Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
19. 6. 2017 12:30

Heslo roku 1989 "Zpátky do Evropy" se ztratilo. Druhou cestou je české buranství

Nežijeme dodnes v představách o Evropě, které se rodily z dob, kdy se o Češích rozhodovalo ve Vídni, Berlíně nebo Moskvě?
Plakát sametové revoluce. K radosti stačí málo, ušklíbl by se dnes leckdo.
Plakát sametové revoluce. K radosti stačí málo, ušklíbl by se dnes leckdo. | Foto: Jan Langer

Každý, kdo zažil listopad 1989, si to pamatuje: "Zpátky do Evropy!". Dnes by totéž heslo znělo jako výsměch, protože na Evropu se v Česku převážně nadává. Běžte na to stejné náměstí po 28 letech a řekněte něco pozitivního o Evropě; budete nejspíš za blázna, možná za podivína, v nejlepším vás budou považovat za zbytečného zaměstnance nějaké zbytečné evropské instituce.

Nadávat na Evropu je v Česku běžným sportem. "Nebudou si diktovat kvóty imigrantů, nebudu živit ty mraky bruselských úředníků," řekne vám mnohý Čech; ale vůbec nepřemýšlí nad tím, zda opravdu musí živit ten neskonale vysoký počet úředníků českých. A už vůbec nepřemýšlí, co by bylo, kdyby žádní evropští úředníci nebyli - nemusel by živit mraky celníků, pohraniční policii či v horším případě divizi nezvaných vojáků za svou zahradou? Zkrátka Brusel je daleko, smutná minulost rozděleného kontinentu také. A argumenty chybí.

To heslo  "Zpátky do Evropy" zaznívalo ovšem na náměstích v době, kdy Češi a Slováci žili v jednom státě obehnaném na Západě ostnatým drátem a obývaném také početným kontingentem sovětských, převážně rusky mluvících vojáků. To heslo znamenalo, že už nechceme sloužit Moskvě, že se nechceme učit povinně ruštinu, chceme jezdit na dovolenou jinam než do Bulharska, chceme jíst ve slušných restauracích, žít na úrovni… a vůbec, další spolupráci navazovat napříště v zemích, mezi které jsme kdysi patřili, nebo jsme si to alespoň mysleli. Ostatně, mělo to svou logiku; Praha leží západněji než taková Vídeň, tak o čem je tady řeč?

Sjednocující se Evropa byla už tehdy jedinou volbou a alternativy se neřešily. Protože tu alternativu všichni viděli kolem sebe: špinavé ulice, oprýskané domy, mizerná auta několika značek, nesvoboda a všudypřítomné buranství všeho druhu. To byla ta druhá volba, a nezmínil se o ní nikdo ani slovíčkem. Nikdo o Evropě nepochyboval, protože ta druhá možnost všem byla jaksi naprosto, ale naprosto jasná.

Dnes jsme ovšem po těch letech dohánění Evropy konečně v situaci, kdy se svět na východní straně bývalé železné opony už tolik neliší od toho západního. Je to samozřejmě dobře; nevýhodou je, že se už nemůžeme jako tehdy jen tak rozhlédnout kolem a vidět důvody, proč být v Evropě. Neboť (i díky Evropě a jejímu přímému či nepřímému vlivu) jsme se téhle z Východu importované bídy skoro zbavili. I díky Evropě máme tu svobodu přemýšlet o Evropě. Třeba; co by bylo bez "diktátu z Bruselu", jak bychom se tu mohli mít, kdybychom si svět (čti Česko) mohli zřídit po svém. O kolik lépe? Ale do tohohle přemýšlení se pouštíme už jako příslušníci klubu bohatých států patřících do Evropské unie, ke kterému jsme se začali přibližovat hned od toho pádu železné opony. Tím to ovšem všechno začalo pro nás, ale nikoli pro Evropany ze Západu. Tam sbližování probíhalo dávno předtím a bolelo to: takový Francouz a Němec na něm museli pracovat opravdu pořádně, dlouhodobě a systematicky, nepřišli k hotovému, stáli na stejné straně od začátku, a co víc; museli čelit rafinovaným útokům z Východu; tedy tehdejšího Východu, kam jsme paradoxně patřili i my. Už tehdy nejmocnějším vládcům na tom Východě bylo jasné, že jednotná Evropa je pro ně hrozbou, protože dokáže zajistit svým lidem lepší život než oni. I proto se českoslovenští komunisté tu sbližující se Evropu na pokyn z Moskvy pokoušeli zbrzdit i za cenu krve: atentát na štrasburského prefekta organizovaný československou rozvědkou neměl žádné menší cíle než zastavit evropské sjednocení. Ale už je dávno, dávno téměř zapomenut. Je to chyba, neměl by, naopak, měl by být mementem; ukázkou toho, jaké silné a odhodlané měla (a má) Evropa nepřátele, neboť jedno staré přísloví říká, že podle síly nepřátel poznáš sílu sebe sama. Evropa ty nepřátele má stále.

To, že jsme konečně na té správné straně, není málo a v tomto případě vůbec nejde jen o bohatství. Evropa (včetně jejích nepřátel, bohužel) by nás měla mnohem víc zajímat už proto, že jsme chtěli právě do ní a nikam jinam.

Skepsi Čechů k Evropě potvrzuje i průzkum Eurobarometru z jara letošního roku: členství v Evropské unii obyvatelé žádného jiného státu nehodnotí hůř. Jen třetina Čechů ho vnímá pozitivně (v Německu je to 79 procent). Jenže vyznejte se v tom; když se začnete ptát na konkrétní věci, odpovědi jsou překvapivě odlišné: například podle téhož průzkumu celých 83 procent Čechů podporuje současný volný pohyb v rámci Evropy. Není v tom rozpor? Možná kdybychom zapátrali v jiných průzkumech, potvrdili bychom si, co stejně tušíme: že odpor Čechů proti Evropě není výsledkem analýzy, rozumové úvahy, je to spíše jakýsi pouhý pocit potomka českého sedláka (nenechám si do ničeho od nikoho mluvit), pravda, roky přiživovaný českými politiky, kteří sázeli na nedůvěru; čím méně Evropy, tím více místa pro ně. Prostě jen prázdnota a faleš: Lewis Carroll v Alence v říši divů a za zrcadlem píše o králi, který říká, že ho mrazí až do špiček knírů. "Žádné kníry nemáš," odpoví mu na to královna.

Nežijeme prostě ve svých představách o Evropě, které se rodily z dob, kde se o Češích rozhodovalo ve Vídni, Berlíně nebo Moskvě? Za časů sovětských vládců se říkalo, že deštník se otevírá ve chvíli, kdy začíná pršet v Moskvě. Tak proč by to dnes mělo být tolik jiné, když prší v Bruselu?

Češi mnohokrát byli součástí velkých územních celků a mnohokrát jí být nechtěli. Blouznili o tom, že budou mostem: mezi Východem a Západem jako za časů Velké Moravy, kdy sem přicházeli se svou vírou kněží z obou světových stran. Nedopadlo to dobře. Ale nedopadlo to už vůbec ani trochu dobře po druhé světové válce, kdy je omámily představy o Československu jako mostu z Východu na Západ překonávajícím vznikající železnou oponu. Bylo to jen neskutečně trapné blouznění: po mostě se dá chodit, jezdit; ale nedá se na něm bydlet…

Dost možná, že jsme byli i ve své tradiční ironii a skepsi zneužiti: Neboť na té špatné pověsti Evropy mnohým opravdu záleží. To oni nelitují peněz, vlivu, propagandy a falešných informací šířených všemi způsoby. A že jich dnes je! Nepřátelé Evropy nejsou hloupí a není snadné je hned odhalit. Třeba v Česku našli ten most vedoucí do srdce evropských pochybností. To by byla hodně špatná zpráva, být konečně na té správné straně není totiž vůbec špatné: Pavel Tigrid kdysi psal o tom, že i po vzniku samostatné Československé republiky chyběl Čechům jakýsi smysl pro stát: vědomí, že stát jsme najednou my, a už nikoli oni (jako za habsburské monarchie). Co když dnes máme podobný problém i ve vztahu k Evropské unii, k Bruselu? Schválně, říkáte o bruselských elitách "my", nebo "oni"?

Ale znovu k té alternativě; co když jsme jen zapomněli, jaká je ta alternativa k bytí v Evropě: kde bychom byli a jak bychom se měli? Ale nejde zdaleka o bohatství: jde o bezpečnost, možnosti cestování, kontaktů, rozvoje a perspektiv… Nebo to heslo "Zpátky do Evropy" byl omyl?

 

Právě se děje

Další zprávy