Malý český "skandál". Exministr kultury v Sobotkově vládě Daniel Herman (bývalý místopředseda KDU-ČSL a poslanec, bývalý ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů, bývalý mluvčí České biskupské konference a bývalý kněz) byl kabinetem Andreje Babiše potvrzen jako člen Rady vlády pro lidská práva. Nahradí v ní bývalého disidenta, akademika Daniela Kroupu. Ten sám odešel kvůli komunistické minulosti Heleny Válkové (ANO), která bude radu nově řídit. Podle jeho přesvědčení totiž v čele tohoto poradního orgánu má stát člověk, jemuž je angažmá v obraně lidských práv vlastní, dlouhodobě se jí věnoval a platí v této oblasti za respektovanou osobu.
"Vláda pana Babiše dala jmenováním této osoby jasně najevo, že o nestranné a věcné posuzování této otázky nemá zájem. Nechci se na ničem takovém podílet," uvedl někdejší signatář Charty 77 Kroupa. Postoj zásadový, jasný, tvrdý, který zaznívá 30 let po sametové revoluci a v době, kdy komunisté drží u moci Babišovu vládu.
Kroupa je respektovaná, mnohými ctěná osoba. Ani Herman se však nehonosí špatným jménem. Coby ministr kultury v říjnu 2016 oficiálně přijal 14. dalajlamu Tändzina Gjamcchoa. Jasně se tedy vymezil vůči prezidentu Zemanovi a jeho poníženému klanění se komunistické Číně. Kvůli tomuto postoji pak Hermanův strýc Jiří Brady (Hermanova matka byla sestřenicí Bradyho a jeho sestry Hany) nedostal od Zemana státní vyznamenání.
Pro Kroupu je nepřijatelné, aby o lidská práva pečovala bývalá členka zločinecké organizace KSČ. Herman v rozhovoru pro Aktuálně.cz o Válkové ale říká, že ji osobně zná, "celou svou osobní historii mi říkala. Členství v KSČ nezdobí životopis nikoho. Na druhou stranu znám řadu lidí, kteří byli v KSČ, dokázali se s tímto svým omylem poctivě rozloučit a otevřeně o něm pohovořit. Paní profesorka mezi tyto lidi patří. Já jsem přesvědčený antikomunista. Na druhou stranu umím pochopit lidi, kteří z nějakého důvodu podlehli tlakům, které tehdy byly. Musí se proto velmi dobře znát příběh konkrétního člověka, aby se k tomu mohl jiný vyjadřovat."
Herman je znám tím, jak se v Sobotkově vládě sblížil s Andrejem Babišem. Obrazně řečeno, pracoval na jeho kultivaci. V září 2016 totiž Babiš ve Varnsdorfu řekl: "Byly doby, kdy všichni Romové pracovali. To, co píší v novinách ti blbečci, že tábor v Letech byl koncentrák, to je lež, byl to pracovní tábor. Kdo nepracoval, šup a byl tam." Skandální výrok. Pak si vzal tehdejšího ministra financí do parády Herman, Babiš s ním jel navštívit Lety u Písku a později pomohl najít peníze na výkup prasečáku, který stál částečně na místě bývalého koncentráku.
Kroupa, nebo Herman? Losna, nebo Mažňák?
Zmiňuji to, aby bylo vidět, jakou roli Herman zastává. Pracuje jako moderátor, neodsuzuje, překračuje hranice, vstupuje do cizího, jemu nevlastního prostoru. Podobně jako chodí sociální pracovníci mezi drogově závislé.
Připomeňme výrok, který Daniel Herman pronesl ve sněmovně v květnu 2017: "Komunisté měli 40 let čas na to, aby tuto zemi zdevastovali morálně a hospodářsky takovým způsobem, že se z toho hrabeme dodnes. A já tady pozvedám hlas proti této komunistické propagandě, která tady v roce 2017 zaznívá na půdě českého parlamentu. Je to nepřijatelné a je to hanba české politiky, že komunisté stále v parlamentu sedí." Komunisty v parlamentu a komunismus odmítá, bývalé členy KSČ však paušálně odsuzovat nechce.
Postoj Daniela Kroupy je principiální, srozumitelný, cenný, pochopitelný. Postoj Daniela Hermana ale také. Žijeme v časech, kdy se česká společnost rozpadá na nenávistné, bojující tábory. Kdy spolu lidé neumějí mluvit, kdy se nedokážou dohodnout, kdy se často nenávidí, aniž by se potkali. Žijeme v době anonymních sociálních sítí, kde je nenávist pěstována, povzbuzována, uznávána.
Stavitelé mostů Hermanova typu jsou minimálně stejně potřební jako zásadoví bojovníci typu Kroupova. Kroupa jasně odmítá komunismus a jeho důsledky, Herman taky, ale zároveň (zřejmě i jako bývalý kněz) nabízí osobní, hlubší pochopení pro lidi, kteří si s minulým režimem zadali. Kteří ho třebas díky členství v KSČ drželi u moci, podporovali.
Pro lidi, kteří byli za minulého režimu v opozici či v disentu, je jistě těžko přijatelné a nepochopitelné, když exkomunistka předsedá Radě vlády pro lidská práva a vládu řídí další bývalý komunista, navíc agent StB. Ale tak to je, tak rozhodli voliči, takoví jsme. Spousta lidí to, bohužel, nevnímá jako problém.
Pro Daniela Hermana ovšem bývalý komunista není "bývalý člověk", proto otevřeně říká "jsme s paní profesorkou Válkovou přátelé". Proto se v Sobotkově vládě dokázal sblížit s ministrem financí Babišem. Nedíval se na něj jako na ďábla a díky tomu ho přesvědčil, že tábor v Letech byl koncentrák, děsivé místo, jež si zaslouží pietu.
Často se debatuje o tom, jak "mluvit s druhou stranou". S lidmi, kteří věci vidí opačně než "my". Herman to ukazuje. Neodsuzuje, posuzuje jednotlivce, nestaví se nad ně. Dnes je to možná ta nejcennější cesta pro naši budoucnost. Je to taková Hermanova lekce českému národu. A jistě: pro mnohé bude (nepřekvapivě) nepřijatelná a cizí.
