"Zrádce národa," vykřikla máma a bouchla dlaní do volantu, "zrádce zasranej". Poslouchali jsme rádio, řídila a předjížděla náklaďák v pravotočivé zatáčce, kam nebylo vidět. Poslední dobou se změnila. Někdy mám pocit, jako že nám ji někdo vyměnil, že to už není ona. Tak třeba se nepamatuju, že by dřív mluvila sprostě, fakt že ne. To přišlo až s covidem, do tý doby se držela. Jo, abych nezapomněla, ono to sem patří, zrádcem národa je nějakej epidemiolog, jméno mi uteklo, kterej nabádá, ať se lidi očkujou.
Táta řekl, že do té zatáčky neviděla, ona nic, tak to zopakoval, "Věruš, co kdyby tam bylo něco jelo, mohlo být po nás." Máma nic. Tak jsem zezadu řekla, že má táta pravdu a že by nás mohla zabít. Mně odpověděla: "Já do tý zatáčky viděla."
"Neviděla," špitnul táta. On je typickej podpantoflák, ale poslední dobou se taky maličko změnil a občas aspoň pípne, asi už je toho i na něj trochu moc.
Jemu neodpověděla, ale otočila se na mě dozadu, přitom jela na úzký silnici přes osmdesát, a povídá: "Chápej, Mončo," ježíšmarjá, jak já nenávidím to svý jméno, Monika, ale k úplnýmu šílenství mě dohání Monča, Mončičák a Mončičáček, vraždila bych kvůli tomu, "neříkej mi Mončo, prosím," zaúpěla jsem a ona sadisticky, "chápej, Mončičáčku," dodávám, že mi je dvaadvacet, ne čtyři, "já do tý zatáčky vi-dě-la." Požádala jsem ji, ať je tak hodná a kouká dopředu, ale ona ne, koukala dál tak napůl dozadu a pokračovala, že ona do tý zatáčky umí vidět "duchovním zrakem".
Hele, já samozřejmě věděla, že jsem s nima neměla jezdit, jasně že jo, věděla jsem, že to bude peklo, navíc tam přijede ségra, což je moje máma na druhou, takže peklo na druhou, jenomže se ještě nikdy nestalo, že bych s celou naší rodinou netrávila Štědrej den.
To je prostě u nás taková tradice, kterou považujou - oni, já ne - za posvátnou. Nejsme věřící, proboha, to ne, ale Vánoce jsou pro mámu a její rodinu - táta se sem přiženil, je to můj nevlastní táta, můj vlastní umřel na rakovinu - největší svátek, kdy se všichni musej sejít a kdy se rok co rok jezdí do statku, kterej leží tam, co jsou na Šumavě Keply. No a mně je blbý jim to kazit, oni by mou nepřítomnost, jak řekla máma, když jsem se z toho letos snažila vyšmyknout, považovali za "znamení, že s námi nechceš nic mít". Hele, upřímně, týhle generaci fakt nic nevysvětlíš, je to marný. Navíc mám pocit, že s nima fakt už nechci nic mít.
Mlčela jsem, protože to byl jedinej způsob, jak mámu donutit, aby aspoň chvíli koukala na silnici jiným než duchovním zrakem. Táta teda dává pozor, když ona kouká dozadu, jenomže on je naprosto zoufalej šofér, takže kdyby sáhl na volant, to si pište, že by nás strhnul rovnou do protijedoucího autobusu.
Mlčeli jsme chvíli všichni, i Péťa, co seděl vedle mě. Když už jsem musela jet, řekla jsem mámě, že vezmu Péťu, a ona že jo, ať ho vezmu. Chápejte, tahle famílije miluje, když se množí, milujou, když jich je čím dál víc, nějaký přelidnění jim vůbec nic nepovídá, takže když jsem řekla, že s sebou vezmu svýho kluka, chodíme spolu už tři měsíce a jeho rodiče už od jeho osmnácti žijou v Jižní Americe, tak nadšeně kejvla. Ale zeptala se mě: "Je očkovaný?"
Na to jsem zalhala, že nevím, i když samozřejmě vím, že je očkovanej, ale když už s nima jedu, chci ho mít s sebou, abych to přežila, a chci ho ušetřit jejích ujetejch ezoterickejch přednášek, opravdu nerada bych o něj přišla, dneska najít kluka je fakt porod. Nejsem si s ním sice úplně "sure", to ne, ale to neznamená, že budu další měsíce sama. Sehnat kluka v covidu? Na to nemáš recept.
No a tady jsme u toho, radši to vysypu hned, protože to je teď, jak říká máma, "asi to úplně nejdůležitější", totiž očkování proti covidu a její boj proti "tomu neskutečnému svinstvu".
Nejdřív máma nebyla nijak zásadně proti. Když se i pro její věkovou skupinu - letos oslavila třiačtyřicet - otevřela možnost přihlásit se na očkování, tak si dokonce nařídila budíka a vstala brzy ráno, aby se zaregistrovala. Jenomže se jí to nepovedlo, nebo jim to nefungovalo, nebo co, nevím, pak to zkusila další den a další a nic, dneska si myslím, že něco musela dělat blbě, ona není zrovna ajťák, pořád se jí to nedařilo, tak jsem nabídla, že jí pomůžu, ale ona klasicky "nejsem snad ještě úplnej blbec, nedělej ze mě tak strašně neschopnou ženskou, vy mladý si myslíte, že umíte všecko nejlíp", a zase se jí to nepovedlo. Seděla u nás v kuchyni a křičela na svítící tablet "já ten krám nenávidím" a bušila pěstí do stolu, až mi vylila kafe.
