Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
11. 4. 2014 11:30

Glosa: Kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát. Vážně?

Politici a úředníci prý mají platit pokuty za chybná rozhodnutí ze svého. Ale hmotná odpovědnost by ve skutečnosti vedla k neodpovědnosti.
Pořekadlo "za chyby se platí" je myšleno trochu jinak.
Pořekadlo "za chyby se platí" je myšleno trochu jinak. | Foto: Ludvík Hradilek

Je to poměrně populární a svůdná myšlenka. Proč, není těžké pochopit, vzhledem k frekvenci zpráv o tom, kolik na čem stát, radnice nebo úřady prošustrovaly. Čím dál tím častěji je slyšet volání po tom, aby to či ono prošustrované neplatil erár, neboli tak nějak my všichni, ale konkrétní viníci – politici, šéfové, úředníci. Žádá se ukázat prstem, kdo za to může, a toho potrestat. Citelně.

Proč máme „za někoho“ pykat „my všichni“? Udělal chybu, nebo dokonce hodně podezřelou chybu? Ať platí, ze svého! Chceme jména!  

Tento týden například podnikatel Radim Jančura vyzval ministra dopravy Antonína Prachaře, aby „ze svého“ zaplatil 50 milionů, což má být škoda způsobená špatně naplánovanou uzavírkou D1. Dobře, to je řekněme Jančurovo PR a není úplně pravděpodobné, že by ministr skládal na dřevo osmimístnou sumu. Ale už mnohem reálnější, a možná průlomový je případ z Prahy 2, kde se zastupitelé usnesli, že minulé vedení radnice má – ze svého, jak jinak – uhradit pokutu 300 tisíc od antimonopolního úřadu za veřejnou zakázku bez otevřeného výběrového řízení. Když „dobrovolně“ nezaplatí, má se zodpovídat bývalý starosta Jiří Paluska.

Zastupitelé, kteří namítali, že se tím otevírá Pandořina skříňka a že když to takhle půjde dál, budou se politici a úředníci bát o čemkoli rozhodovat, mají naprostou pravdu.

Zavedení hmotné odpovědnosti politiků, úředníků (a také soudců nebo žalobců), které má mj. v programu Úsvit Tomia Okamury, by totiž vedlo k pravému opaku – neodpovědnosti. Lidé, kteří rozhodují, by se obávali odpovědnost nést. S vědomím, že je mohou čekat drakonické tresty.

Sumy, o které se při různých „chybných“ rozhodnutích jedná, jsou pro normálního smrtelníka obvykle likvidační. Už těch tři sta tisíc by nebyla žádná legrace, ale často jde o miliony. I kdyby trest dělal třeba deset procent, pořád visí ve vzduchu dluhy a exekuce. Můžete si to představit, život s tím.

Damoklův meč hmotné odpovědnosti může mít i opačný důsledek – „krást“ se bude ve větším, aby trest byl buď absurdní – zkuste třeba někomu napařit půl miliardy za ProMoPro, což je pokuta, kterou teď vyfasoval Úřad vlády –, nebo dotyčné nakonec až tak nebolel.

A samozřejmě, vždycky je tu možnost převést své jmění na někoho jiného a být chudý jako kostelní … Rittig.

Zavedení, respektive zpřísnění hmotné odpovědnosti je jen jednou z verzí vlády tvrdé ruky. Vychází z pochybného principu „kdo nic neprovedl, nemá se čeho bát“. Jeho zastánci zjevně nepočítají s tím, že by takový trest mohl někdy dopadnout i na ně nebo jejich blízké. Je to přece „o jiných“, o nich, ne o nás. Omyl.

 

Právě se děje

Další zprávy