Taková pěkná letní zpráva z uplynulého pátku: ministr vnitra Jan Hamáček, předseda vládní sociální demokracie, v pátek znovu vstoupil do svazku manželského. A zjevně z toho má radost, neboť za větu "Tak jsem se včera oženil" na Facebooku připojil smajlík, jak to má být. I my máme radost, že on má radost, že je pozitivní (nikoli na covid).
Na svém facebookovém profilu měl ministr Hamáček ještě potřebu doplnit toto: "Náš příběh možná obsahuje spoustu klišé, ale jsou věci, které neovlivníte, každý to jistě znáte. S Gábinou jsme se potkali při práci, zamilovali jsme se a dneska jsme se vzali. Byl bych strašně rád, kdybyste z toho měli alespoň poloviční radost jako my dva. I ministr má přece právo na štěstí, no ne?"
Nabídl nám vlastně velmi zajímavé, kratičké svědectví o představách jednoho z nejvýše postavených politiků země, místopředsedy vlády. Začněme jeho větou "náš příběh možná obsahuje spoustu klišé". Hamáček je socialista, chodí v červeném svetru (tedy v neklišé), působí socialisticky obyčejně. A jako takový připouští, že (krátce před krajskými volbami) možná žije klišé. Něco jako my dole.
V čem tedy jeho přiznaná obyčejnost tkví? (Klišé znamená obtisk, kopii, stereotyp. V typografii francouzské slovo "cliché" představovalo destičku s neměnným, často opakovaným textem, která vznikla jako otisk sazby a nemusela se znovu sázet.) Hamáček má gymnázium, filozofickou fakultu nedokončil, a přece se stal mocným mužem a zastával ve své kariéře špičkové posty, mimo jiné držel skoro čtyři roky post předsedy sněmovny. Pravý opak klišé.
Na začátku roku se po třinácti letech rozvedl a z prvního svazku má dvě děti. Tak určitě, tohle vypadá jako klišé: v roce 2019 se u nás odehrálo 24,1 tisíce rozvodů a z toho v 59 procentech skončila manželství, jež vychovávala nezletilé děti (jako u Hamáčka). Dá se říct, že tady ministr vnitra skutečně připomíná mnohokrát kopírující razítko. K tomu se vztahuje i politikovo prosté vysvětlení, že "jsou věci, které neovlivníte, každý to jistě znáte".
Každý to sice nezná, ale Hamáček zde ochotně a bezchybně hladce zapadl do davu rozvedených včetně podmnožiny těch, kteří zdůrazňují vysokou hodnotu rodiny. Lid to má jistě chápat nějak takhle: toto je daň za ukrutně namáhavou práci politika. Nejeden úspěšný politik se rozvádí. Ze světa klasicky bezmocných skočí do světa, v němž "mlsá moc" a potřebuje tu obří změnu předvést i na výměně partnera/partnerky.
Učedník mistra v sebeoplakávání
Hamáček pokračuje, že se s manželkou potkali při práci, "zamilovali jsme se a dneska se vzali". Seznámit se při práci není o nic větší klišé než najít svou částečně životní družku třeba na lezecké stěně nebo při obdivování slonů, orlosupů či lachtanů v zoologické zahradě.
Pak přijde věta, kterou by člověk u exstudenta filozofické fakulty (byť se jednalo o obor překladatelství/tlumočnictví) nečekal: "Byl bych strašně rád, kdybyste z toho měli alespoň poloviční radost jako my dva." Hamáček má jistě několik blízkých přátel (Miloš Zeman snad patří mezi ně), tak ti by se asi mohli ze svatby radovat. Lidem, kteří tohoto politika znají jako "tvář z obrazovky", bude zřejmě srdečně fuk, jestli se rozvedl nebo oženil. Na pováženou je též představa "alespoň poloviční radosti". Jako by se radost dala vážit či měřit. Buď má člověk radost, nebo nemá radost. Ale budiž.
Pak ovšem následuje skutečné klišé, ačkoliv tuto větu její autor jistě myslel "naprosto upřímně" a neklišéovsky, totiž: "I ministr má přece právo na štěstí, no ne?" Tady jsme až po prsa v Česku a pomalu nás to stahuje dolů. (Že by šlo o humor, předchozí věty v podstatě vylučují.)
Protože za tou větou se neúspěšně skrývá celá ta bolest české politiky. Totiž jak se už od revoluce mnozí politici museli strašlivě sebezapřít, aby politiku dělali, jak tuto práci brali a berou jako oběť, kdy za nás jdou málem až na kříž. (Mistrem v tomto sebeoplakávání je, jak ví každý volič i nevolič ANO, Andrej Babiš. Ach, och, jak on si mohl užívat miliardy, nebýt té strašlivé, stravující potřeby spasit Česko!) Kdo chce do Babišovy vlády, ten snad musí projít nějakým obětním rituálem, musí prokázat, že se minimálně za Česko - lépe za svět - obětuje (kupříkladu spí jen deset minut denně, zbytek maká).
Doprovodným prvkem toho nesení kříže za nás, za šťastlivce, kteří politiku nedělají, kteří stát neřídí, moc nedrží (či moci se zuby nehty nedrží), je pak i zvolání "mám právo na štěstí, nebo ne?" opepřené slovem ministr, jež je zde načichlé jistou až neúnosnou bolestí, dřinou, o níž se ani horníkovi se sbíječkou (a koronavirem) v dusném podzemí nezdá.
Hamáček má - jako správný, úspěšný český politik - potřebu nám připomenout, že většinou žije uprostřed nešťastných bojů ZA NÁS, nikoli za sebe. A tak si urval kus toho štěstíčka a mezi jednáním o zapojení armády do obrany státu před útočícím koronavirem pojal druhou manželku.
Dodejme manželku, jež tvrdý chlebík politika setsakra dobře zná, vždyť bývala kupříkladu blízkou spolupracovnicí premiéra Mirka Topolánka (ODS), pražskou zastupitelkou (opět za ODS) a pokoušela se dostat do sněmovny za Hlavu vzhůru Jany Bobošíkové, Václavu Klausovi milé… Není divu, že i ona má právo na štěstí, nebo ne? A my jim to klišé štěstíčko strašně, ale strašně moc přejeme.
