Přesně před dvěma roky byl autor tohoto textu na třítýdenní cestě v Číně. Ve Spojených státech tehdejší prezident Donald Trump právě ohlásil investice do obnovy americké infrastruktury, dálnic, mostů či letišť ve výši 1,5 bilionu dolarů. Následovalo ale ticho po pěšině, a tak už to za Trumpa i zůstalo. Když teď Joe Biden oznámil, že jeho infrastrukturní plán bude ještě velkorysejší - má činit 2,3 bilionu dolarů -, je tím nejsilnějším pocitem obava. Aby opět nezůstalo jen u slov.
Na rozdíl od Ameriky, kde autor těchto řádek několik let žil a pravidelně se tam vrací, do Číny tehdy absolvoval první a nejspíše i poslední cestu. Čínu viděl z rychlíku. A to nejen obrazně, ale i doslova. V Číně se řítíte po superrychlostních železničních tratích a tamní moderní nádraží připomínají svými rozměry spíše letiště. Ve srovnání s Amerikou je ale propastný rozdíl v tom, že když pak v USA dosednete na skutečné letiště, třeba na newyorské J. F. K, máte dojem, že jste se ocitli v chudé zemi, která nemá ani na opravy své chřadnoucí infrastruktury, natož aby postavila něco nového, tak velkolepého, čeho jste v Číně viděli desítky příkladů.
Autobus z New Yorku směr Washington uvízne v zácpě hned na Manhattanu před tunelem pod řekou Hudson, protože na druhé straně v New Jersey je havárka. I když už nějakých deset, spíše patnáct, let všichni mluví o tom, že bez nového tunelu nebo mostu se budou přesně tyhle situace opakovat. Ale zatím se ani nekoplo do země.
Dvacet let marného čekání
Ve Washingtonu sestupujete do metra po eskalátorech, které nefungují, což ovšem po mnoha předchozích zkušenostech berete jako normální stav. Vzpomenete si na Bukurešť z konce 90.let, kde eskalátory podle místních rozbíjeli sami opraváři, kteří se báli propouštění. Že by to v DC fungovalo stejně?
Ale ne, to je jen neuvěřitelné washingtonské metro, "výkladní skříň" hlavního města USA. Dole na perónu posloucháte hlášení o jakémsi technickém problému a z toho vyplývajícího zdržení, intervaly se mnohonásobně prodlouží. Opět se nic nedivíte, i to už dobře znáte, i to je na denním pořádku. Pokoušíte si krátit čas na internetu, jenže veřejná wi-fi je ve washingtonském metru slabá a opakovaně padá (a v tunelech za jízdy vůbec nefunguje).
V hlavě přitom máte zážitky z moderních, na sekundu přesných podzemek v čínských městech, kde i rychlý internet všude běhá jako hodinky. Vzpomenete si, jak jste hleděli přes rameno cestujícímu, který si na mobilu pouštěl televizní přenos z oslav 70. výročí založení čínského vojenského loďstva. Prezident Si se před nastoupenou posádkou procházel po palubě nového křižníku. A když cestující, asi padesátiletý muž, zachytil váš pohled a vaše oči se potkají, čtete v jeho výrazu hrdost, jako by pyšně říkal: "To je Čína."
Z Číny se vrátíte ohromeni. A vyděšeni. Tamní ekonomika je státním kapitalismem, v kterém komunistická strana určuje a dotuje priority. Když je potřeba, veřejný zájem nemilosrdně podrtí jednotlivce: tudy povede dálnice, tvůj domov, třeba celá vesnice, musí pryč. A hlavně - za vzrůstající materiální pohodlí tamní lidé platí tím nejcennějším, svou svobodou, pokud ne dokonce životy.
Jenže jako jeden mechanismus, jako jeden obrovský stroj, to funguje. Lépe než v Americe. Tají se z toho dech, a zároveň běhá mráz po zádech. Podle Západu to tak nemůže zůstat, v čele se Spojenými státy už dvacet let, od vstupu Číny do Světové obchodní organizace (WTO) v roce 2001, čekáme, kdy se naplní americký předpoklad, že ekonomická liberalizace si v Číně následně vynutí i politické změny.