Andělské kyvadlo, promluv!
No a tehdy se to nějak zlomilo. Pak už to šlo ráz na ráz. Další den jsem ji viděla v kuchyni, jak sedí s tím svým milovaným andělským kyvadlem - ona už je totiž dávno "ezo". Soustředila se na ten řetízek s vybroušeným průhledným jehlanem na konci úplně propadlá do sebe, koukala, jak se kejvá, nebo nekejvá, nebo co, o mně nevěděla.
Přiznávám, tohle mě dráždí. Hedviku naopak, Hedvika je moje starší ségra, cosi jako máma dvě, nebydlí s námi. "Co to děláš, mami," povídám jí, tušila jsem, že jde o očkování. Řekla mi, že se "jenom dotazuje". Povídám, na co a čeho nebo koho se dotazuje, načež řekla nepřítomným hlasem, "tím" hlasem, rozuměj ezo-hlasem, takovým cizím, vzdáleným, ať ji laskavě neruším, tak jsem seděla a koukala na ni, dlouho to trvalo, a najednou vykřikla "tak ne!"
"Co ne?," ptala jsem se, ale už jsem věděla, co ne.
"Neočkovat," zamumlala, "ne-oč-ko-vat."
"Proč neočkovat? Koho neočkovat..?"
"Nikdo z nás se nebude očkovat," prohlásila. A hned vytočila číslo ségry a hustila do ní, jak jí andělský kyvadlo řeklo, že ne, ale ne že ne jen ona, ale nikdo z nás ne, celá rodina ne, a že je to "otázka života a smrti".
S andělským kyvadlem blbne už dlouho, s tátou to vůbec nemáme rádi, ale jí se fakt těžko odporuje, ona je vůdčí, autoritativní typ. Když jsem se jí, mimochodem ironicky, zeptala, jak to může fungovat, najednou mluvila o dost jiným hlasem, jako by ani nevycházel z ní, tak jako tiše a chraplavě až sípavě, a vysvětlila mi - jasně že nevysvětlila - jak se "tázající musí úplně oprostit od svého ega," v týhle poloze hned přejde do spisovný mluvy, "a hlavně, hlavně od veškeré racionality, poté musí začít sledovat jemné, takřka nepostřehnutelné, mimovolné svalové pohyby, jež vycházejí z nervové soustavy, jež v tu chvíli na sebe bere roli vodiče univerzální energie a umožní ony mimovolné pohyby svalů. Prostě musíš vypnout - vypnout - vypnout, ale jen natolik, abys vnímala, jak proudí energie a musíš nechat proudit energii."
"Jakou energii?" nemohla jsem se nezeptat.
"E-ner-gi-i," řekla důrazně, protože jí jako zasvěcený je zřejmě jasný, co je to za energii, zatímco nezasvěcenejm mimoňům mýho typu to nemá smysl vykládat.
"Musíš se cele soustředit na práci s kyvadlem a celým tělem a celou myslí a celou duší vnímat jeho jemné odpovědi, které ti ono a proudící energie poskytuje." Dost mě zarazilo, jak najednou mluví o práci s kyvadlem. Proboha, jaká práce?
"Můžu si to zkusit?" zeptala jsem, spíš kvůli ní.
"To by nemělo smysl," řekla mi tehdy příkře. - Souhlasím.
No a od tý doby, co se nedokázala zaregistrovat na první dávku, se proměnila v totální antivaxerku. Ségra to samý, jen ještě umocněnější, Hedvika je totiž navíc pekelně militantní a každej, kdo se očkuje, je podle ní idiot a zrádce národa - to má máma od ní - a "otrok bez vlastní vůle" a ubožák a "člověk bez vlastního já". Mně ségra řekla asi stokrát, že jsem "jen otrok bez vlastní vůle", nikdy mě neměla ráda, nevím proč, a mám pocit, že covid jí k tomu dodal nějakou novou, máma promine, e-ner-gi-i.
Abyste si nemysleli, nejsem žádnej rodinnej odbojář, stejně jako táta není žádnej antimámovskej partyzán, to ne. S tátou to máme takhle: oba jsme se nechali naočkovat, ale tajně, aby máma a ségra nevěděly. Táta si kvůli tomu dokonce koupil tajnej mobil, aby si do něj mohl stáhnout Tečku bez rizika, že na to máma přijde. Někdy mu totiž kontroluje telefon. On potřebuje očkování kvůli práci, já zase abych mohla chodit na různý akce, pro mě sedět doma je hotový peklo, navíc dělám brigádu v hospodě, a tam se potvrzení, že jsem očkovaná, samozřejmě hodí. Před mámou a Hedvikou děláme, že očkovaný nejsme. Táta mi řek: "Věrka by to vnímala jako zradu, to jí nemůžu udělat a ty taky ne."
Takže zrazujeme jenom sami sebe. Snad nemusím ani dodávat, že máma i ségra jsou samozřejmě taky proti rouškám a respirátorům, všude vykládaj, jak jsou nebezpečný, a obě choděj na antivaxerský demošky. Viděla jsem je dokonce na nějakejch fotkách na serverech, jsme slavná rodina.
Někdy před měsícem pro mě přišel Péťa domů. Máma tam byla taky, ona je designérka a pracuje k mýmu opravdu nevelkýmu nadšení většinou doma. Takže jsem jí Péťu musela představit a ona na něj hned začala chrlit, v jak strašný době, v jak strašný nesvobodě, totalitě žijeme. Viděla jsem, jak jí nerozumí, sypala to na něj jak štěrk z náklaďáku a on je takovej tichej, to se mi na něm líbí, nic nikomu necpe, a přitom je chytrej, ví úplně všechno, ale drží se stranou, a když jsme pak spolu, sami dva, tak říká neuvěřitelný věci, úplně se stydím, jak já nic nevím, kdežto on ví fakt všecko.
Tak jsem mu řekla: "Covid, víš," a bylo mi jasný, že už je doma a že si dá bacha, aby se jí nějak nedotk, protože lidí, co jsou proti očkování, se dotknete strašně snadno.
Máma s ním stála v předsíni a kázala mu, během pár měsíců se z ní stala fakt kazatelka, jak "nám oni jen ničí imunitu, protože imunita, Přirozená Imunita", ona to opravdu vyslovuje jako Přirozená Imunita, s jakousi úctou a pokorou, vždycky si toho všimnu a vždycky mě to dost vyděsí, čím dál víc mě ta její Přirozená Imunita děsí, "tedy to podstatné, to, oč tady jde, je naším úkolem zde na Zemi", jo, Zemi taky vyslovuje s velkým Z, "máme pěstovat imunitu, otužovat se, cvičit, ale hlavně, jak se jmenuje, Mončo?"
"Petr."
"Hlavně, Petře, hlavně musíš otevřít svou mysl, otevřít se energii, která mimo nás, ale i v nás, v našich myslích a duších, proudí, musíš cítit, jak proudí a co ti sděluje, pak jsi schopný chodit třeba po žhavém uhlí zcela bez úhony…" Stála jsem tam s nimi a modlila se, aby si Péťa nemyslel, že jsem stejnej magor jako máma, ale on, jak je fakt chytrej, tak prostě jen stál a mlčel a držel, neusmíval se, tvářil se smrtelně vážně a to se mámě líbilo. Pak mi řekla, že "to bude nějakej vnímavej kluk, toho se drž, ten by se mohl naučit i s andělským kyvadlem, když ty to jako agnostik odmítáš". - Agnostik? Co blbne?
Pak jsme šli s Péťou ven a já se ho ptala, co si o mý mámě myslí. Studuje medicínu, dodávám. Kouk se na mě a povídá "nic". "Jak nic? To kázání v předsíni s tebou nic neudělalo?" Řek, že ji nezná a nechce soudit moc rychle.
No a teď sedí vedle mě v autě a nemůžu nevidět, jak má při tý šílený jízdě zaťatý všechny svaly, protože se bojí. Později, když jsme spolu byli sami, mi řek, že by mámin duchovní zrak potřeboval "hodně, hodně dioptrií".
Massive familykissing
Náš statek nedaleko Kepel je obří. Patří mámě, můj děda ho odkázal jí, nikoli všem sourozencům. Po revoluci mu ho vrátili, máma statek udržuje, stará se o něj, cpe do něj neskutečný prachy a dala ho celý rodině k dispozici. Má dva o dost starší bratry, ty maj oba taky rodiny, že statek děda odkázal jí, je asi moc nenadchlo, ale pozdějc pochopili, že je to pro ně daleko výhodnější. Abyste to správně chápali, máma je hodná, obětavá, štědrá, to jen ten covid jí uvrhnul do takový divný, kazatelský, nenávistný polohy.
Přijeli jsme poslední, ale v pohodě, cesta byla protažená. Všichni už byli na statku nasáčkovaný a všichni samozřejmě nenaočkovaný a bez respirátorů, protože od léta máma všechny fakt dokonale zblbla. Ona prostě je silná, přesvědčivá osobnost, notabene oni tři, oba strejdové a máma, to asi maj nějak geneticky daný, děda byl přesně tenhleten typ "vždycky proti všemu a proti všem", samozřejmě proti komunistům, to po něm ale máminý bratři nepodědili, a zároveň by se rozdal, a všecko pro rodinu.
Péťa měl výhodu, že nikoho z máminý rodiny nezná, takže si s nima jen potřásal rukou a mumlal: "Petr, těší mě."
Já to měla horší, celá ta parta jsou antivaxeři a antirouškaři a vyznavači máminý Přirozený Imunity, což dávají najevo opravdu brutální líbačkou, dřív to zdaleka tolik neprovozovali. Prostě se na člověka vrhnou, mám při tom neodbytnej pocit, že jim covid sedí přímo v mozkovým centru a nařizuje: teď na ni skoč a žádný na tvář, líbej ji na rty. Dovedete si asi představit, jak je to nechutný. Po tom asi milionu "přirozenejch" polibků na rty jsem se zavřela na záchodě, vypláchla si pusu, omyla horní i dolní ret a vypláchla vincentkou, kterou jsem si tajně vezla s sebou, i nos. Jeden imunolog totiž někde na netu říkal, že funguje pravidelný vyplachování a kloktání, konkrétně zmínil vincentku do nosu a listerinem "prokloktávat" - to slovo je boží - krk. Takže jsem vyplachovala a prokloktávala.
