Kdyby to nebylo smutné, byla by to celkem legrace. Z těch, kdo mají šanci zasednout ve sněmovních lavicích, přišla s nejvíce proevropskou nabídkou koalice Pir/STAN. Přitom její lídr Ivan Bartoš v roce 2003 během referenda o vstupu do Evropské unie hlasoval proti. Prý to tehdy - v jeho 23 letech - způsobila „mladická nerozvážnost“. Jeden by se nedivil, kdyby pro změnu dnešní mladí voliči propadli "mladické nerozvážnosti" a k Pirátům se obrátili zády.
Opoziční trojblok Spolu zase hlasitě slibuje, že dá dohromady rozvalené veřejné finance. Zní to zhruba stejně důvěryhodně, jako když se vyhlašovaly cíle nových pětiletek za minulého režimu. Byl to totiž právě lídr Spolu Petr Fiala, kdo minulý rok ve spolupráci s ANO a extrémní SPD orchestroval rozvrat státního rozpočtu nesmyslným zrušením superhrubé mzdy bez adekvátní úpravy výdajů. Nejeden volič, který na ODS vždy oceňoval ekonomickou gramotnost a rozpočtovou odpovědnost, trpí jako zvíře, kdykoli Petr Fiala začne mluvit o svých hospodářských plánech.
Přesto však existují situace, kdy je třeba dát šanci i lidem, kteří do vládní velikosti ještě nedorostli. A to když stávající establishment nabízí jen garanci dosavadního marasmu. Jako je tomu právě nyní.
Vláda Andreje Babiše v minulých letech opakovaně selhala. Nezvládla covidovou krizi ani klíčové reformy penzí, vzdělávání, zdravotnictví či daní. Už za to si zaslouží opoziční lavice. Jenže to není vše: její předseda navrch systematicky obcházel a někdy i přímo porušoval všemožná pravidla, která v demokratické společnosti platí za nepřekročitelná. Republika potřebuje, aby šel, protože další roky rozvratu právního státu už by nemusela ve zdraví přečkat.
Na účet republiky
O premiérskou moc usilují dva typy lidí. Ti, kteří po ní teprve touží, a ti, kdo se ji snaží udržet. To druhé se v českých podmínkách dosud podařilo jen Václavu Klausovi, když dokázal v křesle předsedy vlády zůstat sedět i po dokončení volebního období mezi lety 1992 až 1996.
Ani on už ale další mandát nedotáhl. Struktury nového státu až příliš ovládla čistě jeho parta. A protože se u toho příliš opila mocí, začala velmi rychle brát pravidla jen jako nepříjemné překážky svých plánů, za což byla po zásluze potrestána spektakulárním pádem Klausova druhého kabinetu.
Od té doby si sice ještě občas občanští a sociální demokraté předali správu země i po volbách, ale už ji nikdy nepřebíral stejný lídr. Až nyní se o to pokouší Andrej Babiš. Ke kormidlu nastoupil už v roce 2014 jako vicepremiér, od roku 2017 vládu řídí a nyní míří v čele dlouhodobě nejsilnější strany k obhajobě volebního vítězství.
Tuto nezvyklou Babišovu vládní dlouhověkost by měl nyní dobře zvážit každý volič. Premiér prsten moci třímá natolik dlouho, že by byl div, kdyby nepropadl nebezpečné představě, že jeho už se vlastně žádné regule netýkají, protože má poslání vést národ. Situace je o to horší, že nejde o žádného umírněného milovníka demokratické dělby moci, nýbrž o člověka, kterého v mládí formovalo členství v komunistické státostraně a později divoký kapitalismus, v jehož rámci nepřátelským způsobem pohltil kdeco z českého zemědělství a chemie.
Ostatně právě kvůli tomu se teď topí v gigantickém střetu zájmů. I bez auditu Evropské komise je zřejmé, že podmínky pro oborové dotace by neměl určovat vlastník obřího zemědělského a chemického holdingu. Babiš se však volbě mezi politickou a byznysovou mocí brání tak urputně a patologicky, že už kvůli tomu začíná hrozit uzavření evropských penězovodů nejen Agrofertu, ale i celé republice.
Skandál spojený s utajeným nákupem zámečku na francouzském Azurovém pobřeží navíc ukazuje, že o skrytém panství československého miliardáře, jenž toho času ovládá Strakovu akademii, nevíme zdaleka všechno. Roky nevybíravě napadal každého podnikatele, který měl firmu za hranicemi českých hvozdů. Teď se najednou dozvídáme, že sám nanejvýš podezřelým způsobem proháněl stovky milionů přes exotické daňové ráje. Nikdo tak momentálně netuší, jak moc ještě mohou jeho osobní obchody poškodit celé Česko, pokud se udrží v exekutivě.
Manažer, který neumí řídit
Zároveň je zřejmé, že nekonečné Babišovy kauzy už spoustu Čechů nezajímají a ve volbách se podle nich nerozhodují. Jak ostatně ukázal i unikátní průzkum, který pro Aktuálně.cz připravila agentura Behavio. Vyplynulo z něj, že pouhých 22 procent příznivců hnutí ANO považuje předsedu vlády za čestného člověka. A ačkoli jinak přikládají této vlastnosti extrémní důležitost, jemu osobně jsou ochotni takový hřích odpustit, protože ho stále vnímají jako nejefektivnějšího správce země. Což při pohledu na možné konkurenty Petra Fialu a Ivana Bartoše není zas tak těžké pochopit.
Jenže Babiš zemi efektivně nespravuje, a že to opozice není schopna Čechům vysvětlit, je její těžký politický hřích. Po nástupu do čela vlády sice začal stát opravdu rychle řídit jako firmu, jenže od té doby to vypadá, jako by Česko, s. r. o., každý týden mělo jiný výrobní program.
Jednou si poručil pravicové rovné důchody, pak levicové sypání peněz do nereformovaného systému. Jednou podporoval unijní Zelenou dohodu, záhy si z ní udělal bruselského fackovacího panáka. Horoval pro zachování stávajících daní, pak je ale prudce snížil, aniž by spolu s příjmy proškrtal také výdaje. Těch příkladů neurotického řízení státu je spousta. Ve výsledku se tak Česko ani v dobrých předcovidových časech nehnulo z místa. A co lidé dostali, musí teď draze splácet - příkladem budiž inflace, která teď ze všech slavně navyšovaných dávek dělá almužnu.
Babišův pověstný cholerický mikromanagement se pak Česku krutě vymstil za covidové krize. Nejprve sice premiér na jaře roku 2020 projevil oceněníhodnou odvahu a odhodlal se v zoufalé situaci k plošné uzávěře. Bohužel pak ale propadl mesiášskému komplexu a chtěl boj s pandemií řídit do posledního detailu, což skončilo katastrofou.
Jeden příklad za všechny covidové útrapy se státem. Ekonom Filip Matějka, který byl členem Ústředního krizového štábu, s odstupem času popsal, jak se v kritických chvílích v Česku vládlo a proč například tak pozdě začal fungovat monitoring nakažených: „Pan premiér si vzal Chytrou karanténu pod sebe, k tomu dělal milion věcí, takže se na jakékoli jeho rozhodnutí čekalo týdny. Zbytečné prodlevy, které znamenaly zbytečné ztráty, bohužel i na životech.“
Andrej Babiš zkrátka pomalost české veřejné správy svou chorobnou touhou na všechno osobně dohlížet nedělil, ale násobil. Sněmovní volby tak vracejí do veřejného prostoru otázku, zda opravdu stojíme o to, aby stát řídil i nadále muž neschopný se podělit o moc, a už vůbec ne podle pravidel.
Pláč a naděje
Jak je vlastně možné, že vůči člověku stiženému ve funkci takovým množstvím neúspěchů, nevznikla přesvědčivá alternativa? Oblíbené opoziční lkaní nad existencí Marka Prchala či vydavatelství Mafra kompletní odpověď rozhodně nenabízí. Pravda se zdá být taková, že Babišovi političtí soupeři zkrátka až příliš spoléhali na to, že se jejich protivník nějak zlikviduje sám. Soudě alespoň podle programové nabídky, s níž předstupují před voliče.
Koalice Spolu slibuje udržitelné finance, které ale předtím sama aktivně pomáhala zdevastovat. Piráti by zase rádi ve velkém rozdávali peníze, nejsou ale schopni hodnověrně vysvětlit, jak k nim vlastně přijdou. Opozice tak končí zase tam, kde už v roce 2017 jednou pohořela - u příliš velkého důrazu na program "Antibabiš", který jí sám o sobě volby nevyhraje.
Kde jsou časy, kdy si během volební kampaně v roce 2006 občanský demokrat Mirek Topolánek a socialista Jiří Paroubek sice nemohli přijít na jméno, ale obě jejich strany nakonec posbíraly přes třicet procent hlasů, protože lidem nabízely nejen dva nadurděné kohouty, ale i dobře promyšlené a uvěřitelné vize pro jejich cílové skupiny. O tom se současným demokratickým opozičníkům může jen zdát.
Přesto si opozice zaslouží, aby jí voliči dali šanci ukázat se ve vládní roli. U neschopných je totiž vždy naděje, že se mohou časem stát schopnými. U všehoschopných zbývá jen smutná jistota, že takoví zůstanou.
