Luděk Navara Luděk Navara | Komentáře
4. 8. 2017 15:30

Jdou po mně jdou… Jaromír Nohavica v zajetí minulosti a přítomnosti

Kdo mluví z duše lidu, musí počítat s tím, že lid je někdy sveden, někdy oklamán.
Jaromír Nohavica při koncertě v roce 1984.
Jaromír Nohavica při koncertě v roce 1984. | Foto: ČTK

Dokázal vycítit nálady a vtipně nebo trefně napsat píseň, která oslovovala. A dokáže oslovit i dnes. Pobavit. Jaromír Nohavica. Taky pomáhal "přežít" už v dobách komunistické totality, kdy slovo vážilo víc, protože jeho cena byla často vyvažována odvahou. Je populární a líbí se. Tedy jeho písničky. Jak se ale líbí Jaromír Nohavica jako člověk?

Pro mnohé ten šok přišel už před lety, kdy se na základě archivních dokumentů ukázalo, že v létě 1989 Jaromír Nohavica informoval Státní bezpečnost o své cestě do Vídně (tenkrát na druhé straně železné opony), kde se potkal s kolegou písničkářem Karlem Krylem (také na druhé straně opony, ovšem na rozdíl od Nohavici bez možnosti návratu do vlasti). Samozřejmě, tak to bývalo: cesta na Západ nebyla zadarmo a cenou za ni pro Nohavicu byla ona spolupráce s tajnou policií.

V nedávných dnech vyšlo najevo, že toho bylo víc; Lidové noviny zveřejnily, že Nohavica informoval StB opakovaně. Například o petici za propuštění disidenta Václava Havla (tehdy byl Havel na rozdíl od Nohavici ve vězení). Ukázalo se také, že Nohavica se s řídícím důstojníkem scházel docela často.

A teď ke všemu šokoval některé své fanoušky, když se vyfotil s Tomiem Okamurou, který je jedním ze symbolů české (vzhledem k Okamurově původu snad i japonské) malosti. Zdálo by se, že Okamura, který dokáže tak šikovně stavět na nenávisti k cizincům a vyvolávat strach, by se měl asi stát spíš terčem písničkářovy kritiky než přízně. Přemýšlíte, jak by to vypadalo, kdyby o něm Nohavica napsal text. Co třeba takhle:

…a řeknu vám ještě něco nakonec,
totiž, že cizinec není našinec,
pokud to ovšem není Japonec.

Nebo nějak podobně. Ale místo toho se nechal Okamurou vyfotit. A politik fotku zveřejnil: "Potkal jsem se v Ostravě s Jarkem Nohavicou, popovídali jsme si a jsem rád, že máme podobné názory na aktuální palčivé problémy." Jen aby bylo jasno: nešlo o fotku náhodnou. Stejně tak není náhodná ani nenávist a strach, které Okamura a další zasívají: strach je sice špatný rádce, ale spolehlivý vazal. Davy ustrašených jsou vděčné každému, kdo s nimi ten strach sdílí. Jako voliči jsou skvělí. Byl to strach, který zasel Hitler, nacisté: byli to komunisté, kteří ještě krátce před rokem 1989 umně dávkovali strach davům: z revanšismu, z návratu sudetských Němců, z návratu kapitalistů, z pádu sociálních jistot… I dnes řada politiků pracuje se strachem a dobře jim to jde, protože v téhle zemi je strach domovem po desetiletí a vždy se najde vhodný nepřítel (naposledy uprchlíci, které vidíme v televizi z jiných zemí). Práce se strachem je metoda stejně tak stará jako nebezpečná, protože strach a nenávist jdou ruku v ruce a dalším pokračováním je násilí.

Řeknete, co je Nohavicovi do toho všeho, co je nám do jeho fotky s Okamurou, do jeho minulosti, písničky jsou pořád dobré. Ale hudebník, o kterém se zdálo, že umí nahlédnout do lidské duše, by měl přece umět nahlédnout i do manipulací a her, které s námi někteří hrají; ať už v zájmu režimu, kterému slouží, či v zájmu vlastního úspěchu a prospěchu.

