováním těch prvních, kdo jsou na ráně. Jejich představa o změně k lepšímu typicky zahrnuje vládu někoho, kdo jim slíbí, že sami na sobě nebudou muset změnit ani to nejmenší.
Impulz
Limity politické angažovanosti mladých jsou nám bohužel známé. Kromě svojí relativní názorové otevřenosti je každá nastupující generace zároveň taky tou, která nejmíň chodí k volbám. Částečně v tom bude lhostejnost, nicméně tou se rozhodně všechno vysvětlit nedá, svou roli hraje i celkem opodstatněné tušení, že standardní cesty fungují pomalu a nedostatečně.
Protest je nejenom víc sexy než fronta k volební urně, je to taky impulz, malé nebo větší nakopnutí, které je někdy potřeba. Není to popření nebo odmítnutí demokracie, ale její nezbytná součást. Všechny generace jsou manipulovatelné, jenom ta mladá má obvykle ještě ideály, bez kterých nás vážně nečeká nic dobrého.
