Jan Spousta Jan Spousta | Komentáře
1. 2. 2022 18:13

Jak změřit planetu víry? Sčítání lidu v čase tekutých postojů

Jako zatím pokaždé od roku 1990 patří i letos údaje o počtu věřících k mediálně nejsledovanějším výsledkům censu. A tentokrát pod povrchem ukrývají mnohem zajímavější informace, než by se na první pohled mohlo zdát. Byť zatím zůstaly ve veřejné debatě spíše opomenuté.
Modrá planeta. Východ Zeměkoule nad lunárním povrchem, jak jej zachytili astronauté Apolla 8 při historicky prvním obletu člověka kolem Měsíce o Vánocích roku 1968.
Modrá planeta. Východ Zeměkoule nad lunárním povrchem, jak jej zachytili astronauté Apolla 8 při historicky prvním obletu člověka kolem Měsíce o Vánocích roku 1968. | Foto: NASA

Jak často měníte náboženskou víru? Stáváte se z věřícího ateistou či naopak? Přecházíte z jedné církve do druhé? Pokud nepatříte ke skutečným výjimkám, asi odpovíte: Nemám za sebou takovou změnu vůbec, případně nejvýš jednou dvakrát za život. Náboženství je jednou z kotev lidského života, podobně jako příslušnost k národu nebo rodině. Proto ho za normálních okolností měníme jen zřídka. A ani nevěřící nebývají ateisty úplně bez důvodu, takže svůj postoj také nemění nijak masově.

Z pohledu sociologa proto bývají náboženské charakteristiky společností poměrně pevné. Mění se většinou jen zvolna, spíš generačním tempem. Zdá se, že to platí i pro Česko.

Celkovým trendem, který u nás i jinde v Evropě probíhá nejméně posledních 150 let, je sekularizace. Projevuje se tím, že klesá důležitost tradičního náboženství i podíl lidí, kteří se hlásí ke křesťanským církvím nebo jiným náboženským společnostem. Postupuje však většinou poklidným tempem. V řadě zemí, jako je třeba sousední Polsko, se ji za desítky let u moci nepodařilo podstatně zrychlit ani komunistům, kteří přitom do boje proti "náboženským pověrám" neváhali investovat mnoho energie.

V Česku statistikami několikrát zamíchaly politické otřesy. Po pádu Rakouska-Uherska přestala být roku 1918 katolická církev státní, hodně lidí z ní proto naráz vystoupilo, a naopak posílily konkurenční křesťanské církve. Nacisté pak za druhé světové války zdecimovali vyznavače judaismu. A komunistický útlak mezi padesátými a osmdesátými lety na mnoha místech přerušil tradice křesťanských obřadů i výuku náboženství, takže generace lidí narozených v této době cítí přináležitost k církvím mnohem méně často než generace jejich rodičů.

Po roce 1989 však silné politické tlaky na náboženství ustaly. Dá se proto předpokládat - a sociologické výzkumy to potvrzují -, že od pádu komunismu se zdejší život vyvíjí v tomto ohledu celkem plynule a organicky, bez nápadných velkých skoků.

Velké tradiční církve se pomalu zmenšují tak, jak odcházejí nejstarší generace, které ještě zažily téměř samozřejmý křest, katechezi i účast na obřadech. A naopak vznikají nebo ze zahraničí přicházejí nová náboženská hnutí; některá z nich úspěšně získávají přívržence, ale žádnému se nepovedlo strhnout na svou stranu masy.

Skoky ve sčítání lidu

Censy, které se opakují každých deset let, poskytují v mnoha oblastech ta nejpřesnější a nejspolehlivější data o společnosti. Zatímco u běžných sociologických výzkumů se tazatelé ptají jenom malého vzorku lidí, typicky kolem tisíce osob, je sčítání povinné pro všechny.

Až do roku 1950 pak spolehlivě odpovídalo také na náboženské otázky. Díky tehdejším datům přesně víme, kolik kde žilo katolíků, evangelíků, husitů, židů nebo osob bez vyznání. Od šedesátých let ale komunisté ve sčítáních lidu přestali vyznání zjišťovat. Po zkušenosti z roku 1950, kdy se drtivá většina občanů přihlásila ke křesťanství, se nejspíš báli, že by výsledky mohly dodat odvahu jejich ideovým protivníkům z řad duchovenstva.

