Martin Fendrych Martin Fendrych | Komentáře
17. 11. 2021 9:00

Jak dnes vidí veterán doby bolševické 17. listopad? Na mladé se ti staří vykašlali

Z čeho jsem 32 let po revoluci nejvíc zklamaný? Ze strachu, který vnímám všude okolo sebe. Protože strach je jed, který sežere veškerou naději.
Proti bolševikům se postavil jen málokdo. Že by boomeři něco "vybojovali", to zní dost komicky.
Proti bolševikům se postavil jen málokdo. Že by boomeři něco "vybojovali", to zní dost komicky. | Foto: Ludvík Hradilek

Už jsme se vzdálili dvaatřicet let od "dějinného zvratu", který u nás začal 17. listopadu 1989 (jinde dřív). Dlouhá doba. Objevují se názory zoomerů (generace Z, jež se rodila mezi roky 1997 a 2012), že listopadové oslavy "začaly znít jako nesnesitelný kolovrátek". Přitom to ti mladí zjevně nemyslí nevděčně, spíš unaveně a otráveně, co nám to furt cpete, staříci, my žijeme v jiném světě s jinými problémy. Vy v něm žijete taky, ale děláte, že ty problémy nevidíte, že nejsou nebo se vás netýkají.

Budu-li se držet toho moderního, generačně škatulkujícího slovníku, jsem něco jako 3 x zoomer (3 x zoomer = boomer určitého typu; boomeři jsou generace narozená po válce mezi lety 1946 a 1964), zažil jsem na plné pecky nejen "ten den", ale taky všecky pražské demonstrace před 17. listopadem a jsem alergický na výroky typu "vybojovali jsme vám v osmdesátým devátým tu svobodu". Proč? Protože vím, jak málo lidí něco dělalo za bolševika v opozici, jak moc lidí se bálo, jak moc lidí bylo lhostejných. Jsem přesvědčený, že bolševik se především prostě vyčerpal, vyžil, zašel na úbytě, chcípl jak pes.

Jasně, okolo sedmnáctého se něco stalo, zažili jsme velké vzedmutí, hodně lidí se na čas probralo z letargie a lhostejnosti a opravdu chtěli změnu, byli spolu. Ale že bychom si jako národ něco "vybojovali", to je fakt hodně přehnané, trochu fake. Prostě to byla klika, zázrak, pohyb dějin, který nás, chvála bohu, nevynechal.

Je to důležité, protože kdybychom si tu svobodu fakt tvrdě vybojovali, pak by to u nás v následujících třiceti dvou letech vypadalo o dost jinak. Asi by dnes firma O2 nepsala o "sedmnáctým", že díky němu máme "značkové oblečení". Asi by tu nebyl premiérem bývalý agent StB a bývalý komunista, asi by tu nezvolili prezidenta, který se zhlédl v Putinovi a jeho zabijáckém režimu.

Rozumím tomu, že část mladých lidí kouká na své rodiče a prarodiče s velkou skepsí a nespokojeností. Nedělal bych to jinak. Pokud se rozhlédnou kolem sebe, pokud jsou s to vnímat, co se v zemi už dlouho děje, nemohou cítit nějaký silný důvod k oslavám, k radosti, k nezbytné porci naděje. Jo, volby na nějaký čas vyřadily Andreje Babiše, nebude tu vládnout, zkroceně vypadá i Zeman, ale to je právě ta "stará optika". Jako 3 x zoomer si dovoluju chápat zklamání 1 x zoomerů z roků, které máme od listopadu 1989 za sebou.

A hned dodám, že na tom má podíl nejen stará, věky ošlehaná garda, ale i mladí lidé. Velká síla z nich nasákla zažitou, bezpečnou lhostejností rodičů, rodin, v nichž žije. O věci veřejné a o volby se roky nestarali, málo k volbám chodili, starali se o sebe, nechali se polknout sítěmi-sockami, jako by tam byl ukryt život a jeho smysl. Nechali se po vzoru starých a starších polknout spotřebákem, příklady táhnou.

Covid nejvíc odskákali mladí

Ukazují to i letošní volby. Jojo, dopadly jakž takž, jasně. Ale zas ne tak moc "óká". Pokud mají mladí lidé starosti o domácí i světové rizikové oblasti, měli asi mnohem víc podpořit tu partaj, která k nim má nejblíž. Případně jinou partaj, která měla velmi dobrý, na české poměry nezvykle moderní program, ale ve volbách ji nevolilo ani celé procento (!) hlasů. Mohli třeba téhle malé partaji pomoct. Nakonec ji neradili volit ani šéfové Milionu chvilek pro demokracii, což jsou beze sporu ti nejaktivnější mladí v zemi.

