reklama
 
 

Havel 2015: Nejsme produkt. Vztahujme se k něčemu vyššímu

1. 1. 2015 13:15
Komentář Martina Fendrycha: Zkusme si představit, jak by mluvil Václav Havel prvního ledna 2015. Jako základ si vezměme jeho podivuhodně aktuální novoroční projev z roku 1990. Stojí rozhodně za to.

Není zbytečné občas si připomenout, na jakých představách byla budována naše země po roce 1989. Z jakých ideálů se rodila svoboda. Kam jsme to za 25 let dotáhli. Ideální k „návratu ke kořenům“, z nichž vyrůstáme, je Václav Havel. Vraťme se k jeho novoročnímu projevu 1. ledna 1990, který pronesl tři dny po svém zvolení prezidentem Československa. Havlova řeč stojí za to. Až mrazí, když ji čtete.

V úvodu tehdy řekl: „Naše země nevzkvétá.“ Všichni věděli, že je to pravda. (Dnes je tato pravda často zpochybňována, slyšíme nezřídka, že za komunistů to u nás vzkvétalo.) Dnes by Havel nemohl říct, že naše země nevzkvétá. K lepšímu se za těch 25 let změnilo strašně moc. Jsme modernější zemí, evropskou, jsme Evropská unie a je to vidět. Havel 2015 by o zemi mohl říct: Naše země vzkvétá.

V roce 1990 mluvil také o školství: „Země, která mohla být kdysi hrdá na vzdělanost svého lidu, vydává na vzdělání tak málo, že je dnes na dvaasedmdesátém místě na světě.“ Podle statistik z roku 2013 jsme byli mezi zeměmi OECD (výdaje na vzdělání jako podíl HDP) na 31. místě. Rozhodně žádná sláva.

Taky stoupl podíl lidí se středoškolským a vysokoškolským vzděláním. Havel by však i dnes asi mluvil o tom, že bychom měli na vzdělání dávat víc a hlavně jinak. Vysokou má dnes kdekdo, ale že by to byli vzdělanci, to zhusta neplatí. Ze vzdělání se stal papír; není to vědění, cesta k moudrosti.

Vzdělání u nás nevzkvétá, vzdělanců si nevážíme (viz Miloš Zeman a jeho opětovné trucování: profesory jmenovat nebudu). Jak vzdělání vnímají čeští politici, to se ukazuje na tom, kdo se stal ministrem školství: absolvent Vojenské politické akademie Klementa Gottwalda v Bratislavě.

Havel jako příklad onoho nevzkvétání použil i ničení okolí měst: „Když jsem nedávno letěl do Bratislavy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petržalku. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel.“

Amazonské bujení u Dobrovíze

Dnes tedy vzkvétáme, ale divně, vykolejeně, vymknutě. Kdyby se Havel koukal z helikoptéry na okolí Prahy, třeba na výjezd směr Brno, na stavby okolo Dobrovíze (Amazon), nebo na „skladišťárny“ směrem na Hradec, asi by se nestačil divit. A dodejme: pohrdání prostředím, ve kterém žijeme, ničení okolí našich měst na nás působí. Činí nás otupělými a lhostejnými.

Havel mluvil o hlubších potížích: „Nejhorší je, že žijeme ve zkaženém mravním prostředí. Morálně jsme onemocněli, protože jsme si zvykli něco jiného říkat a něco jiného si myslet. Naučili jsme se v nic nevěřit, nevšímat si jeden druhého, starat se jen o sebe.“

Jak by nás viděl dnes? A všimněme si, chybí nám nový Havel-politik-filozof. Žijeme už zase ve zkaženém mravním prostředí? Moralizování není v oblibě. Kdo moralizuje, je považován za blba. Mluví se hlavně o korupci. Únosná by byla věta „žijeme v korupčním prostředí“. A pokud jde o to, říkat, co si myslím? V současnosti se lidé bojí o místo, proto mlčí, zavírají oči. Narážejí na neschopy nad sebou, kteří je mohou lehce vyhodit. Proto mlčí. Už nejde o režim.

Havel svá slova o zkaženém mravním prostředí vysvětlil: „Dosavadní režim - vyzbrojen svou pyšnou a nesnášenlivou ideologií - ponížil člověka na výrobní sílu a přírodu na výrobní nástroj. Zaútočil tím na samu jejich podstatu i na jejich vzájemný vztah.“ To už neplatí. Dnes si to děláme sami. Režim vystřídal spotřebák, spotřební styl života.

Prezident v roce 1990 pokračoval: „Všichni jsme - byť pochopitelně každý v jiné míře - za chod totalitní mašinérie odpovědni, nikdo nejsme jen její obětí, ale všichni jsme zároveň jejími spolutvůrci.“ – V Česku 2015 nemáme žádnou totalitní mašinérii. Zůstala však odpovědnost za to, jak naše země vypadá, kdo ji řídí, jaké lidi si volíme.

Obecně lidský, mravní a duchovní náboj

Václav Havel nás vracel k osobní odpovědnosti: „Nemylme se: sebelepší vláda, sebelepší parlament i sebelepší prezident toho sami mnoho nezmohou. A bylo by i hluboce nesprávné čekat obecnou nápravu jen od nich. Svoboda a demokracie znamená přece spoluúčast, a tudíž spoluodpovědnost všech.“ – V tomhle tedy dál nevzkvétáme, krníme. Stačí se podívat, kolik lidí „se obětuje“ a jde k volbám. Minimum. Kolik lidí je ochotno nahlas křičet, když se jim něco nelíbí.

Havel k lidem mluvil nedlouho po 17. listopadu 1989 a po demonstracích, které pak zaplavily zemi a svrhly komunisty. Měl pocit, že se v nápravě věcí obecných máme oč opřít: „Poslední doba - a zvláště posledních šest týdnů naší pokojné revoluce - ukázala, jak velký obecně lidský, mravní a duchovní náboj a jak velká občanská kultura dřímaly v naší společnosti pod vnucenou maskou apatie.“

Vrací se to? Loňské demonstrace při pětadvacátém výročí 17. listopadu ukázaly, že se v nás občanská kultura zase probouzí. Potěšující jev, který by Havel v novoroční řeči jistě vítal. Leč nemylme se, on by se v dnešní době nestal prezidentem, neuspěl by v přímé volbě. Zeman by ho zřejmě porazil.

Naději Havel hledal v duchovním světě: „Člověk především nikdy není jen produktem vnějšího světa, ale vždycky je také schopen vztahovat se k něčemu vyššímu...“ – Hovořil by tak k národu v roce 2015? Zvenčí to vypadá, že onen vnější svět má na svůj „produkt“ (řečeno pěkně manažersky) mnohem větší vliv. Svůj produkt pořádně oblbnul, oblafnul, lapil do pasti.

A přece dál platí, že jsme schopni, je to naše základní, byť často odmítaná, nechtěná vlastnost, „vztahovat se k něčemu vyššímu“. Stejně v roce 2015 jako v roce 1990.

Co by ještě stálo letos za zopakování? „Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout.“ A totéž bychom měli přát i druhým. Třeba Ukrajincům.

Ten projev by se dal 1. ledna 2015 odvysílat celý. Zůstal podivně, ba skoro nepochopitelně aktuální: „... politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Učme sami sebe i druhé, že politika nemusí být jen uměním možného, zvlášť pokud se tím myslí umění spekulací, kalkulací, intrik, tajných dohod a pragmatického manévrování, ale že může být i uměním nemožného, totiž uměním udělat lepšími sebe i svět.“ - Amen.

autor: Martin Fendrych | 1. 1. 2015 13:15

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama