Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
1. 3. 2016 12:33

Inkluze: Úspěch má víc podob než být supermanem. Úspěch je soužití, přijímání druhých

Inkluze vede k přijetí sebe sama. Každý z nás je v něčem slabý, mizerný. Přijímat slabiny u druhých nás učí přijímat je i u sebe.
Ne každý se stane supermanem. Dokonce skoro nikdo se jím nestane. Společnost nesupermanů.
Ne každý se stane supermanem. Dokonce skoro nikdo se jím nestane. Společnost nesupermanů. | Foto: Aktuálně.cz

V září začne platit novela o inkluzi, společném vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením s těmi bez handicapu. Velké téma. Ač novela už byla přijata, ač inkluze není nic nového, stejně poslouží jako vítaný strašák pro krajské volby. U nás platí populistické heslo Strašit, strašit a zase strašit tu holotu!

Co se mění? Financování. Děti s jakýmkoliv handicapem budou mít od září nárok na placené asistenty, speciální pedagogy, hodiny navíc. Školy mají dostat peníze.

Společné vzdělávání už leckde funguje. Základní školy, nikoli ty "praktické", vzdělávají skoro 52 tisíc dětí s postižením. Ze sumy 4100 českých běžných základních škol integruje děti s postižením 3175 škol. Velkou potíží byly peníze. To by mělo skončit. Podle ministerstva školství už dnes mají mít kraje dost peněz na asistenty.

Žádný zlom, sociální skok, se nekoná. Začleňování dětí s lehkým mentálním postižením do běžných škol má ovšem četné odpůrce. Někteří nabízejí docela rozumné argumenty. Ale platí: rodiče nikdo nenutí, aby děti do běžné školy poslali.

Ať mi někdo přivede žáka, který je lehce mentálně postižený a s úspěchem zvládá učivo sedmé třídy, říká kritik návrhu na inkluzivní vzdělávání Odehnal
29:53
Ať mi někdo přivede žáka, který je lehce mentálně postižený a s úspěchem zvládá učivo sedmé třídy, říká kritik návrhu na inkluzivní vzdělávání Odehnal | Video: Daniela Drtinová

K čemu inkluzi přirovnat? Třeba k bezbariérovému přístupu. Po roce 1989 vozíčkáři pomalu vyjeli do českého světa. Nejsme ještě bezbariérová země, ale hodně se mění k lepšímu. Fakt, že člověk na vozíčku má mít přístup takřka kamkoliv, vnímáme dnes jako samozřejmost.

Inkluzi provázejí obavy. Jedny se týkají dětí s handicapem. Že budou v běžné škole trpět, že tam nevyniknou. Že nezvládnou učivo. Že je to poškodí. Nevím, nerozumím tomu. Každé dítě má individuální osud, možná že některé budou takové začlenění špatně snášet. Rodiče je mohou dát do praktické školy.

Podle ministerstva školství je dnes integrováno asi tři a půl tisíce dětí s lehkým mentálním postižením. Funguje to. Celkem je takových kluků a holek 13 300. Takže máme co dohánět. Klára Laurenčíková z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání uvádí vyšší čísla. Podle ní je v Česku na 14 tisíc žáků s lehkým mentálním postižením a pět a půl tisíce se dnes učí v běžných školách.

Obavy mají učitelé. V anketě MF Dnes souhlasilo s inkluzivním vzděláváním 7,2 procenta učitelů, 92,8 procenta se vyslovilo proti. Proč? Mají svoje vzdělávací plány. Jsou tlačeni, aby je "odučili". Ne všude dnes mají asistenty pro děti s handicapem a ne všichni asistenti opravdu pomáhají. Učitelé nevybočují z většinové české populace: jsou konzervativní, neradi změny. Ale na mnoha školách to funguje, což dává naději, že se změna povede.

Úroveň mého syna půjde dolů!

Bojí se i rodiče. Jaký strach je pohání? Začleněné dítě bude jejich potomka zdržovat, ve škole se méně naučí. Jak se mi svěřila jedna ustaraná maminka, "úroveň mého syna půjde dolů, tenhle materiál ho bude brzdit".