Ale zpátky ke skepsi mladých a k "listopadovému kolovrátku". Je na tom hodně pravdy, staří to berou často tak, jako by fakt něco vybojovali, mlátí tím mladé po hlavách, ale jak po "revoluci" sami pěstovali zázračně (skoro bych řekl bez zásluh či neprávem, levně) získanou svobodu? Ne, nechci tady vypočítávat všecky ty maléry minulých minimálně dvaceti let, asi nejlépe to ilustruje, v co se proměnil Václav Klaus, po revoluci obdivovaný symbol ekonomické změny (kuponová privatizace), dnes symbol vyčpělého provokatéra. A ještě mnohem líp to ilustruje stav, ve kterém nejmladší generace přebírá vyschlé Česko či celou rozpálenou planetu.

Za covidu, který mohl mít sílu (potenciál) nějak nás zarazit, změnit, varovat, že se ukonzumujeme (včetně konzumace zábavy a sítí) k smrti, jsme nezměnili nic. Probíhalo to podobně (jen zhuštěně) jako po 17. listopadu 1989. Nejdřív jakési poměrně krátké vzedmutí celonárodní solidarity (šití roušek, vzájemná pomoc, ochota se omezit), ale dlouho to nevydrželo, přišel bojkot očkování, vlna antirouškařů a antivaxerů, jakési masové zblbnutí velké části místní populace, jež s chutí až dětskou podléhá dezinformacím a lžím.

Nejen to. Covid nejvíc odskákala nejmladší generace. Ta se ocitla naprosto na okraji zájmu. Zřejmě proto, že její fyzické zdraví tato zákeřná nákaza méně ohrožuje a ohrožovala. U zdraví psychického je to ovšem naopak. Zapomnělo se na to, že lockdowny mají na mladé devastující účinek, že tenhle podivný covid-kriminál je pro ně mnohem těžší než pro ty starší. Zapomenutí na zoomery bylo naprosto typické, je průvodním jevem české společnosti. Ve volbách to šlo tak daleko, že na mladé zapomněla i strana, která k nim do té doby měla nepochybně nejblíž (hádejte která).

Vyhlídky lidí, před kterými leží 40 až 50 let života

Když píšu, že jsem 3 x zoomer, chci tím naznačit, že mám, zřejmě díky jakési pekelně zastydlé pubertě, podobné obavy jako ti citlivější, vnímavější, méně lhostejní 1 x zoomeři. V první řadě obavy o klima, o to, jak strašně málo jsme ochotní dělat pro to, aby se oteplování a znečišťování zastavilo. A zase, nemá smysl tady psát o té pološílené, zaseklé, vášnivé obhajobě spalovacích motorů nebo o nechuti přestat pálit uhlí. Protože ve skutečnosti jde o docela obyčejnou neochotu cokoli měnit, jakkoli se omezit (podobné to je u lidí, kteří odmítají očkování a roušky). Jde o neochotu přiznat si realitu.

Jde taky o neochotu vnímat realitu. Vnímat, jak šedé vyhlídky mají lidé, před kterými leží 40 až 50 let života. Vyhlídky na bydlení, vyhlídky na sociální smír v zemi, kde přibývá chudých a kde politici drze používají termíny jako "nepřizpůsobiví", vyhlídky na ochranu a rovnost často zneužívaných žen, vyhlídky na zachráněnou, nezničenou přírodu. Tenhle "ponáspotopismus" starších generací, ta často očividná lhostejnost k budoucnosti fakt děsí, deprimuje.

Potom chápu, že sousloví "oslavy 17. listopadu 1989" může znít jako hodně falešný kolovrátek, jako "my si už svý udělali, tak nám koukejte bejt do smrti vděčný". Ne, my jsme si své neudělali, neudělali jsme dost, udělali jsme málo. Jasně, jsem za změnu v roce 1989 velmi vděčný, ale za to, kam jsme se dostali, už tak vděčný nejsem. Spíš zklamaný.

Z čeho nejvíc? Ze strachu, který cítím všude okolo sebe. Protože strach je jed, který sežere veškerou naději. Malý, velmi výmluvný příklad: běloruská hranice s Polskem, kde stovky, spíše tisíce po zuby ozbrojených mužů drží v pasti pár tisíc utečenců. Mají z nich strach. Mají strach jim zachránit život. Mají strach zjistit, jestli mají nárok na azyl nebo nemají. U nás doma cítím ten samý, uměle vytvořený a pilně živený "strach z migrantů". Ale taky strach z toho, že bychom se měli uskromnit, začít žít méně náročně, míň chtít, míň konzumovat, míň si nárokovat. Míň myslet na sebe a víc na svoje děti a jejich děti.

Tohle bychom jim měli vybojovat 32 let po, míň myslet na sebe a víc na ně, na to, že tu budou muset žít. Víc myslet na lidi, kteří se mají opravdu blbě i po třech desítkách let ve svobodě. Všecko to vypadá, že "bojovat" bychom měli hlavně sami se sebou (omlouvám se). 

Záběry České televize z protestů na Albertově a Národní třídě 17. listopadu 1989. | Video: ČT2/Youtube
 

Právě se děje

Další zprávy