Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
3. 7. 2018 8:00

Jako za normalizace? Do slovníku moci se vrátily pomlouvačné kampaně a klid na práci

Forma vítězí nad obsahem a politika obsah nemá. Dominuje technologie.
Hosté v pražské pivnici sledují televizní vystoupení odcházejícího prezidenta Gustáva Husáka, snímek z prosince 1989.
Hosté v pražské pivnici sledují televizní vystoupení odcházejícího prezidenta Gustáva Husáka, snímek z prosince 1989. | Foto: ČTK

"Připadám si jako za normalizace," slýcháváme někdy, když přijde řeč na politiku.

Normalizace? 70. a 80. léta 20. století, zemi pevně svírali komunisté hlídaní z Moskvy. Československo obkličovala železná opona, na které se střílelo, právo na svobodu slova neexistovalo a vše kontrolovala tajná policie. To vše zmizelo, a tak srovnání musí nutně kulhat. 

Ale přesto, podívejme se, jestli a nakolik je to srovnání opravdu namístě:

1. Podobný slovník. "Potřebujeme klid na práci, makáme." Za Husákovy éry to bylo obdobné: "Klid na práci" rušili nepřátelé země třeba z řad disidentů, ale republiku jsme si rozvracet nedali, a tak rozvraceči skončili ve vězení, bez zaměstnání nebo se jejich děti nedostaly na studia… Klid na práci byl slovní obrat, který v podstatě znamenal: tato země je naše, nechte nás vládnout a nemluvte nám do toho. Neznamená však něco podobného i dnes?

2. Dominuje technicistní přístup. Za normalizace se politici chlubili v televizi a v rozhlase, kolik obilí se zaselo, kolik se ho sklidilo, kolik oceli se vyrobilo, kolik uhlí vytěžilo a kolik bytů se postavilo. Dnes zase slyšíme, kolik se vybralo na daních a kolik se ušetřilo na novém systému výběru. Jak vysoký bude rozpočet a kolik miliard se prostaví v tom či onom. Kolik nám dává Evropská unie (peněz, samozřejmě)… Tehdy i dnes se zdálo, že vedoucí představitele méně zajímá, k čemu přesně to vlastně všechno slouží, jak se daří obyčejnému člověku a co ho vlastně trápí. Jako by statistické údaje byly hodnotou a měřítkem samy o sobě.

Za normalizace se Václav Havel (v dopise Gustávu Husákovi z roku 1975) zamýšlel nad otázkami po dalších a ne tak snadno spočitatelných věcech: "Co když si položíme i takové otázky, jako například, co bylo uděláno pro mravní a duchovní obrodu společnosti, pro rozvoj skutečně lidských dimenzí života, pro povznesení člověka k vyššímu stupni důstojnosti, pro jeho vskutku svobodné a autentické uplatnění ve světě?" Nestojí za to nad takovou otázkou přemýšlet znova?

3. Forma vítězí nad obsahem. Za normalizace na první pohled skoro všechno fungovalo a zdálo se, že platí i demokratické principy. Lidé chodili k volbám, druhou věcí bylo, že ve skutečnosti to dělali jen naoko, proto, aby se naplnilo ono zdání… Věděli, že smyslem je vyhovět formě, ale je možné vyhnout se naplnění obsahu. A většinou asi cítili, že je to špatně, že žijí v jakémsi divném světě. Dnes je v nejvyšších patrech situace obdobná: po formální stránce je v pořádku, že tady byla tak dlouho vláda v demisi. Ale mnozí cítí, že to je nepatřičné, že to je sice snad v souladu s předpisem, ale v rozporu s rozumem. Nebo: navrhnete ministra zahraničí, aby se naplnila dohoda, ale zase jde jen o tu formu. Na tom ministru a na tom, aby zastával příslušný úřad právě on, vám ve skutečnosti vůbec nezáleží. Nebo vládu, na níž se účastníte, podporují komunisté. A protože máte usnesení, které vám spolupráci s komunisty zakazuje, řeknete, že ta spolupráce se týká druhé vládní strany, že s nimi jednají oni. Jako by to měnilo něco na podstatě věci…

4. Politika nemá obsah. O všem rozhoduje mocenská hra. Nejde o to, jestli máte, nebo nemáte ideály. Rozhodují ti, kteří dokážou svými mocenskými vazbami a za pomoci svých věrných tlačit politické dění tak, aby se posílila či udržela jejich moc. Není v tom žádná filozofie, žádná touha prospět skutečně lepšímu životu Čechů, pomoci bližním, nabídnout příklad Evropě a světu. Tak to bylo za normalizace a může se nám oprávněně zdát, že je tomu tak i dnes. I když; komunisté v předlistopadovém Československu měli svůj mocenský monopol přímo zakotvený v ústavě, dnes jsme je přizvali k podílu na moci dobrovolně.

