Nedávno vydaný objemný velký atlas hub, honosící se podtitulkem "Největší jednosvazkový atlas hub na světě", obsahuje asi tisíc dvě stě popisů druhů a odrůd hub a každá houba vlastní české pojmenování. Je to neuvěřitelný důkaz příchylnosti češtiny v její šťavnatosti a tím i Čechů k houbám jako takovým. Posuďte sami. Rudoušek uťatý, kornateček proměnlivý, kožovka tabáková, rezavec lesknavý, ostropórka rozlitá, helmovka šiškomilná, kukmák příživný, vatička popelavá, pavučinec kozlí, hvězdovka bradavková, psivka obecná a zvláště pak kriticky ohrožená slizečka chlupatá. No prostě zábavné čtení na několik dnů.
Každý rok v patřičném období, zvláště když televize vydají poplašnou zprávu o tom, že rostou, vyrážejí Češi v davech do lesů, které změní na Václavská náměstí, a výsledky jejich vášně či spíše mánie jsou následně a hojně medializovány co do počtu a velikostí úlovků. Jde však o nekomerční sběr a Česká republika se tak jako i v jiných případech ocitá přesně na pomezí západní a východní Evropy. Na západ od nás se houby sbírají spoře a někde, třeba v Norsku, vůbec ne. Naopak na východ se jedná většinou o komerční sběr a s houbami se vesele kšeftuje u silnic, na trzích a kdovíkde ještě. I menu restaurací jsou zaplavena pokrmy z hub či s houbami a to již tradičně. Myslím si, že provozování obchodu s houbami v těchto zemích je důsledkem jejich historické chudoby, kdy houby byly podstatným příspěvkem do jinak sporého jídelníčku.
Kde končí ty tuny hub?
Češi dle statistických údajů nasbírají za rok několik stovek tun hub, ne-li více. Zůstává pro mne nezodpovězenou otázkou, kde takové množství hub nakonec skončí. Jistěže se suší a nejrůznějším způsobem konzervují, ale druhy pokrmů obvyklé pro českou kotlinu příliš houbích pokrmů na rozdíl od východních zemí neobsahují. Nevěřím ani tomu, že tradiční vánoční kuba by takovou spotřebu výrazně povýšil. Snad tradiční smaženice nebo vděčná bramborová polévka? Mimochodem houby z hlediska složení nejsou jako lidská potrava nic moc. Žádná výživná hodnota, žádné vitamíny, žádná výrazná chuť, jen těžká vláknina v žaludku, do které jsou nasbírány všemožné škodliviny včetně případných radioaktivních látek
Češi se při sběru hub vůbec chovají zvláštně. Většinou sbírají zaručené druhy, které pozná i malé dítě, to jest houby hřibovité, maximálně pak tak zvaného masáka, tedy muchomůrku růžovku, bedlu či lišky. Do holubinek se pouští málokdo, do ryzců již skoro nikdo, o dalších druzích hub ani nemluvě. Obecně se má za to, že všechny další druhy hub, vyjma vyjmenovaných, jsou těžko rozpoznatelné a většinou jedovaté. Hle, krásná spojnice českých krajů se západní Evropou, kde lidé mají za to, že houby vyjma žampiónů jsou jedovaté všechny. Nu, není se čemu divit. Podíváte-li se do zmiňovaného atlasu hub, zatočí se vám hlava a máte dojem, že nemůžete v lese poznat vůbec nic. A když uvidíte u hřibu satana a hřibu nachového zkřížené hnáty s lebkou, přejde vás chuť na houby úplně. Náladu vám snad vylepší značka talíře s příbory u takových hub jako třeba u korálovce bukového, který hojně roste na mrtvých kmenech stromů a to zejména buků, že.
Houby jsou totiž dle mého soudu navýsost tajemná záležitost, ať se na ně podíváme z jakéhokoli úhlu. Odborná literatura uvádí, že je jich dnes druhově rozpoznáno asi 70 tisíc. Říká však také, že ve skutečnosti lze očekávat počet druhů až okolo 1,8 miliónu. Houby jsou prostě všude, nejen v lese. Nejde pochopitelně jen o houby pravé, ale i o plísně, kvasinky a já nevím jaké ještě. Tedy houby jsou i v nás. Jejich záhadnost však tkví nejenom v jejich rozprostranění po tomto světě, ale i v dalších, často jakoby individuálních a neopakujících se vlastnostech. Kupříkladu jednotlivé exempláře proslulé lysohlávky (jde konkrétně o lysohlávku modrající, lysohlávku českou a lysohlávku kopinatou) mohou obsahovat velice různá množství halucinogenních látek od nuly až po skoro smrtící dávku. Můj přítel snědl jednou k večeři smaženici ze zaručených hřibů, vypil k tomu čtyři piva a skončil na týden v nemocnici. Lékař tehdy prohlásil, že se to "nějak nepotkalo" a že se to někdy stává.
Romantika v lesích ukrytá
Houby však již od pohledu v místech, kde rostou, působí zvláštně, dalo by se i říci přízračně či dekadentně ve smyslu totální odlišnosti od toho, co v lese běžně potkáváme. Jsou jakoby přeneseny do lesního prostředí odjinud, jejich hmota a barvy působí pohádkově až záhadně romanticky. Odpovídá tomu i jejich zvláštní zařazení do rostlinné říše označované většinou jako flóra, která se dále dělí na podříše bezjaderných, řas, vyšších rostlin a právě hub. Ano, tak významně se tedy houby odlišují od ostatních segmentů rostlinné říše.
Několikrát jsem se vyptával různých lidí, co je vlastně pudí ke sbírání hub. Spotřebitelský akcent byl skoro vždy na posledním místě. Zcela jednoznačně motivaci pro tuto zvláštní činnost vévodí "romantický pocit v hájemství lesa či hledání tajemných, malých a roztomilých pokladů".
Že by Češi byli takoví romantici? Asi ano. A proto volám, Smotlacha na Hrad!
Autor je ředitelem agentury Dilia a bývalým ředitelem Národního divadla v Praze.
