Chvíli to už vypadalo, že si oficiální heslo České republiky "Country for the Future" s sebou řada z nás vezme do hrobu. V čase, kdy kvůli prudkému šíření nákazy a totálnímu zahlcení nemocnic musely být uzavřeny některé okresy, se poslanci koncem minulého týdne rozhodli přiložit pod kotel a neprodloužit základní právní rámec krizového řízení - nouzový stav.
Naše vyhlídky se obrátily k lepšímu až během nedělního odpoledne, když na ostudný sněmovní kabaret zareagovali krajští hejtmani. Ač drtivá většina z nich nepochybně považuje vládní řízení koronavirového boje za naprosto skandální, rozhodli se republice pomoci žádostí o alespoň dočasné prodloužení nouzového stavu.
Nabízí se představa, že se tak nakonec vlastně nic nestalo. Omyl. Jednak jde o krok, který - není-li přímo protiústavní -, se s konstitucí přinejmenším míjí. A pak si také lze vsadit na to, jak ošklivě se celý ten nevkusný vládně-opoziční skeč z minulého týdne projeví na již tak velmi křehké důvěře obyvatel v restriktivní opatření. Není zas tak těžké představit si masy ekonomicky i mentálně vyčerpaných lidí, v nichž zvítězí přesvědčení, že zákazy už není třeba dodržovat, když většina poslanců několik dnů vážně tvrdila, že konec nouzového stavu je cestou, jak věci obrátit k lepšímu.
To nejhorší je ovšem v tuto chvíli alespoň na nějaký čas odvráceno. Díky regionálním politikům, kteří se zachovali o řád prozíravěji než ti centrální. Celé to ale bude mít smysl jen tehdy, když využijme oněch dvou těžce vyjednaných týdnů k tomu, aby počátkem března Česko definitivně neutonulo ve stejné bažině, z níž právě vyvázlo.
Příběhy obyčejného šílenství
O čtvrtku 11. února 2021 možná ještě vznikne nějaké absurdní drama. Ač komunisté už týden předtím jasně řekli, že kabinet nebudou dál podporovat při prodlužování nouzového stavu, premiér Andrej Babiš se rozhodl vše hnát na ostří nože.
Počítal, že si opozice jednoduše nedovolí nepodpořit právní ukotvení vládních opatření. Ještě ve čtvrtek dopoledne to přitom vypadalo, že Babišovi tato bezskrupulózní hra vyjde. Demokratická opozice do poslední chvíle nebyla tak úplně sladěná ve svých požadavcích a premiér slíbil alespoň některé z nich projednat. Na mikrofon pak ve sněmovně i poprosil alespoň o dva týdny času.
Pak ale přišel okamžik, k jehož pochopení běžný rozum nestačí. Speciálně ODS začala požadovat, aby nouzový stav podpořila celá sněmovna. Což obratem odmítl Tomio Okamura - zjevně ze strachu, jak by to obhajoval před svým antivakcinačně naladěným národoveckým elektorátem. Opozice má nepochybně pravdu, že vyjednávání s premiérem spadá do kategorie "nemožné", ale podmínit v krizové chvíli své rozhodování chováním extremistů - a vydat tak republiku do jejich rukou -, může napadnout jen šílence.
Následovalo, co následovat muselo: krach a jízda divokým tobogánem. Občané, kterým se tu rok kontinuálně tvrdilo, že bez nouzového stavu se neobejdeme, najednou slyšeli, že jeho konec nepředstavuje problém.
Kritici vlády mohutně slavili krach Andreje Babiše a (snad z přemíry šampaňského) propadli iluzi, že národ, který už nyní obchází vládní restrikce, je začne najednou ctít jen proto, že premiér dostal ve sněmovně za uši. Rychle sílícímu blouznění naštěstí učinili přítrž racionální hejtmani, kteří ostatně už během jednání sněmovny žádali poslance, aby ve svém svatém boji vzali v potaz také fakt, že nouzový stav v naší situaci stále představuje to nejlepší z nejhorších řešení.
Hvězdná chvíle hejtmanů
Ocenění si krajští šéfové zaslouží i za jednotný postup, na němž se dohodli navzdory tomu, že je dělí politické dresy i zájmy jejich stranických šéfů. Výsledkem horečnatých víkendových jednání je tak nedělní celorepublikový kompromis, který ovšem už ve čtvrtek (přesněji tedy spíše minulé léto) měly uzavřít vláda a opozice:
1. Opakované prodlužování nouzového stavu nahradí přijetí mnohem adekvátnějších pandemických paragrafů. 2. Jednou z priorit se stane osud žáků a studentů, kteří by se alespoň po částech měli začít vracet do školních lavic. 3. Začne se vyhodnocovat riziko jednotlivých prostředí, což dřív nebo později vyústí v otevření malých obchodů.
Hejtmanská intervence nás zjevně v hodině dvanácté uchránila před důsledky tragikomického politikaření, jehož výmluvným symbolem by se mohla stát premiérova náhlá bizarní cesta do Srbska a ponížené žadonění občanskodemokratického konzervativce Petra Fialy o hlas Tomia Okamury.
Dva týdny na zázrak
Teď jde ovšem o to, zda politická reprezentace vůbec dokáže během následujících dvou týdnů záchranného hejtmanského lana náležitě využít. Aby uspěla, musí během nich stihnout všechno, na co nekompetentní vláda Andreje Babiše lebedící si v komunisty vypolstrovaném nouzovém stavu rok kašlala.
Paragrafy pandemického zákona je třeba vypilovat tak, aby odpovídaly ústavě a dávaly sněmovně do rukou náležitou kontrolu. Může se přitom snadno stát, že nebudou některé z demokratických stran po chuti. Když například Němci v listopadu kvůli covidu novelizovali svou právní normu o ochraně před infekcemi, byli proti nejen extremisté, ale i liberálové, kterým vadilo, že by tak vláda získala příliš velké kompetence.
Navíc spolu s tím čekají na dotažení ekonomické kompenzace, podpora testování i příprava očkovacích kapacit. A především už zmiňovaný postupný návrat dětí do škol.
Dlouhodobou neschopnost vlády, kterou bohužel v tu nejhorší chvíli doplnila i neschopnost opozice, nelze tolerovat donekonečna. Teď ale dostala další dva týdny. Šance, že se během nich opravdu pohne z místa, není velká, i za tu naději ale patří hejtmanům dík.
Možná by si dokonce zasloužili i nějaké to státní vyznamenání. Není ale pravděpodobné, že by s tím souhlasili na Pražském hradě, protože právě jemu svou ochotou ke kompromisu regionální šéfové na poslední chvíli zabránili v rozehrání velkolepé postbabišovské etudy v zemi, kde momentálně neexistují pravidla, podle kterých by mohly proběhnout sněmovní volby.
