Topíme a svítíme zmáčknutím čudlíku, teplá a studená voda teče z kohoutku. Četl jsem, že nějakého Američana našli prý v pralese poblíž pramene polomrtvého žízní. Neuměl se napít, protože neměl hrnek. To byl ovšem Američan. Ale co když na tu naši pohodlnost a ztrátu ostražitosti zajdem?

Takový divoký pes svojí hromádku pěkně zahrabe, aby nezanechal stopu. A ten náš vždycky jen poodejde od své značky a tak nějak nepřesvědčivě až laxně zahrabe zadníma nohama, ale obvykle úplně jiným směrem, jen tak, aby se neřeklo. Nic nezamaskuje, provede jen pozůstatek kdysi důležitých sebezáchovných instinktů. Vlastně naprostá ztráta ostražitosti. Co by se mu mohlo stát? Pán je přeci blízko.#reklama

A pán? Je také v klidu, když čte o vítězství teroristů ve volbách v Palestině,  když slyší o íránském jaderném programu, když poslouchá průpovídky jakési Edelmanové z Národní strany, když je bodře ujišťován, že bolševik už je v podstatě prima, protože nemá v programu procesy.

Náš pes sice moc neposlouchá, ale jedno už víme jistě. Čas od času ho berem na vodítko, už jen kvůli všudypřítomným autům. Jak ovšem ztratí odpovědnost za svůj směr, cítí, že je na provaze a směr drží páníček, hned zlobí o to více. Ty jsi mě zotročil, budu se chovat jako hloupé štěně! Bez vodítka je pejsek takový dospělejší. Také občas odběhne, někdy neposlechne, ale v zásadě je ostražitější a nakonec i méně zlobí. Přimlouval bych se za méně vodítek i pro nás lidi. Což nemyslím jako pravičáckou propagandu.

Nechci to ve svých kratičkých fejetonech přehnat s fekální tematikou, ale měl jsem ještě jeden psí zážitek: Šli jsme s kamarádem a jeho psem zamrzlým vltavským ramenem a pes se najednou rozhodl kadit. Jak se ovšem do toho dal (byl to veliký, silný pes), zapřené tlapy mu začaly na ledě ujíždět a pes, konající potřebu, zrychloval svoji nedobrovolnou jízdu. Tak ujel po ledě nějakých dvacet metrů, s výrazem opravdu udiveným.

A co tento postřeh má znamenat? Nic, jen čistou legraci, když si to umíte představit. Nic víc.