Po deseti letech to je poslední 28. říjen s Milošem Zemanem na Pražském hradě. V lednu lidé zvolí jeho nástupce a očekávání jsou obrovská, protože žádný z dosavadní trojice nejvyšších ústavních činitelů nezdevastoval z titulu své funkce samostatný český stát tolik jako ten právě dosluhující.
V lidské rovině teď voliči poptávají někoho, kdo se nebude zpíjet a pak vrávorat nad korunovačními klenoty.
V zahraničněpolitické oblasti někoho, kdo nebude coby reprezentant unijního státu za dohledu Vladimira Putina tvrdit, že sankce, které proti němu přijala sedmadvacítka za anexi Krymu, nefungují a že ukradený ukrajinský poloostrov už prostě patří Rusům.
V domácí politice je zase poptávka po člověku, který by nezneužíval politických krizí ve svůj prospěch tak, jako to předvedl Miloš Zeman, když do premiérské funkce instaloval svého přítele Jiřího Rusnoka, třebaže ten se ve sněmovně nemohl opřít o žádnou stranu.
V bezpečnostních záležitostech Češi vyhlížejí někoho, kdo by nebyl spojen s korupčníky, které svým politickým patronátem kryje. A jimž je v případě dopadení připraven pomoci milostí tak, jako to letos prezident udělal v případě svého podřízeného Miloše Baláka.
A konečně co se ústavnosti týká, nechce už společenská většina na Hradě někoho, kdo bude blokovat nástupy i odchody ministrů, donekonečna držet v premiérském křesle spojence bez důvěry či již před volbami říkat, koho konkrétně pověří sestavováním příští vlády.
Je nepochopitelné, že po všech eskapádách, které Miloš Zeman na Hradě předvedl, se zákonodárci stále ještě nedokázali shodnout alespoň na umírněném zpřesnění prezidentských pravomocí. A to tím spíše, že jde o rest, který mají už od roku 2011, kdy schválili přímou volbu hlavy státu, aniž by odpovídajícím způsobem upravili její práva a povinnosti. Zeman tak nyní sice opouští politickou scénu, ale nebezpečný precedent beztrestného prolamování ústavních limitů tu po něm zůstává.
Hodný, zlý a ošklivý
Ano, v Evropě lze najít případy, kdy přímo volený prezident v parlamentních demokraciích vystupuje jako konsenzuální figura. Třeba v sousedním Rakousku, kde byl do funkce nedávno znovuzvolen Alexander van der Bellen. Jde však zároveň o příklad, který dobře ilustruje, čím se tamní situace od té české liší. Historie přímé volby hlavy státu se v zemi za našimi jižními hranicemi datuje již od roku 1951. A ti, kdo ji vykonávali, nezneužívali skulin v ústavě, aby rozšířili svou moc, byť čistě teoreticky mohou o své vůli například odvolat celý kabinet.
V postkomunistických zemích však prezidenti vzešlí z lidové volby nezřídka překračují hranice svých pravomocí. Vezměme si třeba populární Zuzanu Čaputovou, která na jaře 2021 odmítla jmenovat ministra s temnou minulostí. Designovaný bratislavský premiér se jí pod tlakem událostí podřídil a navrhl někoho jiného. Šlo jistě o případ, který měl své oprávnění, pokud se ale podobný postup změní v pravidlo, může to také dopadnout jako v Česku, kde během vlády Andreje Babiše už vůbec nebylo jasné, zda ministry vybírá ještě premiér, či už jen prezident.
Dosavadní tři nájemníci Pražského hradu postupně napnuli snad všechny své pravomoci na samu mez únosnosti. A ten poslední i za ni. Plasticky to popisuje politolog Lubomír Kopeček v letošní knize Hodný, zlý a ošklivý? Havel, Klaus, Zeman. Paralelní životopisy, kde si pomáhá příměrem k oblíbenému westernu, v němž nakonec nikdo nehraje zcela pozitivní roli.
Kdo je však Kopečkovi více a kdo méně sympatický, nemůže být pochyb, když si na závěr pomáhá ještě jedním příměrem. A to k mocné prvorepublikové trojici: Havel mu je T. G. Masarykem, Václav Klaus se svojí postupnou devastací odkazu Karlem Kramářem a Miloš Zeman výřečným vůdcem československých socialistů Jiřím Stříbrným, který vposledku skončil na samém okraji politiky, či spíše daleko za ním.
Kniha shrnuje dobře známé věci, její přidaná hodnota však spočívá v tom, že je neustále poměřuje. A snaží se tak v souvislostech ukázat, kdy se který z mužů rozhodl lépe a kdy hůře. Uměřený styl profesora politologie autorovi pomáhá udržet si nadhled a nedávat najevo přílišný obdiv či antipatii. "Cesta, kterou prezident zvolil, se rozhodně nezapsala do českých dějin pozitivně, i když naštěstí kontext, zejména pevné ukotvení Česka na Západě a převažující přesvědčení, že to je pro zemi nejlepší, vyloučil fatální důsledky," hodnotí například hradní éru Miloše Zemana.
Nečekané konce prezidentských intervencí
Imperiální výkon prezidentského úřadu však rozhodně neodstartoval až Zeman. Kopeček připomíná již Havlovo těsně porevoluční působení, jež je obvykle pojímáno jako čas, který nakonec dopadl nejen sametově, ale hlavně dobře. Nicméně mnohá tehdejší autoritativní rozhodnutí symbolu revoluce později lákala k opakování i jeho následovníky.
