Jan Lipold Jan Lipold | Komentáře
11. 1. 2016 15:35

Hybridní útoky na ženy vyvolaly pocit ponížení, v tom je jejich hlavní nebezpečí

Po Kolínu platí: hodně lidí má důvod cítit se jakoby špatnými, sami za sebe i jako příslušníci nějaké společenské skupiny.
Dav o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Vinni jsou všichni - a nikdo.
Dav o silvestrovské noci v Kolíně nad Rýnem. Vinni jsou všichni - a nikdo. | Foto: ČTK

O skandálním násilí na ženách, soft-teroru v západoevropských městech, stále nevíme zdaleka všechno. Možná nikdy vědět nebudeme. Je to další hybridní útok, u kterého si nemůžete být jisti podstatou věci. Oběti jsou jednoznačné, ale davem rozpuštění pachatelé, jejich motivy a jejich sítě nikoli. Proč se to stalo? Čím vším nasákla silvestrovská masa, kdo ji inspiroval a vedl? Byl někdo takový?

Příčiny událostí i to, jestli měly nějakou promyšlenou režii, se dají řešit týdny, měsíce, roky. Jejich psychologické důsledky ostře působí už teď a budou součástí kolektivní paměti. Nesporný fakt: houfy násilníků tvořili hlavně cizinci, lidé „přistěhovaleckého původu“. Kromě traumatu obětí, které je na prvním místě bez ohledu na národnost útočníků, tu účinkují i „traumata“ různých částí společnosti.

Pocity, které s odstupem popisují oběti sexuální agrese, se samozřejmě nikdy nedají srovnávat s pocity těch, kdo se zprávou o takové agresi cítí zasaženi. Ale na své úrovni mívají jedno společné: hanbu, ponížení. Útoky ze silvestrovské noci způsobily i silné druhotné, hromadné ponížení. V tom je, se vším respektem ke konkrétním obětem, jejich největší nebezpečí. Psychika už pracuje na plné obrátky.

Kolektivně zahanbeni se mohou cítit „bílí muži“. Ozývá se v nich pud ochránce. Připadá jim, že jakoby selhali, když to dopustili. Těžko je vinit, když v nich kdesi uvnitř bublá: cizí oni, proti nim my a za našimi zády naše ženy. Mužské já inkasovalo dvojitý úder na solar, nebo se ho obává. To je mocný impuls.

Ponížení si mohou připadat ti, kdo se doteď k imigrantům stavěli a staví – ne naivně, ale s plným vědomím – vstřícně. Nebo jim přímo pomáhali, zastávali se jich proti hrubým, iracionálním útokům. Mohou si připadat hloupě, zakoušet rozčarování ze zmařené důvěry. Nemusí být lehké nebrat na sebe díl viny a to, co se stalo v Kolíně nad Rýnem a jinde, vstřebat rozumem.

To se v menší míře týká i lidí s neutrálními postoji. Někdo prostě jen vnímá stud za to, co barbarského se odehrávalo na veřejnosti v zemi, jejímž hrdým občanem je. A s tím se vyrovnává.

Další typ ponížení může zakoušet komunita lidí spřízněných s útočníky přistěhovaleckým osudem v Evropě, národností, vírou. Stín padá i na ně, někteří cítí, že budou muset znova osvědčovat, že nejsou jako oni. A že to napříště bude těžší.

Po Kolínu v různých verzích platí: hodně lidí má důvod cítit se jakoby špatnými, sami za sebe i jako příslušníci nějaké společenské skupiny. Kolektivní ponížení má stejně jako to individuální nekonečně mnoho tváří, které se nikdy nespojí do jedné. Zkoušet je pochopit, „smířit se s nimi“, je cesta, jak nezůstat napospas vlastnímu hněvu a frustraci.

Nebezpečí osobního i masově sdíleného pocitu ponížení pro společenské procesy bylo víckrát popsáno na historických příkladech. Asi nejznámějším je vzestup nacismu v Německu. Jeho psychologické kořeny souvisejí s předchozím „ponížením“ německé armády i s poválečnou hyperinflací, která „ponížila“ nejen marku, ale spolu s ní také všechny majitele peněz. Filozof Elias Canetti k tomu píše: Náhlé znehodnocení osoby se nikdy nezapomíná, je příliš bolestivé. Člověk je s sebou nosí celý život – pokud je nemůže svést na někoho jiného.

Nejen oběti silvestrovských útoků, ale zprostředkovaně i miliony dalších lidí mohou mít podvědomý pocit, že po tom, co se stalo, sami „platí méně“. Odpověď na takovou zkušenost je naprosto nevyzpytatelná. Naše Já i My jsou tu vyzývána, aby si hrála s ohněm, aby se přidala do masy proti mase, smečky proti smečce. A nezáleží na tom, jaký má kdo pas. Je suis Kolín nad Rýnem Hauptbahnhof.

 

Právě se děje

před 2 minutami

Koronaviru podlehl slavný jazzový klavírista Ellis Marsalis

Ve věku 85 let ve středu v americkém New Orleans zemřel známý americký jazzový klavírista Ellis Marsalis. Podle agentury AP za to může zápal plic vyvolaný koronavirem. Marsalis, který za své vzory považoval Oscara Petersona či Dukea Ellingtona, proslul zejména jako úspěšný pedagog. Vychoval jednu z nejznámějších amerických jazzových rodin, jako hudebníci se proslavili také čtyři z jeho šesti synů: trumpetista Wynton, saxofonista Branford, trombonista Delfeayo a bubeník Jason. Českému publiku se Elis Marsalis představil v lednu 1999, kdy se svým triem vystoupil v pražském Rudolfinu po boku Českého národního symfonického orchestru řízeného americkým dirigentem Paulem Freemanem.

Zdroj: ČTK
Další zprávy