reklama
 
 

Jak volit? Podle průzkumů, kalkulaček? Hlavně bez strachu, nenávisti, nenechat se zblbnout

17. 10. 2017
Sám za sebe. Podle programu, podle zkušenosti se stranou, jejími lídry a politiky. Podle toho, kam nás chce která partaj zatáhnout.

V pátek začnou volby, denně se mě lidé ptají, koho mají volit, koho budu sám volit. Podstatné je, podle jakých kritérií by měl volič odevzdat svůj hlas, jak si vybrat. Hledisek, podle nichž se mohu orientovat, najdeme mnoho.

Jako rozumný postoj vypadá přečíst si program a vybrat si stranu podle nabízených tezí. Volit se dá samozřejmě podle osobní zkušenosti, základní strany známe roky a víme, jak se chovaly, jak plnily své sliby, jestli nás opakovaně zklamávaly, nebo se snažily programy plnit.

Další možnost, velmi logická, volit podle osobností, podle lídrů. A sem se vejde i jakýsi podšuplík, který je důležitý, volit podle role předsedy ve straně: určuje všechno sám, vlastní stranu, a když není po jeho, musí mu soupeř vyklidit pole? Jinými slovy, je to politik - hegemon, autoritář, mentor, nebo politik, který se umí dohadovat?

Ve volebním rozhodování se lidé často orientují podle průzkumů: "Volil bych tuhle stranu, je mi sympatická, ale asi tam neproleze." Proti tomu vystupují někteří politici (Starostové) a poukazují na fakt, že jim v minulých volbách průzkumy věštily propad, který se však nakonec nekonal.

Hodně frčí "volební kalkulačky", vyplníte si on-line test a nějaký kompjůtr na vás vyplivne, koho máte volit, případně žebříček, kdo padá v úvahu na prvním, druhém a dalších místech. Hledisek se samozřejmě najde víc, ale pojďme se podívat na ty výše zmíněné.

Odzadu, začnu moderní volební kalkulačkou. Jedna dáma mi v neděli popsala: "Udělala jsem si tu vaši kalkulačku a vyšlo mi, že mám volit zelené, ale já nikdy nevolím zelené." Potíž kalkulačky spočívá v tom, že vychází ze zveřejněných programů. Jenomže volič se nerozhoduje (nemůže rozhodovat) jen podle slibů, ale i podle toho, že ví, jak kdo sliby dodržoval, a že v podstatě ví, jakou má která strana sílu.

Když se kalkulačka ptá, jestli máme zůstat v EU, vy odpovíte, že ano, pak vám třeba vypadne, ať volíte ANO. Proč ne? V jejich programu se přece dočtete, že jde v podstatě o stranu proevropskou, že se Česko má orientovat víc na Německo a Francii, nejen na visegrádskou čtyřku. To zní proevropsky. Jenomže tam taky stojí, že euro ne, což lze chápat jako jasné ne pobytu v jádru unie.

Fenomén EU

Tohle dilema za vás žádná kalkulačka nevyřeší, musí nastoupit jiný způsob úvahy, hlubší, náročnější. Sem patří třeba fakt, že se europoslanec Pavel Telička rozloučil s ANO. Proč? Telička je jasně proevropský politik. A proč to Andrej Babiš sám zveřejnil před volbami, ač se podle Teličky dohodli na zveřejnění po volbách? Zjevně jde o Babišův vzkaz voličům, že o unii mu rozhodně nejde na prvním místě, naopak, táhne to s Milošem Zemanem, který je jasně protievropský.

Takže se příliš nedivte, když vám ve volební kalkulačce vyjde, že máte volit Prokopské údolí, Radostné Česko nebo Národ sobě. Prostě alespoň zatím stále ještě platí, že nejste robot nebo kalkulačka.

