reklama
 
 

Inkluze: Úspěch má víc podob než být supermanem. Úspěch je soužití, přijímání druhých

1. 3. 2016 12:33
Inkluze vede k přijetí sebe sama. Každý z nás je v něčem slabý, mizerný. Přijímat slabiny u druhých nás učí přijímat je i u sebe.

V září začne platit novela o inkluzi, společném vzdělávání dětí s lehkým mentálním postižením s těmi bez handicapu. Velké téma. Ač novela už byla přijata, ač inkluze není nic nového, stejně poslouží jako vítaný strašák pro krajské volby. U nás platí populistické heslo Strašit, strašit a zase strašit tu holotu!

Co se mění? Financování. Děti s jakýmkoliv handicapem budou mít od září nárok na placené asistenty, speciální pedagogy, hodiny navíc. Školy mají dostat peníze.

Společné vzdělávání už leckde funguje. Základní školy, nikoli ty "praktické", vzdělávají skoro 52 tisíc dětí s postižením. Ze sumy 4100 českých běžných základních škol integruje děti s postižením 3175 škol. Velkou potíží byly peníze. To by mělo skončit. Podle ministerstva školství už dnes mají mít kraje dost peněz na asistenty.

Žádný zlom, sociální skok, se nekoná. Začleňování dětí s lehkým mentálním postižením do běžných škol má ovšem četné odpůrce. Někteří nabízejí docela rozumné argumenty. Ale platí: rodiče nikdo nenutí, aby děti do běžné školy poslali.

K čemu inkluzi přirovnat? Třeba k bezbariérovému přístupu. Po roce 1989 vozíčkáři pomalu vyjeli do českého světa. Nejsme ještě bezbariérová země, ale hodně se mění k lepšímu. Fakt, že člověk na vozíčku má mít přístup takřka kamkoliv, vnímáme dnes jako samozřejmost.

Inkluzi provázejí obavy. Jedny se týkají dětí s handicapem. Že budou v běžné škole trpět, že tam nevyniknou. Že nezvládnou učivo. Že je to poškodí. Nevím, nerozumím tomu. Každé dítě má individuální osud, možná že některé budou takové začlenění špatně snášet. Rodiče je mohou dát do praktické školy.

Podle ministerstva školství je dnes integrováno asi tři a půl tisíce dětí s lehkým mentálním postižením. Funguje to. Celkem je takových kluků a holek 13 300. Takže máme co dohánět. Klára Laurenčíková z České odborné společnosti pro inkluzivní vzdělávání uvádí vyšší čísla. Podle ní je v Česku na 14 tisíc žáků s lehkým mentálním postižením a pět a půl tisíce se dnes učí v běžných školách.

Obavy mají učitelé. V anketě MF Dnes souhlasilo s inkluzivním vzděláváním 7,2 procenta učitelů, 92,8 procenta se vyslovilo proti. Proč? Mají svoje vzdělávací plány. Jsou tlačeni, aby je "odučili". Ne všude dnes mají asistenty pro děti s handicapem a ne všichni asistenti opravdu pomáhají. Učitelé nevybočují z většinové české populace: jsou konzervativní, neradi změny. Ale na mnoha školách to funguje, což dává naději, že se změna povede.

Úroveň mého syna půjde dolů!

Bojí se i rodiče. Jaký strach je pohání? Začleněné dítě bude jejich potomka zdržovat, ve škole se méně naučí. Jak se mi svěřila jedna ustaraná maminka, "úroveň mého syna půjde dolů, tenhle materiál ho bude brzdit".

Tady najdeme jádro odporu proti inkluzi. Česká societa je konstruována jako společnost úspěchu. Dnešní školy jsou přecpány soutěžemi, olympiádami, neustálým závoděním, kdo líp počítá, kdo líp recituje, kdo líp běhá, kdo rychleji vyplní test, kdo je lepší v šachách, chemii, biologii, kdo líp mluví anglicky. Pořád se závodí. Učitelé argumentují: "Děti to mají rády!"

Jako by život byla jedna velká soutěž, závod. Narážíme na to všude, nosíme si to v sobě jako součást genomu. Pak se nedivme, že mladý muž sedne do auta a předjíždí hlava nehlava. Musí být první, je k tomu veden. Díky uprchlické krizi v EU jsme vyhrabali křesťanství. Tvrdíme, že jsme "křesťanská kultura", ale houby. Kdo bere vážně Ježíšova slova: "Mnozí první budou poslední a poslední první."

Závodí se ve zpěvu, viz soutěž Česko hledá superstar. Závodíme ve vzhledu, viz všecky ty missky domácí, evropské, světové, kosmické. Na tohle věříme, vzýváme všecky ty neobyčejně úspěšné ženy a muže. Nejvíc ve fotbale a hokeji, tam se úspěšní mění v idoly, bohy. Hltáme žebříčky nejbohatších lidí: společnost věřící na hmatatelný úspěch, na první, druhý, nejhůř třetí.

Společnost neúspěšných

Jenomže kromě toho "idolování", zbožňování úspěšných, je tu ještě odvrácená tvář naší dennodenní reality. Kolik napočítáme ve svém okolí superúspěšných žen a mužů? Hvězd? Kolik máme prezidentů? Kolik premiérů? Kolik držitelů Nobelovy ceny? Kolik miliardářů? Kolik fotbalových internacionálů?

Většina lidí je přísně vzato neúspěšná. Nebere se odtud naše často bezdůvodná nespokojenost? Dojem, že se nám daří nic moc, i když se nám daří? Mnozí tito nepříliš úspěšní aspoň sní, že jejich holčička či chlapeček uspějí, "prorazí". (K tomu připomeňme, jak dopadl výzkum OECD, kterého se Česká republika účastní: nejúspěšnější jsou žáci ze škol, které vzdělávají postižené i zdravé děti společně.)

Na inkluzi je cenné, že se děti bez postižení učí spolu s dětmi, které to štěstí nemají. Že se s nimi možná, snad, naučí kamarádit. Že je nebudou šikanovat, jak se část učitelů obává, že je přijmou. Čím dřív, tím lépe. Nejotevřenější (nejméně zblblé) jsou nejmenší děti. Přijímají bez potíží třeba staré lidi v domovech důchodců při reminiscenčních projektech (staří vyprávějí dětem o minulosti).

Další důvod, proč je inkluze cenná. Dává velkou šanci dětem bez postižení. Mohou se naučit, co je skutečný úspěch - přijmout druhého, jaký je. Vážit si ho, i když není dokonalý. Inkluze pak vede k přijetí sebe sama. Každý z nás je v něčem slabý. Znám lidi s velmi vysokým IQ, kteří se projevují jako socidioti.

Děti se při inkluzi mohou učit, že úspěch má víc podob než být nejlepší, jednička, superman. Úspěch je soužití, přijímání druhých (i sebe). Péče o druhé, cit pro druhé. Ne je předběhnout, předjet, odstrčit, ale chránit. Inkluze to nabízí jako bonus.

autor: Martin Fendrych | 1. 3. 2016 12:33

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama