Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
18. 10. 2018 9:00

Holanďané emigrantu Hutkovi neřekli: Sorry, pomáhat se má tam, kde problémy vznikají

Písničkář Jaroslav Hutka musel emigrovat z Československa právě před čtyřiceti lety. Začal žít svobodně - a smutně. Nikdo mu nerozuměl.
Jaroslav Hutka na snímku z roku 2007 při koncertě ke 30. výročí Charty 77.
Jaroslav Hutka na snímku z roku 2007 při koncertě ke 30. výročí Charty 77. | Foto: Ludvík Hradilek

Ten příběh je z doby, kdy neexistovaly kvóty, ale uprchlíci ano: jedním z nich byl Jaroslav Hutka, který 18. října 1978 zamířil nedobrovolně za železnou oponu. Ještě předtím se on i manželka museli vzdát československého občanství. To vše bylo součástí operace StB, která nesla nenápaditý název: "akce Zpěvák".

Zpěvák se zapsal do povědomí třeba touhle písní: Velká je zem / šplouchá na ni voda / Co je však největší? / Ta lidská svoboda… Zdálo se jasné, že autor takového textu nemůže v nesvobodné zemi žít, a tak emigrace je jen logická. Jenže i nesvobodná země je současně domovem a totéž platí i pro jakoukoli jinou zemi zmítanou válkou, krizí nebo terorismem. Jsou miliony lidí, které v těchto zemích kromě neštěstí opravdu vidí své skutečné domovy, a je to nejspíš dvojjediný pocit, který si asi nikdo nedokáže přesně představit, pokud ho nezažije. Možná se o to může pokoušet, ale nejspíš ne tady, kde jsme opevnili své duše natolik, že k nim žádný z uprchlických příběhů nemůže ani náznakem proniknout.

A i o Hutkově příběhu bezpochyby někdo řekne, že je to příběh jiný, protože Češi si na útěku pomoc zasloužili, ostatní ale mají sedět doma, protože pomáhat se musí tam, kde problémy vznikají.

Jaroslav Hutka, s nímž jsem měl kdysi tu čest spolupracovat na Příbězích železné opony, vyprávěl o okamžicích, které předcházely opuštění domova, o těch chvílích, kdy věděl, že odjede, ale nevěděl, jestli se ještě někdy v životě vůbec vrátí. Všechno tedy vnímal velmi intenzivně. Ty okamžiky provázela šikana, hlídání tajnou policií, ale současně projevy sympatií od těch, kteří ho znali a poslouchali jeho písničky. Neznámá paní, s níž vyřizoval předání bytu, se rozplakala. "Nechtějí mě tady," řekl jí Hutka. "Nás tady taky nechtějí, a přece neodjíždíme," odpověděla mu. Byla to tehdy volba mezi emigrací a životem v nesvobodě, bez možnosti zpívat a hrát; možná to byl i nutný únik před vězením a nekončícím pronásledováním. Nebylo to přesto úplně nejhorší: bezpochyby existovali a existují uprchlíci, kteří musí volit mezi emigrací a přímým ohrožením života.

Jaroslav Hutka musel ve své staré vlasti nechat veškerý majetek, který se mu nevešel do auta značky Škoda, jemuž se tehdy říkalo embéčko. A komunistický režim Hutkovým nedal ani pasy, zato je vybavil jakýmsi podivným dokumentem připomínajícím vysvědčení: stojí za to se vrátit do té podivné doby, protože její průvodní jevy dokreslují bizarnost celého příběhu. My ovšem vidíme jeho šťastný konec, zpěvákův triumfální návrat v listopadu 1989 a trapný pád totalitního režimu: tehdy ten příběh byl ovšem bez konce a bez pointy, byl jen nekonečně smutný, protože na výběr bylo zpívat doma tajně a riskovat vězení, nebo zpívat v cizí zemi, kde vašim písním většina lidí stejně nerozumí… Jaký v tom byl nakonec rozdíl?

Smutek je průvodcem většiny uprchlíků či emigrantů: to on je svírá a ukazuje jim cestu. Nic na tom nemění, že se jim řada zemí snaží pomoci. Hutkovi tehdy vyšlo vstříc Holandsko, kde našel svůj dočasný domov. Ale nejen on: v Holandsku také nalezl útočiště skvělý vypravěč a nekonvenční spisovatel Ivan Landsmann (1949-2017). Z vyprávění (i jeho vlastního) víme, jak léčil svůj smutek i počáteční neschopnost naučit se cizí jazyk: alkoholem. Pro místní musel být ukázkovým příkladem problémového uprchlíka, přesto získal v této zemi azyl: při čtení jeho úžasné knihy Pestré vrstvy stojí za to si vzpomenout na velkorysé Holandsko, stejně jako při poslechu Hutkových písniček.

Dost možná o těchto příbězích většina Holanďanů nic neví, my bychom však vědět měli. Stejně jako bychom si měli být vědomi, že někde daleko čekají jiní uprchlíci možná na velkorysost naši. A třeba jsou mezi nimi talentovaní písničkáři či úžasní spisovatelé. Jen nemluví naším jazykem a jejich písním nerozumíme. Ale neměli bychom se o to začít snažit?

 

Právě se děje

před 1 hodinou

Útočník Radil zamířil z týmu San Jose Sharks na farmu

Český hokejový útočník Lukáš Radil se přesunul z týmu San Jose Sharks na farmu do celku San Jose Barracuda do nižší AHL. Devětadvacetiletý útočník nastoupil za záložní tým hned v sobotu a připsal si při domácí porážce se Stocktonem asistenci.

Radil sehrál v této sezoně v NHL 14 zápasů a nebodoval. V sestavě Sharks se objevil naposledy 23. listopadu při domácí výhře nad New York Islanders 2:1 po samostatných nájezdech. Odchovanec Pardubic má jednocestný kontrakt, díky kterému má zaručený roční příjem 700 tisíc dolarů i při působení v AHL.

Radil odešel do zámoří před minulým ročníkem po tříletém působení ve Spartaku Moskva v Kontinentální lize. V první sezoně v NHL účastník mistrovství světa 2017 a loňských olympijských her sehrál 36 utkání a připsal si 11 bodů za sedm branek a čtyři přihrávky. V šesti duelech play off nebodoval.

před 2 hodinami

Zdráhalová si v Naganu vytvořila osobní rekord na pětistovce

Rychlobruslařka Nikola Zdráhalová si v posledním závodu v roce 2019 vytvořila osobní rekord na trati 500 metrů. Na Světovém poháru v Naganu ji zajela za 38,902 sekundy a obsadila druhé místo v divizi B. Stejně jako v sobotu na trojce, na které byla v divizi A devátá, si připsala nejlepší výsledek v SP v kariéře na dané trati.

Seriál SP bude pokračovat pátým dílem v Calgary na začátku února, ještě předtím rychlobruslaře čeká mistrovství Evropy v Heerenveenu. V Nizozemsku se od 10. do 12. ledna bude tentokrát bojovat o medaile na jednotlivých tratích.

Další zprávy