Karel Hvížďala | Komentáře
22. 6. 2013 19:00

Jacques Rupnik: Důležité je dotáhnout kauzu do konce

Rozhovor s Jacquesem Rupnikem o případu Nagyová, korupci a emancipaci justice
"Z hlasu poslance se nemůže stát obchodovatelná komodita," říká Jacques Rupnik.
"Z hlasu poslance se nemůže stát obchodovatelná komodita," říká Jacques Rupnik. | Foto: Aktuálně.cz, Ondřej Besperát

Rozhovor - "To nejdůležitější, co za tím lze tušit, je emancipace justice, státních zástupců až po antikorupční policii," říká o případu Jany Nagyové a tří poslanců francouzský politolog, historik a znalec české politiky Jacques Rupnik.

"Dvacet let jsem opakoval, že v této zemi nebude skutečně právní stát, dokud se alespoň jedna velká kauza nedotáhne až do konce. Zvykem bylo něco zveřejnit a vzápětí vše zametat pod koberec, protože mezitím už byla v mediálním zájmu další kauza a tak pořád dokola. Averze společnosti vůči politické sféře došla do stadia, kdy byla ochotná vsadit na kohokoliv, kdo nabízel antikorupční tažení. To byly minulé volby. A víme, jak to dopadlo," dodává Jacques Rupnik.

Aktuálně.cz: Česká republika se po povodních a viróze prezidenta Zemana dostala opět do zahraničních médií, a to kvůli zneužití vojenské rozvědky vedoucí kanceláře premiéra Petra Nečase Janou Nagyovou a obvinění poslanců kvůli přijetí úplatků, které údajně spoluorganizovala právě ona. Jak reflektovala francouzská a další zahraniční média tyto události?

Jacques Rupnik: To, že korupce a propojení politiky s byznysem je v této zemi problém, se vědělo a psal o tom již léta The Economist a další seriózní média. Tentokrát byli všichni překvapeni, že byl problém přímo v premiérově kanceláři. Když je premiér nucen podat demisi po mohutném policejním zásahu, bylo všem zřejmé, že nejde už jen o běžné případy většinou spjaté s financováním politických stran, ale že se to týká samotného centra politické moci ve středoevropské demokracii, tedy ne na Balkáně či na Kavkaze.

Doposud měla Česká republika dost štěstí, protože se zdejšími praktikami nikdo příliš podrobně nezabýval, jelikož tu byla daleko ožehavější témata - jako autoritářský skluz maďarského premiéra Orbána nebo rozčarování z neúspěchu boje proti korupci v Rumunsku a Bulharsku, kde mají mimochodem nejvyšší počet vražd na zakázku.

To, že občas nějaký politik či ministr musel z funkce odstoupit, se bralo jako důkaz, že tu jakési kontrolní mechanismy fungují. A image republiky tím nebyla vážně poškozena. V tom je dnešní situace jiná, protože jde o kancelář samotného premiéra.

Můžete být konkrétnější, co se o tom psalo ve Francii, Velké Británii a Spojených státech?

V podstatě tu jsou dvě reakce. Zjištění, že Česká republika na tom není o moc lépe než Balkán nebo Kavkaz, a jedny německé noviny dokonce psaly o „banánové republice", což je přemrštěné, ale je to možná jen kompenzace příliš shovívavého pohledu, který trval až do nedávné minulosti. A pak je tu druhý pohled, který dává českou situaci do obecnějšího rámce krize demokratických institucí a propojení politické moci s lobbistickými zájmy.

To je to, čemu se říká privatizace politiky...

Ano, a ta má dva rozměry: ten první souvisí s trendem posledního čtvrtstoletí privatizovat funkce, které doposud vykonával stát. To jde od veřejných služeb až po bezpečnost. A samozřejmě ve východní Evropě to také souviselo s privatizací státem kontrolovaného hospodářství po roce 1989. Politická moc se stala klíčovým centrem tohoto procesu a celkem logicky se dostala do úzkého spojení s partikulárními zájmy ekonomických skupin.

V devadesátých letech to dostalo obrovský rozměr právě s privatizací, tedy největším přerozdělováním majetku od druhé světové války. V posledním desetiletí šlo hlavně o veřejné zakázky, tendry a evropské fondy. A bohužel tu nebyly dost silné zábrany a právní pravidla odolat pokušení soukromého zisku, ale také financování politických stran přes spojení s nejbohatšími podnikateli.

A jaký je ten druhý rozměr?

Ten se týká fenoménu korupce, který existuje všude, ale zdejší společnost proti němu byla zvlášť bezradná. V Evropě můžeme zjednodušeně rozlišit dva typy korupce: „levicovou" a „pravicovou". „Levicová" korupce je, když politik použije veřejné prostředky pro soukromé účely, například když bývalý ministr obrany Rudolf Scharping použije služební letadla pro výlet na ostrovy se svou sekretářkou-milenkou. A „pravicová" korupce je, když použijete soukromé prostředky pro získání vlivu na veřejné zakázky i na rozhodování o finančních tocích.

Jak na to reagují ve Francii?

Hned to dají do souvislosti s problémem, který musí sami řešit a který byl v poslední době spjat se skandálem kolem ministra rozpočtu Cahuzacem. Ten musel odstoupit, když se provalilo, že má zatajené švýcarské konto - jak může dohlížet na vaše daně člověk, který je sám neplatí?

Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Francouzský parlament k tomu 19. června přijal „zákon o moralizaci veřejného života", který podstatně zpřísnil kontrolu majetku politiků. A zároveň znemožnil těm, kteří se jednou provinili, aby mohli v budoucnu vstoupit do politiky, znovu kandidovat na veřejnou funkci. Tady není důležité, jak je kdo bohatý, ale jaký je rozdíl v jeho majetku a majetku jeho rodiny před vstupem do veřejné funkce a při odchodu z ní. Dále zákon zpřísňuje definici střetu zájmů a vykonávání jistých profesí během poslaneckého mandátu. Bude zajímavé sledovat, zda dnešní krize vyvolá potřebu co nejrychleji zpřísnit podobně zákony v České republice.

Tady ovšem na to politici říkají, že kdyby něco podobného platilo u nás, nikdo by do politiky nešel, protože tzv. trafiky mimo jiné zajišťují bývalým politikům existenci i poté, co z politiky odejdou, kdy už ztratili odbornost a nemohou vykonávat svou původní profesi... Jak je to u vás?

Trafiky existují ve Francii i jinde, ale nejsou až na výjimky náhradou za nekompetenci nebo neschopnost se uplatnit na trhu práce. To vůbec nepřichází v úvahu.

Pokud je někomu nabídnuto místo po odchodu ze státní správy v soukromém sektoru, musí obstát ve vysoké konkurenci, jinak rychle odejde. Tam už nerozhodují stranické sekretariáty, takovou moc ve Francii ani jinde na Západě nemají. V soukromé sféře, i když tam má podíl stát, rozhoduje představenstvo a akcionáři dané společnosti, které zajímá jen vysoká kompetentnost a nic jiného.

Je tu ale samozřejmě zase riziko, že když budou podmínky pro přechod ze státního do veřejného sektoru příliš rigidní, že vytvoříte politickou elitu, v níž je příliš velký podíl státních zaměstnanců. Americký systém naopak vítá pendlování mezi soukromým a veřejným sektorem. Jedním možným řešením je omezit počet mandátů a jejich délku.

Tahle česká aféra ale vypukla kvůli tomu, že trafiky byly zobchodovány za poslanecký mandát: kdyby zatčení poslanci hlasovali jinak, padla by vláda a musely by být předčasné volby, proto státní zástupci hovoří o úplatcích...

Z hlasu poslance se nemůže stát obchodovatelná komodita: to není kompenzace za profesionální „handicap" zaviněný příliš dlouhým pobytem ve sněmovně, ale za zneužití mandátu.

I tentokrát se celá kauza provalila přes odposlechy a tak zviditelnila jeden zásadní rys české politiky, který by zasloužil odbornou či literární studii na téma „role odposlechů v české politice". Všichni se navzájem odposlouchávají, shánějí rušičky nebo mluví zašifrovaným jazykem. Vladimír Just by mohl do svého Slovníku floskulí jazyka českého dopsat nová hesla.

Ukazuje to každopádně, jak se na dnešní politické společnosti podepsalo jak dědictví předlistopadové doby, tak i globální trend špiclování veškeré komunikace od telefonu po internet, Facebook a podobné vymoženosti.

A všiml si někdo v cizině toho, že na jednání středoevropské V4 s japonským premiérem odjel Petr Nečas těsně před rezignací?

Buď je to mimořádná obětavost a snaha plnit funkci do poslední chvíle, nebo jistá zaslepenost jeho a jeho okolí, protože slova premiéra na odchodu, jak to všichni vnímali, asi nemají velkou váhu. Buď japonský premiér, který je mimochodem v plné politické síle, ocení vytrvalost v úřadě, nebo si řekne, že hodnoty samurajů, jako je čest a hrdinství, se těžko šíří ve skeptické střední Evropě.

A jak vidíte celou kauzu vy, jako znalec české politické scény?

To nejdůležitější, co za tím lze tušit, je emancipace justice, státních zástupců až po antikorupční policii. Dvacet let jsem opakoval, že v této zemi nebude skutečně právní stát, dokud se alespoň jedna velká kauza nedotáhne až do konce. Zvykem bylo něco zveřejnit a vzápětí vše zametat pod koberec, protože mezitím už byla v mediálním zájmu další kauza a tak pořád dokola.

Averze společnosti vůči politické sféře došla do stadia, kdy byla ochotná vsadit na kohokoliv, kdo nabízel antikorupční tažení. To byly minulé volby. A víme, jak to dopadlo. Nejdřív si véčkaři rozdávali obálky za loajalitu a pak se vyvalí celé propojení podnikatelů až k premiérovi, který na vysvětlenou řekne, že bez rozdávání trafik by nebylo politiky.

Spektakulární zásah na premiérově úřadu ukázal veřejnosti, že se po dvaceti letech něco zásadního mění, ale zůstává otázka, jestli bude tentokrát dotažen do konce, aby právně i politicky byla nastolena nová pravidla. Italská operace Čisté ruce připomíná, že dobré úmysly a odhodlanost justice nestačí změnit poměry: po statečném a energickém soudci Di Pietrovi přišel Berlusconi.

Názory Aktuálně.cz
Autor fotografie: Aktuálně.cz

Názory Aktuálně.cz

Sledujte nás na:

 

Právě se děje

Další zprávy