Čekáme, až si i tam bohatší společnost (když už bude mít mobily, auta a byty na sídlištích) řekne také o svá plná občanská práva. Jenže místo toho jsme ohromeni, jak se Čína dere - ekonomicky, technologicky, vlivově i vojensky - stále vpřed a vzhůru. A jsme zmateni, že politicky tam jde vývoj opačným směrem. Režim v Pekingu se nejen cítí sám o sobě jistěji než před dvaceti lety, ale už je přesvědčen, že v globální soutěži je čínský model ten efektivnější, silnější, modernější, jedním slovem: vítězný.
Bezkonkurenční žvanil Trump
Joe Biden není první americký prezident, který tvrdí, že to tak není. Ale je první, kdo dodává: zatím, teď ještě ne. A kdo naléhavě varuje, že pokud se Spojené státy nevzpamatují, neprobudí, budoucnost by skutečně mohla patřit říši středu. A právě svůj plán investic do americké infrastruktury, který představil před týdnem, Biden nazval klíčovou zkouškou v dějinné soutěži mezi dvěma světy.
"Opravdu věřím, že je to chvíle, kterou historie, až se ohlédne zpět, uvidí jako zásadní volbu, která musela být učiněna mezi demokraciemi a autokraciemi. O tom je celá soutěž mezi Amerikou a Čínou. Jde o zásadní otázku: Jsou demokracie stále schopné dobře fungovat pro své lidi? Budou demokracie ve většině? Věřím, že můžeme být. Věřím, že musíme být," vyhlašuje Biden.
Pokud zmiňuje pohled do historie, ohlédněme se tedy. Před Bidenem to byl nejen Trump, ale před ním už Barack Obama, kdo vyhlašoval obnovu infrastruktury. Ale už on bez výsledku, a mezi ním a Trumpem byl rozdíl jen v tom, že za Trumpa se stal z jeho investičního záměru nakonec už jen trapný, hořký vtip. Trump několikrát vyhlásil takzvaný infrastrukturní týden, kdy on a členové jeho vlády jezdili po státech a přednášeli plamenné projevy o lepších amerických zítřcích.
"Vybudujeme bezkonkurenční infrastrukturu, k závisti světa," hlásil Trump ve svém bombastickém stylu. Ale zatímco Čína mezitím dále stavěla a budovala dálnice, železnice, přehrady (nebo také všudypřítomné technologie a zařízení na rozpoznávání obličejů), v USA nešel z federální úrovně do infrastrukturního programu ani dolar.
Bidenův plán je odvážnější, razantnější a ze strany Bílého domu je dnes cítit velkou vůli (větší než za Obamovy vlažnosti a Trumpova žvanění) utratit na prosazení plánu značný politický kapitál. Jenže to vůbec nezaručuje, že bude Biden tentokrát úspěšný.
Nové daně? No way!
Investovat do dálnic, silnic, mostů, přístavů, letišť, vodovodních sítí či do vysokorychlostního internetu (ke kterému nyní více než třetina amerických domácnosti nemá přístup) - s tím by souhlasili i republikáni. Biden je ovšem demokratický prezident, a tak přihazuje ještě další, už ale jenom demokratické, priority. Například investice do elektromobility, do železnic nebo do sociálně dostupného bydlení. Nutné výdaje by chtěl navíc vyrovnat zvýšením daní. A s tím už republikáni mají velký problém, předem avizují, že pro nic takového určitě ruku nezvednou.
"Jsem přesvědčený, když teď budeme jednat, lidé se za 50 let ohlédnou a řeknou si, to byl ten moment, kdy Amerika vyhrála budoucnost," vyhlašuje Joe Biden. Pozorovatel by si ale skoro přál, aby se Biden pro jednou podobal Trumpovi, aby přeháněl, aby to byla jen hyperbola, vždyť na infrastruktuře se budoucnost světa neláme…
Jenže láme. "Spojené státy vstupují do desítky let dlouhé soutěže, kde ekonomická a technologická síla bude stejně důležitá, ne-li více, než síla vojenská. A začínat tento závod s chátrající infrastrukturou, je jako postavit se na start maratonu se zlomeným kotníkem," napsal před nedávnem Jonathan Hillman z washingtonského Centra pro strategická a mezinárodní studia.
Joe Biden ví, co říká. Strašidelné ale je, že v tuto chvíli nevíme, zda bychom měli dodat naštěstí, nebo bohužel. A tak to raději odlehčeme, jak říkal slavný americký hráč baseballu Yogi Berra: "Předpovědi jsou těžké, zvláště pokud jde o budoucnost." Ovšem na startu historického závodu s Čínou má Amerika ten kotník přinejmenším podvrtnutý.