Tady najdeme jádro odporu proti inkluzi. Česká societa je konstruována jako společnost úspěchu. Dnešní školy jsou přecpány soutěžemi, olympiádami, neustálým závoděním, kdo líp počítá, kdo líp recituje, kdo líp běhá, kdo rychleji vyplní test, kdo je lepší v šachách, chemii, biologii, kdo líp mluví anglicky. Pořád se závodí. Učitelé argumentují: "Děti to mají rády!"

Jako by život byla jedna velká soutěž, závod. Narážíme na to všude, nosíme si to v sobě jako součást genomu. Pak se nedivme, že mladý muž sedne do auta a předjíždí hlava nehlava. Musí být první, je k tomu veden. Díky uprchlické krizi v EU jsme vyhrabali křesťanství. Tvrdíme, že jsme "křesťanská kultura", ale houby. Kdo bere vážně Ježíšova slova: "Mnozí první budou poslední a poslední první."

Závodí se ve zpěvu, viz soutěž Česko hledá superstar. Závodíme ve vzhledu, viz všecky ty missky domácí, evropské, světové, kosmické. Na tohle věříme, vzýváme všecky ty neobyčejně úspěšné ženy a muže. Nejvíc ve fotbale a hokeji, tam se úspěšní mění v idoly, bohy. Hltáme žebříčky nejbohatších lidí: společnost věřící na hmatatelný úspěch, na první, druhý, nejhůř třetí.

Společnost neúspěšných

Jenomže kromě toho "idolování", zbožňování úspěšných, je tu ještě odvrácená tvář naší dennodenní reality. Kolik napočítáme ve svém okolí superúspěšných žen a mužů? Hvězd? Kolik máme prezidentů? Kolik premiérů? Kolik držitelů Nobelovy ceny? Kolik miliardářů? Kolik fotbalových internacionálů?

Většina lidí je přísně vzato neúspěšná. Nebere se odtud naše často bezdůvodná nespokojenost? Dojem, že se nám daří nic moc, i když se nám daří? Mnozí tito nepříliš úspěšní aspoň sní, že jejich holčička či chlapeček uspějí, "prorazí". (K tomu připomeňme, jak dopadl výzkum OECD, kterého se Česká republika účastní: nejúspěšnější jsou žáci ze škol, které vzdělávají postižené i zdravé děti společně.)

Na inkluzi je cenné, že se děti bez postižení učí spolu s dětmi, které to štěstí nemají. Že se s nimi možná, snad, naučí kamarádit. Že je nebudou šikanovat, jak se část učitelů obává, že je přijmou. Čím dřív, tím lépe. Nejotevřenější (nejméně zblblé) jsou nejmenší děti. Přijímají bez potíží třeba staré lidi v domovech důchodců při reminiscenčních projektech (staří vyprávějí dětem o minulosti).

Další důvod, proč je inkluze cenná. Dává velkou šanci dětem bez postižení. Mohou se naučit, co je skutečný úspěch - přijmout druhého, jaký je. Vážit si ho, i když není dokonalý. Inkluze pak vede k přijetí sebe sama. Každý z nás je v něčem slabý. Znám lidi s velmi vysokým IQ, kteří se projevují jako socidioti.

Děti se při inkluzi mohou učit, že úspěch má víc podob než být nejlepší, jednička, superman. Úspěch je soužití, přijímání druhých (i sebe). Péče o druhé, cit pro druhé. Ne je předběhnout, předjet, odstrčit, ale chránit. Inkluze to nabízí jako bonus.

 

Pokud jste v článku zaznamenali chybu nebo překlep, dejte nám, prosím, vědět prostřednictvím kontaktního formuláře. Děkujeme!

Právě se děje

před 19 minutami

Sestra severokorejského vůdce Kim Čong-una uvedla, že KLDR zváží účast na summitu s Jižní Koreou, pokud bude ve vzájemných vztazích panovat úcta.