Následoval společnej oběd. Mužská část rodiny vyjma mýho táty a Péti, kterej vypadal po celou dobu pobytu dost vyděšeně a nebyla jsem si jistá, jestli se mnou zůstane i po tomhle anti Štědrým dnu, se intenzivně ethylizovala slivovicí od strejdy č. 2, teda mladšího strejdy.
Máma pak oznámila, že "jak všichni víme, dárky nejsou to podstatné", zas přešla do spisovně kazatelský češtiny, "proto jsme se už loni společně rozhodli je zrušit, za což děkuji, ale to podstatné si nosíme uvnitř, je to naše schopnost vnímat energii, meditovat, napojit se na Sílu," jasně že velký S, "a proto má pro nás na večer připravený společný program, koncentraci, meditaci a chození", neřekla jaký chození, ale oni jako by to věděli, možná si psali předem, nevím, "otužování a tanec". Dodala, že ale nejdřív dají spát děti, protože těch tu byly mraky.
Manželka strejdy č. 1, tedy staršího strejdy, poznamenala, že považuje za velmi rozumné dát nejdřív děti spát, a chce jen upozornit, že Honzík - tříletej, nesnesitelně rozmazlenej harant, kterej si všecko vynucuje intenzivním ječením a řevem a rodiče mu to tolerujou, protože "dítě se musí nechat projevit a nesmí se omezovat" - má prej "už dva dny bolesti bříška a strašný, ale opravdu strašný průjem, dokonce chudáček i zvracel", takže k němu asi bude muset občas odběhnout a "doufám, že vás Honzík nenakazí".
Máma řekla tím svým nově objeveným, kněžským tónem a jaksi za nás za všechny: "Hanko, neboj se, my máme přece Přirozenou Imunitu." No, nezdálo se mi, že by se všem díky tý její slavný P.I. nějak ulevilo, a zaslechla jsem, jak strejda č. 2 říká tetě č. 2 "taky to mohla říct dřív", za což ho moje máma, který nic neujde, sjela velmi zlým pohledem, jaký vrhá guru se svatozáří na nevěřícího psa.
Celej večerní program zřejmě měla s mými strejci, jejími bratry, dohodnutej předem. Když jsme se šli projít ven ze statku, Péťa mi řekl, že ta noční oslava "vypadá spíš na nějakej pohanskej obřad než na klasickej Štědrej večer". Byla to jedna z několika málo vět, který utrousil od tý chvíle, co jsme v Praze sedli do auta. Chodit se dalo jen po silnici, kolem plno sněhu a my neměli zimní boty.
Při obědě mi bylo líto táty, on jako by tam snad ani nepatřil, jako by ho tam byla zapomněla nějaká jiná rodina. Nikdo si ho nevšímal, nikdo se s ním nebavil, máma o něj ani pohledem nezavadila. Po obědě jsem šla za ním a povídám "tati, dobrý?" a on se jen usmál a pokrčil rameny a velmi potichu řekl "hele, já vím a ty víš, nepatřím sem", což je svatá pravda. A já mu na to teda pošeptala, protože máma má uši všude, "no jo, a já vím a ty víš, že já sem taky nepatřím, což bych mohla dokázat aplikací ve svým telefonu". Usmál se tak vděčně, že mi ho bylo líto ještě mnohem víc. A sebe, sebe mi bylo taky líto, ale já tu měla aspoň Péťu.
Pak jsme šli s Péťou do mýho ajnclíku. Když jsem na statku, tak tam mám vyhrazenou takovou nudli komůrku na kraji sešikmený střechy, nedá se tam sice stát, jen ležet, ale mám tam dlouhou a dost širokou postel, kam jsme si spolu vlezli a milovali se, což Péťovi jde, asi že u toho může bejt oficiálně zticha.
Štědrovečerní večeře byla v šest. Kdysi máma pouštěla televizi, pohádky a koledy, ale postupně se to měnilo a poslední léta byla vždycky celorodinná kontemplace, při níž šlo především o to, aby rodiče dokázali zpacifikovat ty svý neskutečně ukňouraný děti.
A loni, loni se máma pokoušela věštit budoucnost celý famílije pomocí andělskýho kyvadla. Mimochodem, ne že bych tý nádobce ve tvaru jehlanu z vybroušenýho kamene zavěšený na stříbrným řetízku věřila, ale to, že pandemie covidu neskončí, a to, že nás čeká "velká zatěžkávací zkouška", to teda kyvadlo trefilo celkem přesně.
Ezoslužba
Před večeří jsme si všichni včetně harantů museli povinně poslechnout toho herce Duška, co chodí bosej, kolem hlavy má auru jak svatej na mostě, prsí se šíleně nezlomnou imunitou a věří na sebe, nikoli na vědu a očkování. Péťa to poslouchal, pak se na mě kouk, a já viděla, co mu šrotuje v tý jeho chytrý, mlčenlivý, fešácký hlavě, "proboha, kam jsem to zapad". Několik tejdnů po týhle naší zatěžkávací zkoušce mi zničehonic řekl "já tam ten večer fakt myslel, že snad dojde i na nějakou dětskou oběť". Asi pokus o vtip. S odstupem času si říkám, že na ni bohužel nedošlo.
Vypla jsem ve chvíli, kdy Dušek řekl "jsem takovej člověk, kterej od roku 1991 neměl v těle lék, já nechodím vlastně k doktorům, dělám půsty, plavu ve studený vodě, v řece, cvičím dechový cvičení", protože já chodím odmalička k doktorům a nebejt léků, už tu nejsem, ale to sem nepatří.
Pak se jedlo, a ta štědrovečerní tabule byla taky o hodně jiná než jindy, málem bych řekla, že covid všecko změnil, ale blbost, to my jsme všecko změnili. Dřív jsme vždycky večeřeli rybí polívku a obalovanýho kapra s bramborovým salátem. Jenomže někdo už kapra nechce, tak se servíroval losos, filé, řízky a kuřecí stehna jak někde v restauraci s dlouhým jídelníčkem. Já sama se poctivě držím kapra, je to už skoro vzpoura, máma jedla nějaký jáhly nebo co.
Pak šly tety dát spát děti a přijela Hedvika, moje ségra, s tím týpkem, co s ním žije, ale nevzali se. On je hodně zazobanej, má novýho bavoráka, "BMW je auto" je jeho oblíbená a hojně opakovaná hláška, jako že nic jinýho auto není, a následující hláška vždycky zní "Tesla není auto", protože elektroauta tenhle mudrc považuje za "největší omyl v technické historii lidstva". Mává sice těmahle hesílkama, ale naše Hedvika ho řídí jak skútr, o tom žádná. Takže je samozřejmě antivaxer a chodí s nima na demošky, přičemž jeho osobním přínosem je, že se vždycky zabalí do český vlajky. Což mi k němu i ségře perfektně sedne.
Jen kvůli nim jsem si koupila vlajku Evropský unie a pověsila si ji u sebe v pokoji na zeď. Když tam s ním za mnou Hedvika nedávno přišla, Evžen si s tou vlajkou chvíli hrál - jo, on se fakt jmenuje Evžen, pekelný jméno -, a pak povídá "blbej počet hvězd, Mončo, sorry jako". Já jen abyste měli představu, co je Bavorák za týpka.
Představila jsem ségře Péťu, ještě se nepotkali. Samozřejmě jsem na ni Péťu připravila, pokud se někdo zcela neznalej dá připravit na tornádo. Ségra se na mýho kluka hned vrhla, skočila na něj jak tygr na antilopu, vypálila mu pusu na rty, a nekecám, fakt to vypadalo, jako kdyby se do něj zakousla, a ječela "jóóó, tak ty jseš ten Péé-ťáá, jóóó?" přitom já jsem jí o něm nic neřekla, takže asi máma. Péťa řekl "ano, já jsem Petr" a já se jen divila, že mu ze rtů nestříká červená, možná to jako medik umí nějak zastavit. Pak si nás ségra a Bavorák naštěstí přestali všímat.
V devět večer začal "program", jak tomu máma a ségra říkaly. Strejda č. 2 všechny oběhl, on mámu odjakživa poslouchá na slovo, což tetu č. 2 poměrně dost nadzvedává, ale nikdy mámě nic neřekne, ať jdou dolů. Tříletý bolavý bříško nějakým zázrakem usnulo, buď mu máma poslala kus tý svý svatý energie, nebo mu dali cucat cumel s mákem.
Nejdřív jsme si ještě jednou, tentokrát korporativně, přáli. Podle vzoru mý mámy prakticky všichni vězeli v tom nejtěsnějším covidovým klinči a mumlali něco jako "hlavně Sílu, Energii a Přirozenou Imunitu" a dávali líbačku. Péťa si držel distanc a hučel něco jako "pěkný svátky". Můj táta se objal jen se mnou v opačným rohu jídelny, než stála máma, a pošeptal mi "tak ať to tu přežijem". Mám dojem, že se mu podařilo s nikým se neobjímat, což je, hádám, podobnej úspěch jako dát Ká dvojku bez kyslíkovejch přístrojů. No a já, já taky přála jen pěkný Vánoce a podávala ruku s tím, že "je mi dneska nějak šoufl, asi z tý cesty autem".
Po covidem pohrdajícím vánočním vinšování následovala společná meditace. Chlapi odnesli stoly, sedělo se na zemi, komu klouby dovolily, seděl v lotosáku, mimochodem Péťa dá lotos úplně bez problémů, on je fakt mimořádnej, komu klouby nedovolily, tak se tam nějak nepohodlně, ale poslušně krčil. Guru máma pustila uhozený meditativní bzučení - hučení - mručení, přivezla si na to nový velký bluetoothový džejbíelko, který se jí stopro pokusím během ledna nenápadně zabavit.
Meditace trvala přesně 27 minut a končila tak, že hudba šla do ztracena a naše kněžka začala hrozně divně hučet zavřenou pusou a nosem a postupně se přidávali všichni kromě Péti, mě a táty, ale táta tam vlastně nebyl. Někam se vypařil. To hučení - bučení trvalo tři minuty, pak jsme měli padla.