5. Hlasitá kritika rovná se kampaň. Komunistický režim v Československu, který porušoval ta nejzákladnější lidská práva, byl často kritizován: demokratickými vládami, lidskoprávními organizacemi nebo i významnými jednotlivci. Pokud se více kritiků na svém postoji shodlo (což nebylo tak překvapivé), představitelé režimu okamžitě přišli s tvrzením, že se proti nim vede cílená kampaň. Stejných reakcí jsme svědky i v současné době. Naposledy přišel se slovy o kampani předseda vlády, když nová ministryně spravedlnosti čelila obvinění, že opsala část diplomové práce i s chybami.

6. Třídit informace podle zdroje. Za normalizace bylo nutné každou zprávu posuzovat podle toho, odkud ji člověk získal. Státem (a tedy komunistickou cenzurou) byly kontrolované úplně všechny oficiální tiskoviny i rozhlas a televize, takže informace bylo třeba ověřovat. Například poslechem Svobodné Evropy či Hlasu Ameriky, jejichž redakce sídlily na druhé straně železné opony. Dnes je situace složitější, protože železná opona není a informační zdroje mají různě vysokou schopnost přinášet pravdivé zprávy a řadit je do souvislostí. V zásadě ale znovu platí, že zprávu je třeba posuzovat podle média, které ji přineslo, a míry jeho nezávislosti.

7. Nepřítel nespí, buďme ve střehu. "Prioritou vlády je boj proti nelegální migraci," řekl před pár dny premiér a řekl to v situaci, kdy v zemi prakticky žádní migranti nejsou. A pravděpodobně ani jen tak nebudou. Přitom panika kolem migrace trvá už roky, a hrozby se nenaplnily. Ale kdo chce pevně svírat otěže moci, potřebuje nepřítele. A pokud nepřítel není, musí si ho vytvořit. Protože strach je důležitým faktorem - ustrašená na slovo poslouchající masa voličů se dá snáze ovládat než hrdý sebevědomý občan s vlastním rozumem. Komunistické Československo si tak svého času vytvořilo celé hromady "nepřátel": od sudetských Němců po imperialisty, vatikánské štváče a domácí rozvraceče (za mrzký peníz aneb jidášský groš). Smysl byl tehdy a dnes jediný: udržet co nejvíce lidí ve strachu.

8. Dvojí metr. Mocní mohou více než ostatní. Nespravedlnost byla za normalizace vidět na každém kroku, stejně jako předstíraný boj proti ní. Ti, kteří z tribun mluvili o lepších zítřcích a spravedlivějším světě, sami spravedlností pohrdali a využívali své beztrestnosti a nedotknutelnosti. Dnes jsme svědky - byť v nesrovnatelně menší míře - podobné schizofrenie. Takže nepřekvapí, když například ministr zdravotnictví považuje za nemožné, aby ředitelem nemocnice byl trestně stíhaný člověk, ale nevadí mu trestně stíhaný člověk na pozici premiéra. Dvojí metr vidíme například i v postupu prezidenta, který má na budoucího premiéra různě přísné požadavky - záleží na tom, o koho jde. A naopak: jsou věci, na kterých jako by nezáleželo vůbec: na tradici, ústavních zvyklostech ani na tom, zda současné pochybné postupy neztíží vládnutí budoucím politikům.

Možná stojí za to ještě jednou připomenout, co napsal Havel v onom dopise Husákovi: "Obávám se, že zhoubné společenské následky tu o mnoho let přežijí konkrétní politické zájmy, jež je vyvolaly. O to větší bude ovšem historická vina těch, kteří duchovní budoucnost národa obětovali zájmům své mocenské přítomnosti."

 

Právě se děje

Další zprávy