Zdroj: ČTK
před 26 minutami

Itálie má oficiálně další mafiánskou organizaci, římský klan Casamonica. Její boss dostal u soudu 30 let vězení

Itálie má oficiálně další mafiánskou organizaci, kterou je římský klan Casamonica. Soud jej tento týden postavil na roveň známějším uskupením jako jsou sicilská Cosa Nostra, neapolská Camorra či původně kalábrijská 'Ndrangheta. Dlouhými tresty vězení potrestal soudce čtyři desítky členů římské mafie, jeden z bossů má strávit za mřížemi 30 let.

"Je to velice důležitý verdikt zejména proto, že ničí iluzi o tom, že v Římě žádná mafie není," řekl agentuře AFP Nando Dalla Chiesa, který o organizovaném zločinu přednáší na milánské univerzitě. "Město nedokázalo přijmout fakt, že v něm operují nejen některé elementy zločineckých skupin Camorra a 'Ndrangheta, ale že má i svou vlastní, domácí mafii," dodal.

Proces se členy mafie Casamonica trval dva roky a obžalovaní mají podle rozsudku kvůli obchodování s drogami, vydírání a držení zbraní strávit ve vězení celkem 400 let. Boss Domenico Casamonica dostal trest 30 let odnětí svobody, rozsudek ale není pravomocný.

První členové rodiny Casamonica, kteří patří k romské menšině, se do Říma přistěhovali v první polovině 20. století a policie je dlouho sledovala zejména kvůli lichvářským půjčkám. Klan na sebe upozornil v roce 2015, kdy se v Římě konal pompézní pohřeb jeho bosse Vittoria Casamoniky. Rakev tehdy ulicemi vezl kočár tažený koňmi, z helikoptéry se na něj sypaly okvětní lístky růží a truchlícím hrála hudba z filmu Kmotr. Policie i vedení města pak musely čelit kritice, že konání okázalé akce nedokázaly zabránit.

Zdroj: ČTK
Aktualizováno před 43 minutami

Při útoku v Somálsku zemřelo nejméně osm lidí, je mezi nimi premiérova poradkyně pro ženská práva

Nejméně osm lidí v sobotu zemřelo při sebevražedném útoku nedaleko prezidentského paláce v somálské metropoli Mogadišo, informovaly tiskové agentury s odvoláním na policii. Další jsou zraněni. K zodpovědnosti za explozi se přihlásilo radikální islamistické hnutí Šabáb, které je napojeno na teroristickou síť Al-Káida. Automobil napěchovaný výbušninami najel do osobních a nákladních vozů u kontrolního stanoviště, odkud vede cesta ke vstupu do prezidentského paláce, popsala agentura AP.

Přes toto kontrolní stanoviště jezdí prezident a premiér při cestách na letiště nebo z něj, podotkla AP. Mluvčí hnutí Šabáb později uvedl, že sebevražedný útočník cílil na konvoj aut, jenž mířil do paláce. Svědek agentuře Reuters popsal, že viděl sedm zničených automobilů a tři rikši. Celá křižovatka byla podle něj potřísněna krví.

Vládní mluvčí Mohamed Ibrahim Moalimuu oznámil, že mezi oběťmi je poradkyně premiéra pro záležitosti žen a lidských práv Hibaq Abukarová. "Byla jedním z pilířů premiérovy kanceláře v otázkách týkajících se žen," sdělil na Facebooku. Podle Reuters není jasné, zda Abukarová byla v době výbuchu v konvoji, nebo se ocitla poblíž exploze.

Podle policejního mluvčího Abdifataha Adama Hassana dalších devět lidí utrpělo zranění. Počet obětí by však mohl být vyšší, jelikož některé mrtvé a zraněné odnesli jejich příbuzní, uvedl Hassan. "Za výbuchem stojí Šabáb. Zabili osm lidí, včetně vojáka, matky a dvou dětí. Šabáb masakruje civilisty," dodal Hassan.

Radikální hnutí Šabáb, jenž chce svrhnout vládu a prosadit v Somálsku svůj přísný výklad islámského práva, provádí podobné útoky často.

Zdroj: ČTK
Další zprávy