Jak jsem tak koukala na příbuzný okolo sebe, zdáli se mi nějaký bledý a z formy, divný, ale ono se taky při meditaci svítilo jen svíčkama, tak to asi zkreslovalo. Chlapi nosili zpátky stoly a moje máma šla k Péťovi. Měla takový divný oči, jako by plovoucí, podobně vypadá jeden můj kolega z filozofický fakulty, kterej droguje, taky tak jako vždycky plave, a povídá mu: "Dokázal jsi vnímat tu společnou Energii a Sílu?" Péťa se kouk na mě, pak na ni, pak do země a neřek nic. Máma se podívala na mě jako že tázavě a já kejvla, jako že jo, že to určitě vnímal, a ona se usmála, protože má ráda, když se jí já a ségra a táta podvolíme.
Potom se pil punč. Zdálo se mi, že Péťa poprvé ožil, a byla jsem v šoku, kolik je schopen toho sladkýho hnusu s pomerančovou šťávou do sebe vylejt, a taky že byl už zhruba za půl hodiny docela fest vylitej a obličej mu zčervenal tak, jak jsem to u něj za celý ty tři měsíce našeho chození neviděla. Jak se vylil, měl se ke mně mnohem víc, což, musím říct, mi nebylo nepříjemný, protože v celý tý naší rodině se vlastně nikdo k nikomu nijak nemá. Oni maj takový ty vztahy, kdy se už jako navzájem nevnímaj.
Po punči jsem pochopila, kam se poděl táta. Máma ho poslala do stodoly, kde celou dobu připravoval žhavý uhlíky. Z cihel položenejch naplocho tam vytvořil podlouhlou ohrádku metr a půl krát metr a vysypal ji žhavými uhlíky z dřevěnýho uhlí, který měl vedle ve dvou koších z ocelovejch prutů.
Procházíme se po žhavým
Všichni jsme si museli stoupnout okolo toho tátova improvizovanýho žhaviště, některý už docela slušně vrávorali, Péťa v tom přímo exceloval, a máma držela štědrovečerní promluvu, jakousi modlitbu k Přirozený Imunitě nebo jak to nazvat. Zakončila ji slovy "a nyní vás zvu, vyzujte si střevíce", nikdy jsem ji neslyšela použít slovo střevíce, jako kdybychom se ocitli o sto let zpátky, "a projděte se po žhavém uhlí na důkaz vaší osobní, neimplantované odolnosti". Nejdřív jsme se ale museli společně rozdýchat, pak jsme točili rukama okolo hlavy a zase jsme měli hučet, stejně jako hučela máma zavřenou pusou a nosem.
Pak ticho. Nikdo ani nepípl, ale můj táta, nikdy bych to něj neřekla, do ticha nahlas pravil, že "samozřejmě nikdo není nucen", neboť "my, oproti státu, nikoho k ničemu nenutíme a chůze po žhavém uhlí je zcela dobrovolná". Viděla jsem, jak se mámě nelíbí, že si dovolil něco říct.
Pak se stalo ještě něco, co určitě nebylo předem dohodnutý, táta si totiž sám zul svoje černý, slavnostní polobotky, který nosí výhradně do divadla, stáhl si i svý šedý ponožky, přičemž bylo vidět, že má na obou palcích a na levý patě obrovský ďuzny, napadlo mě, že přesně proto se zul, že sleduju jeho jakousi tichou pomstu naší kněžce za všechnu tu měsíce či spíš roky trvající manipulaci, šel do čela k mámě, ohrnul si nohavice, a aniž by se jí zeptal, přičemž bylo jasný, že první chtěla šlapat po žhavým právě ona, vyrazil.
Nijak nespěchal, prostě to svý žhaviště přešel a mě napadlo, že to je celý možná jen nějakej fake, že to nejsou pravý žhavý uhlíky, dokonce jsem se naklonila a dala nad ně ruku, ale fakt to tam fest sálalo a já byla snad poprvý v životě na tátu pyšná. No, co si myslíte, když jsme se o dva dny pozdějc vraceli autem do Prahy a máma se nás zase pokoušela narvat pod asi deset tiráků, najednou tátovi řekla "nemusel jsi mě tedy přede všemi ponížit". Táta mlčel. Pokračovala, že "snad není tak těžké najít si ponožky bez děr". Táta řekl, že nemá ani jedny bez děr, ale že je to jistě jeho chyba, "mohl jsem si nějaké nové koupit, promiň, nestačil jsem to".
Místo přitakání se máma při naprosto nesmyslném, sebe-vražedném a nás-vražedném předjížděcím manévru řítila přímo na protijedoucí VW transportér, přidávala plyn a v poslední chvíli vůz strhla tak, že nebýt Síly Na Její Straně, fakt to nemůžu jinak vyjádřit, bylo po nás i po těch Němcích, co frčeli proti nám v dobré víře, že neříděj v blázinci.
Když táta přešel lože ze žhavých uhlíků, rozhlídla jsem se a viděla, že si u těch lidí okolo, u tý cizí rodiny, kam se přiženil jako manžel č. 2 po zemřelým, jako náhražka, a nepřinesl žádnej statek a nezplodil s mámou žádný další potomky a nikdy nikoho ničím neoslnil, že si u nich poprvé v životě - a zřejmě taky naposledy - vysloužil když ne úctu, tak aspoň obdiv. Tohle prostě od táty nečekali. Nečekali za prvé, že to přejde, a za druhé, že si dovolí předběhnout rodinnou kněžku Imunity.
