Letos je všecko jiné, drsná zkušenost. Koronavirus nabourává naše návyky, mechanismy. Mnoha lidem nemilosrdně ničí obživu. Jel jsem v půl desáté večer na kole Prahou z práce - nikde nikdo, za tři čtvrtě hodiny jsem potkal dva "černé" běžce a viděl několik policejních aut. I silnice byly takřka prázdné. Město duchů. Zákaz vycházení po 9. hodině večerní, brutální omezení osobní svobody a ano, jakž takž to chápeme, nákazu chceme zastavit. Nekonají se ani žádné pouliční oslavy 17. listopadu. Jednatřicáté výročí sametu (mnozí mladí už nevědí, co ten "samet" vlastně znamená, krásné) připomene jen volný den a on-line akce.
Existuje terapie tmou. Zavřou tě do úplně tmavého prostoru beze světla a trávíš tam dlouhý čas, prý minimálně sedm dní. Jedno rehabilitační centrum píše, že léčba tmou "je významnou léčebnou metodou, která regeneruje psychiku, zbavuje organismus psychických sedimentů i nánosů a umožňuje ukonejšit zneklidněnou, nejistou mysl." Přispívá prý i k řešení osobních problémů.
Jsme už dva týdny zavřeni doma, často ponecháni sami sobě, omezili jsme radikálně svoje kontakty. Podobá se to terapii tmou, jež člověka izoluje a vystaví sobě samému. Mohli bychom ten částečný lockdown využít k sebezpytu, svízel izolace proměnit v hledání smyslu a hodnot.
Loni jsme touto dobou zažili dva výjimečné dny, 16. a 17. listopad. Aktivní část země se dala do pohybu. V sobotu 16. listopadu 2019 svolal Milion chvilek pro demokracii druhou demonstraci do Prahy na Letnou. Zaplnil ji podruhé. Podle policie přijelo 250 tisíc lidí, Milion účast odhadl na 300 tisíc. Úctyhodné.
Třicet let po listopadu 1989 jako by přicházela nová pokojná revoluce. Demonstrant říkal: "Jsem tu, mě jsi, Andreji, Miloši, Václave seniore a juniore, Tomio, neošálil, mě neobelžeš." Dál: "Nechci se za sebe a za svou zemi stydět, proto jsem tu." A svědčil: "Jsem zdravý, svobodně uvažující, nestádní. Dávám něco ze sebe a dokážu se ve stotisícovém davu chovat ohleduplně, mile a slušně."
Buď jsem pro Tibet, nebo pro čínské komunisty
Jenomže tenhle mimořádně krásný občanský pohyb (na světle, veřejný, opak skrytosti, uzavřenosti), pohyb, který děsil Andreje Babiše, proti kterému neměl žádnou účinnou obranu, zastavila pandemie koronaviru. Demonstrovat se v nouzovém stavu nesmí, není čas na občanskou neposlušnost, smysl má brát ohled na druhé, nešířit virus.
Čas na hledání duše národa. Co jsme zač, my, Češi, obyvatelé této krajiny? Nebo lépe, kým chceme být? Chceme se podobat třeba Komenskému, který zemřel 15. listopadu před 350 lety? Jeho životní příběh, cesta světla ve tmě, je úžasný, jeho vliv na svět nezapomenutelný. Jeho víra a pokora obdivuhodné. Chceme se podobat Husovi, který šel pro pravdu (a pravda pro něj byl Ježíš) na smrt? Masarykovi? Havlovi, který se pro pravdu nechal za bolševika věznit? Nebo se chceme podobat Švejkovi, Klausovi, Zemanovi, Babišovi, Okamurovi?
Vyjadřuje duši národa spíš prezident Zeman, klanící se Putinovi a Si Ťin-pchingovi, Babiš, odmítající pomoc pronásledovaným a nahánějící dotace pro Agrofert, nebo Vystrčil, který odcestoval na Tchaj-wan proti vůli Číny? Chceme být národem vlezdozadků, nebo mužů a žen svébytných a suverénních?
Vyjadřují dnes duši národa spíše lidé, kteří se orientují na spotřebu a je jim celkem fuk, co se děje okolo, nebo osoby nepokojné, hledající hlubší smysl bytí, uvědomující si, že svět se nebezpečně mění, couvá, ustupuje od pozitivních hodnot, kterých už skoro dosáhl? Zkusím otázku položit jinak, snad srozumitelněji. Na čí straně jsme, čí osud je nám bližší, Tibeťanů a Ujgurů, které uzurpuje, decimuje, zotročuje čínská komunistická strana, nebo akce Číny?
Jak to máme doma? Chceme vědět, kdo otrávil Bečvu, proč se vyšetřování nesnesitelně táhne a prvotní stopy nebyly zaznamenány, nebo je nám to jedno, nejsme přece ryby a další říční živočiši, nás se to netýká?
Občanská společnost žije
Uběhlo 31 let od sametové revoluce. Vstoupili jsme tedy do nového desetiletí, nové etapy. Dalších třicet let - doufejme ve svobodě. Můžeme brát toto výročí jako nový začátek. Loni to bylo vzpomínání, nostalgie, teď bychom se měli pokusit začít znovu, jinak. Okolo sebe máme mnoho nového, aktivní mladí lidé a aktivní staří se pokoušejí chránit přírodu, zastavit ničení divočiny, oživují občanskou společnost.
Neměli bychom zapomínat na to, že právě mladí lidé, čerstvě dospělí i ti mladší, jsou lockdownem nejvíc postiženi. Pro ně je omezení styků utrpení, jež se podobá zkušenosti vězení. Starší a staří to berou jinak, mladým se však zastavuje život.
Mimochodem je typické, že se neustále mluví o tom, kdy už půjdou malé děti do školy (přitom v sousedním Německu je nyní v karanténě 300 tisíc žáků a 30 tisíc učitelů), ale skončení zákazu vycházení po 9. večerní hodině jako by vládě a politikům nevadilo. Pokud čísla klesají, pokud si lidé už uvědomují, jak nebezpečný virus nás sužuje, proč ten brutální zásah do našich svobod neskončit?
Zpět k duši národa: opravdu nejsme s to se naučit žít s ohledem na druhé? Jsme už tak lhostejní, že nám musí vláda zakazovat vylézt z domu, protože se bojí, že se budeme opíjet a že budeme mejdanovat? Snad ještě ne. Je však na pováženou, jak trpně, s jakou samozřejmostí ta omezení, jež vláda neumí ani pořádně odůvodnit, přijímáme. Tohle jsme my? Tohle je ta naše duše - ovce, kterými chaotický bača a prázdný sud na Hradě "zatáčá"?
Ne, nejsme jen ovce. Duše národa, stejně jako duše každého člověka, je vždycky dvojí, skrývá obě tendence, tu otrockou i tu po svobodě a pravdě toužící. Lidé nezištně pomáhající v pandemii, Milion chvilek organizující on-line protest Rok změny: Začínáme! a mnozí další mají duši Komenského, Husa, Masaryka, Seiferta, Havla.
Teď se bude hrát o to, příští rok se bude hrát o to, která část duše převládne. Jestli jsme jednatřicet let starý samet pohřbili, nebo ne.
