reklama
 
 

Jak vzniká seberadikalizace. Vrazi původně nebývají věřící, ale vykořenění, vyšinutí, nešťastní

25. 7. 2016 17:15
Frustrovaní a labilní jedinci z řad muslimské komunity by dřív svůj problém řešili alkoholem nebo tvrdou prací. Dnes mají k dispozici nenávistnou a módní ideologii a vraždí, píše v analýze politolog Emil Aslan.

Nejsou to ani dva týdny, co vraždil řidič kamionu na promenádě v Nice. V Německu následovaly čtyři útoky během jediného týdne, z toho tři v Bavorsku. Napadení nožem ve vlaku, střelba v nákupním centru, vražda ženy mačetou na ulici a exploze bomby v batohu sebevraha v Ansbachu.

V poslední době jsme svědky stále častějšího násilí páchaného v evropských městech příslušníky – přinejmenším nominálně – muslimských etnických skupin. Často se jedná o teroristy, kteří se radikalizují jaksi na vlastní pěst, aniž by měli konexe na teroristické skupiny či salafi-džihádistickou komunitu. Mnohým stačí pouhé sledování džihádistických videí na internetu.

Tito lidé pocházejí z nejrůznějších společenských vrstev: chudí, bohatí. Mohou být frustrovaní životem, potýkat se s méně nebo více vážnými osobními problémy, mohou být lépe nebo hůře integrováni do majoritní společnosti. Většina z nich je do okamžiku seberadikalizace na hony vzdálena spiritualitě obecně a islámu zvláště: mnozí pijí alkohol, konzumují vepřové, užívají drogy, vedou nespoutaný sexuální život. Co tyto lidi nutí k tomu, aby se vzdali svých normálních životů a spáchali násilný útok, za nějž často sami zaplatí nejvyšší cenu?

Odborná literatura, věnovaná salafi-džihádistické radikalizaci, rozlišuje mezi několika hlavními faktory, z nichž málokterý souvisí se silným náboženským cítěním. Jako nejčastější důvody se uvádí neschopnost integrovat se do majoritní společnosti, což je zdrojem významné osobní frustrace. Pocit diskriminace – ať již osobní nebo skupinové, což s prvně uvedeným faktorem často souvisí – může rovněž hrát roli. Také finanční problémy, rozvod, žal nad smrtí blízkého člověka, to vše může přimět člověka k tomu, aby – ve snaze vypořádat se se stresem – hledal příčinu svých problémů a pokusil se je radikálně vyřešit, utnout.

Jedinec, který této frustraci čelí, je snadným terčem masivní džihádistické literatury, která vidí svět v černobílých barvách – a za veškerý zdroj světového zla považuje nevěřící, odpadlíky od víry nebo pokrytce. Džihádistická ideologie, ztělesněná v posledních letech zejména takzvaným Islámským státem, nabízí poměrně jednoduchý způsob, jak této situaci vzdorovat: netrpět, nebýt nečinný, ale podniknout rozhodný útok proti viníkům. To, jak má tento útok vypadat, detailně vysvětlují četné džihádistické weby.

Mnozí jedinci, kteří se pro teroristický útok nakonec rozhodli, čelili psychickým problémům. Pravděpodobnost ozbrojeného násilí u nich zvyšují například sklony k násilnému jednání, nuda, ale i snaha přimknout se ke skupině bratří ve zbrani, a získat tak pocit spolupatřičnosti, často motivovaný přítomností charismatického vůdce. Samotný teroristický útok je často motivován snahou získat v očích nové „rodiny“ kýžený respekt a uznání, někdy posmrtně. Obzvlášť velký problém představují radikální imámové, působící na řadě legálních a nelegálních mešit a modliteben. Někteří budoucí džihádisté se radikalizují ve snaze zvrátit svůj hříšný život, a získat si tak místo v ráji. U některých hrají důležitou roli i politické faktory, například kritický pohled na působení Západu na Blízkém východě.

Sečteno a podtrženo: někteří frustrovaní a psychicky labilní jedinci z řad muslimské komunity, kteří by svůj osobní problém před pár desítkami let řešili alkoholem, sebevraždou, přimknutím k některé z ultralevicových či ultrapravicových skupin nebo tvrdou prací na sobě za účelem návratu do normálního života, nyní mají k dispozici nenávistnou – a v současnosti módní – ideologii, která jim dává vysvětlení a nástroje pro snadné vyřešení jejich osobních problémů.

Jak vidno, faktorů vedoucích k salafi-džihádistické radikalizaci je nespočet. Jak se jí dá zabránit?

Bezprecedentnost salafi-džihádistického teroru spočívá ve fenoménu seberadikalizace. Teroristické skupiny, které působily v minulosti, sestávaly z více členů, kteří spolu komunikovali a kteří sledovali více či méně jasné politické cíle. Proti skupinám, které po sobě nutně zanechávaly stopy, se dalo bojovat mnohem snáze než proti seberadikalizujícím se jedincům, kterým - lidově řečeno - může rupnout v bedně v podstatě kdykoliv.

Ačkoliv může být prevence proti takovým lidem často obtížná a neefektivní, jiná možnost neexistuje. V boji proti teroristům – i těm, co se radikalizují sami, bez vazeb na teroristické skupiny – je třeba zaměstnat zpravodajské služby. Je nutné maximálně zefektivnit spolupráci mezi jednotlivými zpravodajskými a bezpečnostními službami působícími uvnitř jedné země a v sousedních zemích – teroristé občas útočí v jiné zemi, než kde se na ně připravují. Je třeba zrušit charitativní organizace (nebo zavést striktní kontrolu nad jejich činností), které jsou napojené na financování terorismu, stejně jako zakázat působení takzvaných radikálních imámů. Plošné zavírání mešit by – nemluvě o etické stránce – stěží pomohlo čelit radikalizaci.

Není bez zajímavosti, že silně věřící jedinci jsou vůči salafi-džihádistické indoktrinaci zpravidla imunní. Salafi-džihádismus představuje minoritní odnož v rámci islámu. Je drtivou většinou respektovaných muslimských učenců odsuzován jako kacířství. Většina zadržených džihádistů, jak ukazují studie, má velmi chabé znalosti o islámské věrouce. Podpora „tradičního” náboženského vzdělání pro příslušníky muslimských komunit může přispět k omezení šíření salafi-džihádistické ideologie a k poklesu teroristických útoků. Ačkoliv to dnes zní jako příliš významný zásah do mediální svobody, určitě by se vyplatilo i plošné blokování obsahu džihádistických webových portálů.

autor: Emil Aslan | 25. 7. 2016 17:15

    Pokračujte dál

    Hlavní zprávy

    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama
    reklama