Já to najednou pochopila, uvědomila jsem si, co asi táta dělá, bleskově jsem se zula, stáhla jsem si punčocháče a vrazila na uhlí krátce po něm. Máma se tvářila jak obloha dvě vteřiny před krupobitím. Po mně, a fakt jsem k němu poprvé po těch našich třech měsících chození cejtila něco jako lásku, šel bosej Péťa. Ještě o něco pomalejc než táta a já, úplně v klidu, frajer.
Až pár tejdnů po tom vypečeným Štědrým dnu v Keplech mi vysvětlil, proč se tak klidně promenoval po žhavým uhlí. Prej nejde o vysokou teplotu, která ze žhaviště vyzařuje, nýbrž o množství předanýho tepla a o tepelnou vodivost. Uhlíky jsou pórovitá hmota s nízkou tepelnou kapacitou i vodivostí. Navíc je obaluje vrstvička popela, která funguje jako izolant. Další moment, lidská kůže je taky dost špatnej vodič tepla. K tomu prej mám přičíst, že se potíme a voda v potu má dost velkou tepelnou kapacitu. Výsledkem je, že z uhlíků odebere dost tepla, když se ohřívá, proto to nepálí. Pokud teda nějakej zlomyslník do uhlíků nehodí třeba zátku od piva. Kov vodí výborně a chodidlo ti spálí. - Chápete? Tohle Péťovi probleskne hlavou, než vstoupí bosej na žhavý uhlí. Neskutečně chytrej týpek, no ne?
Teprve až po Péťovi šla máma. Ne první, ne druhá, ne třetí, ale až čtvrtá, bramborová. Přitom, jak asi chápete, celý aranžmá bylo, aniž to ovšem komukoliv řekla, že půjde první, jako šel první Mojžíš skrz Rudý moře.
Moc nevím, kdo potom přes uhlíky ještě šel a kdo si netrouf, stáhla jsem se s Péťou a tátou do jídelny, vytvořili jsme takový divný, tajně očkovaný společenství, ostatní zůstali s guru mámou ve stodole, a táta se mě najednou zeptal "Mony," on ví, jak nesnáším Monču a Mončičáka, i když jsem mu to nikdy neřekla, prostě to poznal, "Mony, Petr to ví?" Nevěděla jsem hned, co jako jestli Péťa ví, ale táta nečekal, až mi to docvakne, a řek Péťovi "aby sis nemyslel, že je to tu samej cvok, já jsem očkovanej, jen to tu nikdo neví".
No, nebyla jsem si úplně sure, jestli ta věta spíš neznamená, že to tu naopak je samej blázen včetně nás dvou, ale jednak jsme byli už dost vylitý, on ten punč fakt píše, a jednak se mi líbilo, jak mezi náma najednou vzniklo takový úplně jiný pouto, pouto tajný antisekty uprostřed sekty.
Okolo půl dvanáctý v noci máma ohlásila otužování. Nevím, jestli jsme nezapomněla říct, že na Keplech už leží víc než půl metru sněhu, takže i na dvoře našeho statku ho máme dost a dost. Otužování spočívalo jednak v "koupání ve sněhu", a jednak v koupání ve dvou obřích dřevěnejch kádích, který tam stojej ještě od dob dědy. Ani táta, ani Péťa, ani já jsme se nešli koupat, zbytek rodiny samo sebou šel a všichni, jak je vyzvala máma, se koupali "přirozeně", teda nahý.
Jestli fakt o něco nestojím, tak se svlíkat před strejdou č. 1 a 2 a před jejich synama a dcerama, fakt díky, ale ne. Péťa to samý a táta, táta je tlustej a po předvádění taky netouží.
Copak nejsi ráda, že mi nic není?
Okolo půlnoci začínali někteří členové naší slavný famílije vypadat hodně divně. Já to přičítala množství požitýho alkáče, ale zároveň jsem si uvědomovala, že opilý vyhlížej jinak. Posledním bodem kepelských přirozeně imunitních vánočních slavností byl tanec. No a u tance to začalo.
Musím říct, že s tancem se máma docela vytáhla, teda ani ne tak s tancem, jako s hudbou k tanci. Ze svýho novýho džejbíelka a mobilu začala pouštět fakt dřevní muziku, hudbu Fra Fra, pokud to znáte, Funeral Songs, to je asi každýmu jasný, Naked, jako že na tenhle svět přijdeš a z tohodle světa odejdeš s ničím, Destiny a další pecky. Teda ne že by zpívali anglicky, já si to pak doma všecko vygooglila.
Fra Fra zpívali nějakým africkým domorodým jazykem a působilo to neuvěřitelně původně, jako bysme se fakt přenesli o tři tisíce let dozadu. Na mě i na Péťu, jak jsme byli velmi intenzivně zpunčovaný, vylitý jak džbány, to fungovalo úplně šíleně, trsali jsme oba v transu, okolo nás trsalo pár dalších, ale málo, málo lidí, taky máma, jenže já viděla, že se s ní něco děje. Najednou mně jí bylo líto, trsali jsme s Péťou k ní a já se ptám "mami, je ti něco" a ona tak divně "je mi, je mi", což jsem nechápala.
