Před 25 lety, 17. července 1989, pronesl generální tajemník Ústředního výboru Komunistické strany Československa Miloš Jakeš svou legendární řeč na stranickém shromáždění v Červeném Hrádku. Uniklo z něj video, a být to dnes, stalo by se vzápětí „hitem internetu“. Nejsdílenější, nejlajkovanější. Virál roku. KSČLeaks.
Doba to byla sice jiná, technologicky i jaksi celkově, přesto byl ohlas Jakešova vystoupení podobný. Stalo se „kultovním“ i bez internetu.
Formálně nejmocnější muž v zemi – a Miloš Jakeš na záznamu působí zcela střízlivý - se tu pustil na tenký led improvizace a kožený režimní slang proplétal s hovorovou řečí do kuriózních smyček. Dal k lepšímu brojlery a bojlery i to, kolik bere hodná holka paní Zagorová a že žádnej z nás nebere takový prachy. Bylo to takové bezelstně upřímné.
To není jednoduchý proces, ta přestavba. To je proces, bych řekl, v kterým se ne každý dost vyzná.
Není divu, že podobenství o „kůlu v plotě“ zlidovělo.
Zvykli jsme si vnímat Jakešovo vystoupení jako víceméně bavičský výkon. Kouzlo nechtěného jako humoristické číslo. Někdo ho tak určitě vnímal hned od začátku. A stejně tak by se našli ti, kteří to tehdy brali naprosto vážně – a že jich bylo.
Jaký byl účinek Jakešova projevu na pád komunismu? Myslím, že převládá interpretace „lidé se smáli a došlo jim, že takhle to dál nejde“ a že je velmi nepřesná, jako by z kostýmního televizního seriálu.
Jistě, v sebezesměšnění generálního tajemníka rádoby důležitým projevem je něco velmi českého. Právě ironičtí Češi umí takovou kvalitu ocenit. Zvlášť když „se to nesmí“ a navenek musí vůči moci zachovávat požadované dekorum.
Svým způsobem byl Červený Hrádek podkladem pro „něžnou“ a "sametovou" revoluci. Vůdce, kteří se sami před národem zesměšní – a pobaví ho! –, národ jaksi z podstaty netouží stavět před revoluční tribunál.
Ale aby nedošlo k omylu, je třeba zasadit Jakešovu řeč do kontextu roku 89. KSČ byla v sedle naprosto pevně, policejní perzekuce fungovala a svoboda tisku neexistovala. Zároveň Polsko už mělo po svobodných volbách, v Maďarsku se stříhaly hraniční dráty a Prahu zaplavily trabanty východoněmeckých emigrantů. Bylo „to“ ve vzduchu, ale prakticky nikdo neuměl říct „co“. Převládal pocit, že u nás budou komunisté tak nějak „nafurt“.
Jakešův projev za této situace rozhodně nefungoval jako nějaké tlačítko, které spustilo veselou lidovou revoltu.
Na řadu lidí zato účinkoval, a v tom byla jeho hlavní cena, jako katalyzátor vlastní důstojnosti. Byla to příležitost ztratit poslední zbytky respektu a uvědomit si, kdo nám vládne. Kdo má, jak stálo v Ústavě, „vedoucí úlohu“ a koho se obáváme. Důsledkem byl – třeba i podvědomý – pocit ponížení, co všechno si necháme líbit. Anebo nenecháme a začneme už doopravdy říkat, že král je nahý.
Tím Jakešův projev skutečně k pádu komunismu přispěl.
Jako estrádní číslo neměl žádnou zvláštní cenu. Že nás u toho – ale zdaleka ne všechny! – hanba fackovala, to ano. Ale nebyl moc k smíchu, léto 1989 byla ještě pěkně drsná doba.