Mocenská dohoda, již Václav Havel uzavřel s komunistickým ministrem Mariánem Čalfou, který pak vedl polistopadové vlády, je dobře známa. Kopeček ale barvitě popisuje také první případy, kdy Havel trval na svých oblíbencích v ministerských funkcích - a zbytek politické scény si s tím přes všechen svůj nesouhlas neuměl poradit. Jako příklad může posloužit třeba lidovec Richard Sacher v čele klíčového resortu vnitra. Případně neústupnost, s jakou Havel opakovaně prosazoval komunistického ministra Miroslava Vacka do čela obrany demokratické země. Zdokumentováno je pak i úsilí opačné - snaha prvního polistopadového prezidenta odstranit z postu minstra financí Václava Klause.
Kopečkově pozornosti samozřejmě nemohla uniknout ani první velká krize, která v roce 1997 vedla k pádu druhé Klausovy vlády, po níž Václav Havel orchestroval sestavování historicky prvního českého úřednického kabinetu. Do jeho čela už podruhé ve své éře postavil normalizačního komunistu, tentokrát dobového guvernéra České národní banky Josefa Tošovského.
Ke známému "rudolfinskému projevu", v němž Václav Havel dal veřejně průchod své antipatii vůči Klausovi, pak Kopeček dodává: "Velmi vybočil z role, kterou měl jako prezident plnit. Umanutě se rozhodl ztrestat politika, kterého nesnášel." Mělo to i svůj nezamýšlený následek: proslov vyvolal v řadách občanských demokratů pocit spiknutí, který Klausovi pomohl politicky přežít a vrátit se zpět na vrchol. Což později vedlo i k jeho usmíření s tehdejším arcirivalem Milošem Zemanem a vzniku nechvalně proslulé opoziční smlouvy, s jejíž pomocí si oba chtěli rozdělit moc v zemi a další strany odsoudit do role statistů.
Stát jsem já
Premiéři Klaus i Zeman Havlovy vstupy do sestavování kabinetů mocně kritizovali, když se pak ale dostali na Hrad sami, na svého předchůdce nejen ochotně navázali, nýbrž jej v mnohém i předčili. Havlovy mocenské zásahy do ustavující se parlamentní demokracie byly unikátní svou novostí, a ač mnohdy nevyšly, jak prezident zamýšlel, v drtivé většině je prokazatelně vedl dobrý úmysl.
Proti tomu Klausovo - a speciálně Zemanovo - rozšiřování prezidentských pravomocí vykazuje až brutální charakter. Kde Havel hledal balanc, jeho nástupci surově prosazovali svůj zájem.
Je příznačné, že o některých klíčových překročeních ústavních limitů se už ani nemluví. V roce 2011 například Václav Klaus odmítl odvolat svého oblíbeného ministra školství Josefa Dobeše, který v resortu držel různé prezidentovi milé nahnědlé figury. Dle Klause "nejlepší ministr školství" odešel až v roce 2012 a jeho nástupce Petr Fiala tehdy nastartoval svou politickou kariéru.
Poprvé se tak stalo, že premiér přinesl na Hrad návrh na odvolání ministra a prezident ho prostě ignoroval, na což nemá právo. Dále Klaus "vylepšil" Havlovu mimoústavní zvyklost nejprve někoho pověřit jednáním o sestavení vlády tím, že si během pádů sociálnědemokratických kabinetů vynucoval 101 poslaneckých podpisů.
Miloš Zeman se pak už odmítal s konstitucí jakkoli zdržovat. Kde Havel jednal za zavřenými dveřmi a Klaus alespoň zachovával dekorum, on se škodolibým potěšením základním zákonem veřejně pohrdal a živil se veřejným pohoršením, které to budilo. Premiéra Babiše v roce 2018 zesměšnil, když jej donutil, aby mu černá na bílém nabídl ke jmenování ministrem zahraničí dvě jména. A celé republice se pak vysmál, když omilostnil správce lánské obory pravomocně odsouzeného za rozsáhlou korupci.
Paragrafy, nebo žaloba
Přes všechno výše řečené se však v aktuální prezidentské kampani prakticky nikdo kandidátů neptá, jak by se rozhodovali v zásadních ústavních situacích a jaký postup předchůdců se jim zamlouvá či příčí. Místo toho v show přímé volby musejí odpovídat na věci, které vůbec nesouvisejí s funkcí, o niž usilují, jen aby se nějak zalíbili co největšímu počtu voličů.
Třebaže všichni uchazeči Zemanův výkon úřadu svorně kritizují, je nepravděpodobné, že by se nakonec sami jeho aktivistickému pojetí bránili. Stačí si vzpomenout třeba na slova Jiřího Drahoše, který v závěru minulého prezidentského souboje pod tlakem svých příznivců prohlásil, že by ani na návrh předsedy sněmovny nejmenoval Andreje Babiše premiérem, protože je trestně stíhaný. Nic takového ale hlavě státu ústava neumožňuje. Pavel Fischer tehdy zase vzbudil pozornost svým výrokem, že by nejmenoval homosexuála ústavním soudcem.
Doba pokročila a v aktuální prezidentské kampani už jsou podobné výroky prakticky na denním pořádku. Bylo by tedy naivní očekávat, že lednová volba přinese uměřeného, v dobrém slova smyslu dekorativního prezidenta, který nebude chtít suplovat práci premiéra či zákonodárců a který si nebude chtít uzurpovat co nejvíce moci.
Změnu může zajistit jen úprava konstituce. Buď tím, že jednoznačněji vymezí prezidentské paragrafy, nebo alespoň sníží počet zákonodárců potřebných k podání ústavní žaloby na hlavu státu. Aby i ona dobře věděla, že vůbec není nepostižitelná. Je nepochopitelné, že se k tomu zákonodárci ještě stále neodhodlali, i když už deset let mohou pozorovat, jak pokušení moci devastovalo Miloše Zemana. A jak on pak devastoval republiku.