My s Péťou tančili, já nevím, snad dvě hodiny, furt na Fra Fra, furt dokola, ale já si všimla, že okolo nás už nikdo, jen máma, tančilo se v jídelně, stoly srazili do kouta. Najednou máma klesla na kolena a začala dávit, běželi jsme jí pomoct, můj medik na ni mluvil, jenže ona že musí na záchod, je mi to blbý popisovat, muselo to bejt fakt děsný, protože to evidentně neudržela, jestli chápete, no a my ji táhli k wécé, máme na statku dva záchody, jenže wécé byly obsazený a před nima stáli čekající v křečích a zevnitř byl slyšet nářek, tak jsme mámu táhli ven, visela na nás jak hadr, jenomže na dvoře další lidi a všichni ve dřepu a všichni vzdychali a všude bylo vidět, že to z nich lítá ven.
Rozpoutalo se průjmový peklo, všichni, úplně všichni to chytli, jen já, Péťa a táta nic. Nechápu, jestli to bylo tím tajným očkováním, nevím, ale naše rodina tam s prominutím srala celej další den, probíhala permanentní rvačka o záchody a o dva plechový kýbly. Jak vypadal náš dvůr, to se mi ani nechce popisovat, strašný, Péťa s mým tátou to odváželi smíchaný se sněhem v kolečkách ven za statek, tam, co je to velký hnojiště.
Uvnitř to vypadalo jak ve válečným lazaretu, já vzala auto a jela do Sušice shánět endiaron, ale když jsem se za dvě hodiny vrátila s několika krabičkama, tak na mě máma ječela, že ona to laktobacily vraždící svinstvo jíst nebude, má imunitu, už to ale vyslovovala s malým i, a její tělo si s tím "musí poradit, musí". Táta mi pak večer prozradil, že si máma samozřejmě endiarony vzala, ale tajně. Vzali si všichni a černý uhlí, co jsem přivezla, do sebe házeli, jako když topič elektrárenskej přikládá do pece.
Ne, nechci říct, že se nám tyhle Vánoce nepovedly, mě, tátu a Péťu to sblížilo, jenomže s mámou jsme se hodně a řekla bych trvale oddálily. Začalo to samozřejmě Hedvikou, ségrou.
Bylo jí divný, že já tu dysentérii nebo co to bylo nemám. "Jak je to možný," pátrala, "zrovna ty, u který bych teda žádnou odolnost rozhodně nečekala." Někdy jsem fakt blbá, a tak jsem si bohužel neodpustila poznámku "asi mám lepší imunitu" a ona jak to prej myslím. Nevím, co to do mě vjelo. Zřejmě za to tak trochu mohl Péťa, protože mi řekl, že jedním z projevů covidu může bejt i průjem, přitom bylo jasný, že to na Keply zavlekl ten malej, tříletej mazel. Nejspíš vůbec o covid nešlo, ale já to chtěla dát ségře taky jednou sežrat, tak jí povídám "jestli to náhodou není tím, že já a Péťa jsme oba očkovaný, zatím teda jen dvakrát, ale očkovaný".
Chápete to naprosto správně, tátu jsem vynechala, táta se bál, že na něj bude máma guru naštvaná, takže předstíral, jako že má taky průjem, dělal, že lítá jako ostatní, dokonce dělal, jako že si pere spodky v koupelně, prostě jel na jistotu a hrál ten tyátr se vším všudy.
Když uslyšela, co jsem řekla, zasyčela "takže ty jsi zrádce" a pak ještě "no jasně, proč mě to vůbec nepřekvapuje". Byl u toho i Evžen Bavorák, ten její zazobanej šamstr, a najednou povídá "taky se nechám naočkovat, dyť tohle je hotový peklo a jim nic není", za což okamžitě dostal ale neskutečnej kartáč. No nic, na ségře mi nesejde, stejně mě nesnáší od minuty, kdy jsem se narodila, jenomže Hedvika to samo sebou práskla mámě. A bylo zle. Máma mi řekla pouze toto: "No to jsi mne, Moničko, strašlivě zklamala, to jsi zklamala celou naši rodinu, nic horšího jsi mi asi nemohla provést."
Řekla jsem "ale mami, copak nejsi ráda, že mi nic není, že nemám ten pekelnej průjem, že mi neselhala imunita?" Zesláblým hlasem na mě křičela: "Ty nemluv o imunitě, ty sis to svinstvo nechala dát do těla, strašně, straně jsi nás podrazila." Chápete, "nás", ne "mě", nás.
Od toho Štědrýho večera a následující noci na mě máma guru nepromluvila. Ani slovo. Jsem v klatbě a zřejmě i v klatbě nadále zůstanu.
S Peťou je to moc fajn, nerozešli jsme se. Sice pořád skoro nic neříká, hodiny v klidu promlčí, ale je fakt milej. K nám domů odmítá chodit, "nejsem věřící, promiň", vysvětlil mi to. Nebejt táty, kterýho odmítám nechat s guru mámou samotnýho, určitě bych se k Péťovi okamžitě odstěhovala, nabízí mi to každej den, co jsme se vrátili z Kepel. Ale tátu s ní prostě nemůžu nechat, zatím ne. Možná až skončí covid.
Jedno vím ale jistě, byly to moje poslední Vánoce s rodinou, poslední Vánoce na Keplech, příští rok už nejedu.