Rozhodovat se tedy podle průzkumů veřejného mínění? Právo volit má u nás zhruba 8,5 milionu lidí. Průzkumy se dělají na vzorku 500 až řekněme 1500 oslovených. Z nich část odpoví, že neví, takže se číslo, jež určuje oblibu, ještě smršťuje, scvrkává.

A je tu další potíž, průzkumy mohou vést k "masizaci" volební úvahy, "hele, tyhle volí plno lidí, hodím jim to teda taky". Volby nemají být hlasem stáda, masy, nýbrž vůlí jednotlivce. Má to být moje volba, moje představa o zemi, ve které chci žít, to je smysl celé té dvoudenní akce.

Rozhodování podle lídrů. Češi (nejen my, sousední Rakušané taky, viz výhra nikoli lidovců, ale Sebastiana Kurze) jsou orientovaní na silné osobnosti, vůdce. Má to svá úskalí. Podívejme se třeba na ODS. Na plakátech láká na "slušného lídra" (nikoli silného) Petra Fialu. Tento politik je proevropský, o tom není pochyb. Ví, že jít mimo EU znamená spadnout do silného vlivu Ruska.

Ale ve straně mu vyrostla jiná výrazná osobnost, Václav Klaus junior, který už navrhl, ať z unie vystoupíme. Koho tedy volič ODS vlastně volí? Slušného lídra, nebo silného Václava K.? Unii, nebo neunii? Opačně to mají v ANO, Babiš jasný lídr, lídr na třetí. Ale je tam ještě někdo a něco jiného? Panuje v téhle straně pluralita? Zvonka to tak naozaj nevyzerá.

Podle čerstvých kauz? Ne

Lídři a ČSSD? Kdo je tam lídr? Volebním šéfem udělali Lubomíra Zaorálka, automat na slova. Premiérem je Bohuslav Sobotka, šéfem strany Milan Chovanec. Instantní tři v jednom. Pluralita? Bezradnost? Dál, nakolik dnešní TOP 09 ovládá Miroslav Kalousek? Nakolik zelené reprezentuje Matěj Stropnický, velmi levicově orientovaný mladý muž?

V zásadě však platí, že je velké riziko volit stranu "jednoho muže", politika, s nímž uskupení stojí a padá. Protože pak je jen na něm, jak se rozhodne, kam se vydá, ostatní prostě půjdou bez odporu za ním. (A když ne, budou se muset s partají či hnutím rozloučit.)

Volit podle programu jde taky jen do jisté míry. Měl bych zvážit jeho splnitelnost (české odbory zveřejnily odhad, na kolik přijdou programy čtyř velkých stran a jde to od sta až přes dvě stě miliard). Jak program odpovídá činům strany, jestli to není jen žvást, který nikdo ani plnit nechce.

Není moc chytré orientovat se podle kauz, zvlášť pokud jsou čerstvé, málo o nich víme. Typickým příkladem je lithium. Víme, kolik ho máme? Kdo má v předvolební bitce pravdu? Nevíme nic. Podobně nevíme, jak u soudu dopadne Čapí hnízdo. Mnohem lepší je Andreje Babiše posuzovat podle stability jeho postojů k EU, Rusku (sankce), podle jeho vztahu k českým demokratickým institucím, které tady skoro třicet let dobře fungují, podle toho, jestli mluví pravdu, nebo lže.

Takže jak volit? Sám za sebe. Podle programu, ale taky podle zkušenosti se stranou, jejími lídry a jejími politiky. A především podle toho, kam nás chce která partaj nebo hnutí zatáhnout. Důležitým hlediskem je minulost, na kterou upozorňuje Kolegium Paměti národa. Občany vyzývá: "Volte bez strachu a nenávisti. Volte demokratickou a evropskou budoucnost."

A stejně důležitá je přítomnost: žijeme ve šťastné, rozhodně ne chudé zemi, v klidu. Proč to drasticky měnit? Pokud nám někdo bulíkuje, že žijeme v pekle a bídě, v semeništi korupce a zlodějny, prostě lže. Volit lháře pak není moudré.

Související

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama