reklama
 
 

Jak debatovat se zemanovci? S „havlisty“? Nespílat, myslet na zítra

6. 8. 2019 7:30
Nejde odepsat 30 procent národa. Měli bychom na ně myslet jako na spoluobčany, které někdo podvedl, nejen v posledních letech, ale i předtím.

Realita: česká společnost se dělí na více nepřátelských skupin, příkopy se prohlubují, odpor stupňuje. Některé skupiny k sobě mají blíž (zemanovci, babišovci, komunisté a okamurovci), nepřekrývají se však úplně. Část fanoušků Andreje Babiše neuznává Miloše Zemana a komunisty, stejně jako SPD Tomia Okamury. Jisté však je, že tu nabobtnala nesnášenlivost, nenávist, že spolu ty skupiny nemluví a odsuzují se. Dá se to změnit, přeskočit příkop, aniž by se člověk ocitl "na druhé straně jámy"?

Masová nesnášenlivost není nová, v posledních letech však získala velkou posilu, sociální sítě s jejich anonymitou. Ta vede k levnému "hrdinství", kopu do neviděného (nenáviděného) nepřítele, který se nemůže bránit, a nic mě to nestojí. Sociální sítě, ale taky řetězové maily, antagonismus zesílily, staly se nástrojem rozdmychávání negativních vášní. Využívají je místní party i cizí tajné služby, které mají s rozbíjením společností a společenství mnohaleté zkušenosti.

Sociální sítě setřely rozdíl mezi fikcí a realitou, masy lidí najednou neumějí rozlišit, nechtějí hledat, kde je pravda, houpeme se v moři vlnící se relativity, vše může být lež a nic nemusí být pravda. Bude se to zhoršovat, viz schopnost vyrábět falešná videa (když se to hýbá, tak je to pravda). Pro část lidí už není pravda nic, běžně se setkávám s postojem "nevěřím nikomu a ničemu". Přitom je jasné, že takový nevěřící má své ikony, kterým věří, jen to nechce říct, aby je nemusel hájit.

Jak se tedy pokoušet nenávist tlumit? Jde to? Nebo je doba, již jsme zažili okolo pádu komunistického režimu, navždy pryč? I tehdy byla část lidí zklamána, přišli o moc, ale silná většina Čechoslováků vítala, že "to prasklo". Panovala tehdy zázračná atmosféra, shoda.

Zlé je, že se na rozkolu společnosti podílejí špičkoví politici, někteří méně (premiér), někteří plní rozkladný plán na 150 procent (prezident). Pokud spor živíte shora, pokud se na dmýchání podílejí vzory, místopředsedové sněmovny třeba (Okamura, Filip), je těžší mu vzdorovat.

Obrana? Často slyšíme: mluvit s druhou stranou. Zkoušíte to, v 99 procentech pokusů neuspějete, jste nepřítel, zjistíte, že argumenty nefungují. Mám za sebou mnoho takových pokusů, z očí do očí i po mailu či síti. Tahle cesta moc nefunguje (moje zkušenost, někomu to třeba jde).

Cestou není mlčet, přestat kritizovat politiky, kteří ničí demokracii, pohrdají ústavou, rádi by nás vytrhli ze západního společenství, které není ideální, ale nesrovnatelně lepší než režimy Ruska, Číny, Severní Koreje atd. Vůči elitám má občan zůstat nekompromisní, leč slušný.

Nikdy se nevzdat

Pokud lidé jako prezident Zeman udělají něco dobrého, pak je dobré jim to přiznat (viz Zemanova podpora Izraeli třeba, viz jeho ochota i v mizerném zdravotním stavu vyrážet na spanilé jízdy po republice, tu by se od něj mnozí měli naučit). Stejně tak premiér Babiš, část kroků, které udělal, byly a jsou v pořádku. Třeba jeho pozornost, kterou poslední dobou věnuje suchu, můžeme ocenit.

Jde však především o občany, kteří nejsou a nebyli prezidenty a premiéry. Měli bychom vědět, že se jednou změní politická sestava, ale voliči zůstanou. Nejde odepsat 30 procent národa. Měli bychom na ně myslet jako na spoluobčany, které někdo podvedl, nejen v posledních letech, ale i předtím. Nepěstovat pocit, že má být hůř a "ať si to vyžerou".

Při znalosti české historie posledních sto let můžeme lépe chápat, proč u nás lidé vzhlížejí k nejvyšším představitelům státu. Byli učeni jim všecko věřit, mají tenhle návyk, podivnou víru, demokracie jsme si v minulosti příliš neužili. Vzhlížejí a často jim věří, ač by neměli. Nepočítají u "hlavy státu", že jimi manipuluje, že jsou uměle strašeni a pak uměle zachraňováni.

Zásadou by se mělo stát neurážet (ani já nechci být urážen) druhou stranu, nenadávat, nespílat. Mohl bych zde zveřejnit maily, které dostávám, sestávající jen ze sprostých slov; k čemu to je? Ale na Facebooku i Twitteru vídám, že i zastánci demokracie ("sluníčkáři", "havlisté") sprostě nadávají a urážejí. Marnost nad marnost.

Ještě jeden tip - neodsuzovat a zůstat otevřený. (To neznamená, že musím druhou stranu přesvědčit o svém názoru, za každou cenu jí ho vecpat.)

Nedávno jsem psal o tom, jak Daniel Herman vystřídal v radě vlády pro lidská práva Daniela Kroupu. Chápu Hermanovu ochotu jít pracovat s exkomunistkou Helenou Válkovou jako stavění mostu. Částí demokratů jsem za to byl tvrdě odsouzen. Některé jsem jen "zklamal", další mě pasovali na "neomarxistu". Síla odsudku od "mých vlastních" mě překvapila, nesnášenlivost klíčí i uvnitř zdánlivě spojitých skupin.

Cestou tedy snad je stát si na svém, bránit svobodu a demokracii proti autoritářským tendencím, veřejně se za ni prát. Argumentovat, i když druhá strana neargumentuje. Vědět, že tu spolu budeme žít dál. Chápat, že pro část občanstva prezident a premiér představují vzor, záruku. Nespílat, neurážet ani na sociálních sítích, kde to "jde samo". Neodsuzovat slabé, zmatené. A nikdy se nevzdat.

Sledujte přenos z Letné na DVTV. | Video: DVTV

autor: Martin Fendrych | 6. 8. 2019 7:30

Související

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama