O skandálním násilí na ženách, soft-teroru v západoevropských městech, stále nevíme zdaleka všechno. Možná nikdy vědět nebudeme. Je to další hybridní útok, u kterého si nemůžete být jisti podstatou věci. Oběti jsou jednoznačné, ale davem rozpuštění pachatelé, jejich motivy a jejich sítě nikoli. Proč se to stalo? Čím vším nasákla silvestrovská masa, kdo ji inspiroval a vedl? Byl někdo takový?
Příčiny událostí i to, jestli měly nějakou promyšlenou režii, se dají řešit týdny, měsíce, roky. Jejich psychologické důsledky ostře působí už teď a budou součástí kolektivní paměti. Nesporný fakt: houfy násilníků tvořili hlavně cizinci, lidé „přistěhovaleckého původu“. Kromě traumatu obětí, které je na prvním místě bez ohledu na národnost útočníků, tu účinkují i „traumata“ různých částí společnosti.
Pocity, které s odstupem popisují oběti sexuální agrese, se samozřejmě nikdy nedají srovnávat s pocity těch, kdo se zprávou o takové agresi cítí zasaženi. Ale na své úrovni mívají jedno společné: hanbu, ponížení. Útoky ze silvestrovské noci způsobily i silné druhotné, hromadné ponížení. V tom je, se vším respektem ke konkrétním obětem, jejich největší nebezpečí. Psychika už pracuje na plné obrátky.
Kolektivně zahanbeni se mohou cítit „bílí muži“. Ozývá se v nich pud ochránce. Připadá jim, že jakoby selhali, když to dopustili. Těžko je vinit, když v nich kdesi uvnitř bublá: cizí oni, proti nim my a za našimi zády naše ženy. Mužské já inkasovalo dvojitý úder na solar, nebo se ho obává. To je mocný impuls.
Ponížení si mohou připadat ti, kdo se doteď k imigrantům stavěli a staví – ne naivně, ale s plným vědomím – vstřícně. Nebo jim přímo pomáhali, zastávali se jich proti hrubým, iracionálním útokům. Mohou si připadat hloupě, zakoušet rozčarování ze zmařené důvěry. Nemusí být lehké nebrat na sebe díl viny a to, co se stalo v Kolíně nad Rýnem a jinde, vstřebat rozumem.
To se v menší míře týká i lidí s neutrálními postoji. Někdo prostě jen vnímá stud za to, co barbarského se odehrávalo na veřejnosti v zemi, jejímž hrdým občanem je. A s tím se vyrovnává.
Další typ ponížení může zakoušet komunita lidí spřízněných s útočníky přistěhovaleckým osudem v Evropě, národností, vírou. Stín padá i na ně, někteří cítí, že budou muset znova osvědčovat, že nejsou jako oni. A že to napříště bude těžší.
Po Kolínu v různých verzích platí: hodně lidí má důvod cítit se jakoby špatnými, sami za sebe i jako příslušníci nějaké společenské skupiny. Kolektivní ponížení má stejně jako to individuální nekonečně mnoho tváří, které se nikdy nespojí do jedné. Zkoušet je pochopit, „smířit se s nimi“, je cesta, jak nezůstat napospas vlastnímu hněvu a frustraci.
Nebezpečí osobního i masově sdíleného pocitu ponížení pro společenské procesy bylo víckrát popsáno na historických příkladech. Asi nejznámějším je vzestup nacismu v Německu. Jeho psychologické kořeny souvisejí s předchozím „ponížením“ německé armády i s poválečnou hyperinflací, která „ponížila“ nejen marku, ale spolu s ní také všechny majitele peněz. Filozof Elias Canetti k tomu píše: Náhlé znehodnocení osoby se nikdy nezapomíná, je příliš bolestivé. Člověk je s sebou nosí celý život – pokud je nemůže svést na někoho jiného.
Nejen oběti silvestrovských útoků, ale zprostředkovaně i miliony dalších lidí mohou mít podvědomý pocit, že po tom, co se stalo, sami „platí méně“. Odpověď na takovou zkušenost je naprosto nevyzpytatelná. Naše Já i My jsou tu vyzývána, aby si hrála s ohněm, aby se přidala do masy proti mase, smečky proti smečce. A nezáleží na tom, jaký má kdo pas. Je suis Kolín nad Rýnem Hauptbahnhof.