Po roce 1989 se otázky tohoto typu do formulářů vrátily, nezdá se ale, že by odpovědi na ně opět začaly přinášet spolehlivé údaje. Celkový postupný pokles počtu věřících sice odrážejí, ale naměřené hodnoty nevykazují očekávanou plynulou změnu.

Podívejme se třeba na náboženský směr, který je u nás nejběžnější, tedy na katolicismus. Sečtěme za tímto účelem zdaleka největší římskokatolickou církev se dvěma malými společenstvími - řeckokatolickým i starokatolickým, a konečně s občany, kteří se obecně přihlásili ke katolicismu bez udání konkrétní konfese.

Roku 1991 v Česku žilo přes 4 miliony takto definovaných katolíků. O deset let později se tento počet zmenšil o 32 %. Rok 2011 pak ukázal, že během další dekády počet registrovaných vyznavačů katolicismu poklesl o dramatických 58 % ve srovnání s čísly z roku 2001. Ale čerstvě publikované výsledky z nejaktuálnějšího censu říkají, že od roku 2011 počet katolíků klesl jen o 15 %, takže v současnosti jich u nás máme necelý milion.

Druhá dekáda našeho století se od té první po náboženské stránce nijak nápadně nelišila. Jak si tedy vysvětlit tak dramatické snížení rychlosti, s níž počet českých katolíků klesá?

Můžeme uvažovat o tom, že zejména v důsledku uprchlické krize posílily konzervativní, nacionalistické a identitární tendence, které se často pojí s důrazem na tradiční náboženství, tedy v českém případě katolicismus. Jakýmsi zhmotněním tohoto jevu by mohlo být třeba obnovení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze roku 2020. Podle jiných známek, jako je návštěvnost kostelů a popularita náboženských osobností, se však nezdá, že by v tomto ohledu došlo k nějakému citelnému posunu, který by naměřená čísla vysvětloval.

Proč tedy dříve tak spolehlivé sčítání lidu teď v náboženské oblasti vykazuje takovou nestabilitu?

Od konfese k víře

Především se měnila sama metodika dotazování. Od papírových sčítacích dotazníků a otázek na konfesi, v níž je člověk členem (jako tomu bylo roku 1991), až po digitální sběr dat a důraz na vlastní víru v roce 2021.

V posledním sčítání navíc lidé neměli k dispozici předem připravené seznamy náboženských společností a církví, všechno museli vypisovat ručně. Sotva se tedy divit těm, kteří místo "Federace židovských obcí v České republice" do příslušné kolonky jednoduše napsali "judaismus" - a zmátli tím statistiky. A nelze se divit ani lidem, kteří chodí do kostela jednou za dva roky, nebo dokonce jen několikrát za život, že si nepamatují název své konfese natolik přesně, aby ho byli schopni v dotazníku celý uvést.

Lišila se také společenská atmosféra, v níž sčítání lidu probíhalo. Je to nápadné zejména na datech z roku 2011, která poznamenala silná negativní kampaň, vedená obvyklými pseudoliberálními a pseudoúspornými argumenty: Co má stát od nás co vyzvídat, a ještě za to navíc vyhazovat peníze z našich daní! Mnoho lidí se v jejím důsledku vyhnulo odpovědi zejména na nepovinné otázky, k nimž patří právě náboženství.

A konečně se pomalu mění i vztah Čechů k náboženství. Ne že by konfese zanikaly nebo se stávaly úplně nedůležitými, ale přece jen přibývá stále více lidí, pro než nejsou v jejich náboženském životě rozhodující. Buď věří zcela mimo zavedené věroučné hranice, anebo je jejich vztah k vlastnímu vyznání oslabený.

Zatímco první dvě vysvětlení naznačují, proč mohlo dojít k takovým skokům ve výsledcích, třetí ukazuje, že zjišťovat náboženské záležitosti je čím dál obtížnější. Víra je mnohorozměrný fenomén a konfesní příslušnost je jenom jednou z více jejích faset. Pokud je vazba na vyznání oslabená, může být výpověď o ní v dotazníku nestabilní: člověk sice v zásadě moc nemění své náboženské postoje, ale vlivem okamžité nálady nebo okolností může snadno měnit to, k jaké konfesi nebo náboženské víře se přiznává.

Část viny za to, že v oblasti náboženství už censy nepřinášejí takový úspěch, ovšem padá i na jejich organizátory. Je samozřejmé, že kladené otázky nebo metodologie sběru dat vyžadují občasnou aktualizaci. Zdá se ovšem, že k nutným změnám se přidala také neznalost těch, kteří za průběh sčítání v posledku odpovídají, tedy poslanců dolní komory parlamentu. Dopustili totiž až příliš časté a zbytečné změny ve způsobu dotazování, což snížilo kvalitu získaných dat.

Tekutí vyznavači

Je ovšem třeba dodat, že i bez toho by bylo stále obtížnější nějaká nesporná data posbírat, vztahují-li se ke stále tekutějším postojům.

Vezměme si třeba již zmíněnou římskokatolickou církev. Podle kardinála Duky je v ní pokřtěno - a tedy k ní přinejmenším formálně náleží - přes čtyři miliony obyvatel Česka. Dobrý milion z nich o tom ale ani neví, případně nevyužívá žádných jejích duchovních služeb. Kdybychom se naopak podívali na nejužší možný odhad, tedy na aktivní věřící, kteří do kostela chodí nejméně jednou týdně, bude jich ve srovnání s matričními údaji zhruba desetina - kolem 400 000. Zhruba milion lidí, kteří se v posledním sčítání přihlásili ke katolicismu, tedy zřejmě odpovídá skupině pravidelných návštěvníků bohoslužeb zvětšené o část těch, kteří se v kostele objeví jednou za čas. Podobné poměry panují také u dalších zdejších tradičních křesťanských církví, jen v řádově nižších číslech.

Kdybychom se chtěli vydat opačným směrem a zjistit, kolik lidí je nějak spojeno se zdejším dominantním náboženstvím, mohli bychom si všimnout, že drtivá většina obyvatel Česka (včetně zapřisáhlých ateistů) drží některé křesťanské zvyky, jako je slavení Vánoc, a podporuje morálku formovanou židovstvím a křesťanstvím: nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš. Sami se sice vnímají jako nevěřící, ale mohli bychom je označit za kulturní křesťany.

Naše církve si tedy můžeme představit podobně, jako přírodovědci popisují planetu Zemi: žhavé jádro tvořené aktivními členy, kolem něho vrstva vlažných křesťanů a pak ještě chladnější a řídká atmosféra papírových členů, která se přes stratosféru kulturního křesťanství rozplývá do ztracena směrem k mrazivému vesmíru. Stanovit jednoznačný a nesporný průměr takovéto "planety víry" je nemožné, protože směrem od jádra ven neexistují žádné ostré přechody.

Jestliže jsme ve sčítáních lidu rezignovali na přesně danou příslušnost k organizaci (a mnozí lidé si už ani nepamatují, že jsou v matrice zapsáni a že kdysi byli jako malí pokřtěni), je těžké položit sociologickou otázku, kterou by všichni chápali stejně a která by jasně oddělila věřící od nevěřících.

Přesto je "náboženské" sčítání stále velmi důležité. Jednak nás vede k přemýšlení o náboženství a jeho roli v naší společnosti, jednak je nezbytné pro zmapování menších územních celků, menších církví a náboženských společností, které není pro jejich malé zastoupení možné adekvátně podchytit běžnými sociologickými metodami.

Je třeba docela zajímavé vědět, že u nás žije přes pět tisíc muslimů a kolem tisícovky členů psychotronického Společenství Josefa Zezulky. Jsou to všechno sice malé počty, ale občas se stává, že i malá náboženská komunita má vliv a význam daleko přesahující její početní rozměry.

Z našich dějin to známe z příběhu Jednoty bratrské, která zrodila Jana Amose Komenského a další významné osobnosti. K současné církvi tohoto jména se loni přihlásilo jen asi tisíc dvě stě padesát věřících - i když k odkazu Komenského a jeho bratří ve víře se jich hlásí mnohem více a těží z něj celá česká kultura.

Autor je sociolog.

Šéf ČSÚ: Problémy se sčítáním? Nevychytala se jedna hloupost, ten zájem jsme nečekali (video z 29. března 2021)

Nečekali jsme tak velký zájem o online sečtení, pád systému způsobila jedna nevychytaná hloupost, říká předseda ČSÚ Marek Rojíček. | Video: Michael Rozsypal
 

Právě se děje

Další zprávy