Mnozí to také tak vůči Nohavicovi dnes cítí: jako zradu a vyčítají mu to: "Jdou po mně jdou…" může si dál zpívat Nohavica a připadat si jako podivný hrdina z vlastní písně. Řeknete, že Nohavica, člověk ze severovýchodní periferie země, to má a především měl těžší: je to samozřejmě pravda; tajná policie si byla samozřejmě víc jistá sama sebou mezi horníky a dělníky na Ostravsku než v Praze. Závislost na vrchnosti tam byla před rokem 1989 také neporovnatelně vyšší. Možná i dnes je to podobné: nespokojenců, ustrašenců a pochybujících je více v hornickém regionu, kde Nohavica žije a kde vyrůstal. A kde také cítí kolem sebe nesnadno popsatelné nálady, které se zpětně promítají do jeho písní. Možná to opravdu cítí jinak a z jeho písní to nepoznáme: jsou napsané dobře; tak, aby se líbily těm, i těm druhým.

A třeba tohle je ten omyl; čekáme, že ten, kdo nám mluví z duše, kdo dokáže kouzlit se slovy, bude sdílet i všechno to, co v duši cítíme my. Ale co když nám mluví z duše jen tak navenek? Co když umí jen skládat za sebe slova a hudbu, nic víc? A vůbec; co když čekáme od našich písničkářů, spisovatelů a dalších umělců o tolik víc, než je vůbec možné? Neměl to Čech tak vždycky? Nevěřil svým umělcům i v tom, co uměním vůbec nebylo, a tak se nutně musel zklamávat? Ta tradice přece sahá až k spisovateli, básníku Karlu Sabinovi, autorovi libreta Prodané nevěsty: když se provalilo, že tenhle zapálený český vlastenec a bývalý politický vězeň donášel rakouské policii, nemohli tomu jeho přátelé zpočátku ani uvěřit. Prý pak Sabina musel chodit na procházky v přestrojení nebo v noci, aby ho nepoznali: tak Češi nenáviděli svého zrádce. To Nohavica je na tom proti němu dobře, jen to někteří nechápou. Ale pozor: málokdo z nich zažil střet s tajnou policií, aby měl na hlasitou kritiku právo.

Ale nejde jen o zradu; i politický úsudek mnohých českých umělců byl katastrofální: Za všechny připomeňme světového spisovatele Milana Kunderu, který vstoupil do komunistické strany hned dvakrát, vynikající autor Pavel Kohout býval tak zapáleným budovatelem, až je to dnes směšnotrapné, a našli bychom další a další příklady těch, kteří byli skvělí ve tvorbě, dokázali oslovit davy, ale sami se v životě pletli. Prostě kdo mluví z duše lidu, musí počítat s tím, že lid je někdy sveden, někdy oklamán.

Příběh Jaromíra Nohavici je jednou úžasnou a nesnadno uchopitelnou písní, která jen doplňuje dosavadní písničkářovu tvorbu. Možná jsou ale všechny tyhle písně (včetně onoho autorova životopisu) také trochu vypovědí o nás samotných. O tom, jak jsme žili, žijeme a co považujeme za správné. A Nohavica svým životem i dílem nás o tom jen nutí přemýšlet, nic víc.

 

Právě se děje

před 3 hodinami

Španělský král pověřil premiéra Sáncheze sestavením další vlády

Úřadující španělský premiér a šéf socialistů Pedro Sánchez ve středu po jednání se španělským králem Felipem VI. oznámil, že od panovníka přijímá pověření k pokusu o sestavení nové vlády. Upozornil však, že celý proces pravděpodobně potrvá ještě týdny.

Sánchez uvedl, že od příštího týdne se pokusí získat na svou stranu další politické subjekty ve značně fragmentovaném parlamentu. "Žádná jiná alternativa není možná," zdůraznil socialistický politik. Hlasování o důvěře nové vládě v parlamentu však budou podle Sáncheze pravděpodobně předcházet ještě týdny jednání.

Socialisté (PSOE) zvítězili v listopadových předčasných volbách, ale nepodařilo se jim získat nadpoloviční většinu v parlamentu. Ze 350 poslanců jich mají pouze 120.

Zdroj: ČTK
před 5 hodinami

V 88 letech zemřela filozofka Eva Formánková. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77

Ve věku 88 let zemřela filozofka a redaktorka Eva Formánková. V 60. letech stála u vzniku edice Váhy, která se věnovala nemarxistické filozofii. Jako jedna z prvních podepsala Chartu 77. Formánková zemřela v neděli v Praze, poslední rozloučení se uskuteční v pátek od 14:30 na olšanském hřbitově. ČTK o tom dnes informoval její syn Jaroslav Formánek.

Zdroj: ČTK
Další zprávy