V Českých Budějovicích v sobotu znovu zasahovala policie. Na sídlišti Máj tvrdě zakročila proti účastníkům neoznámené demonstrace. Radikálové zas táhli na Romy. Sto třicet šest lidí bylo zadrženo, osm zraněno. Ozývala se hesla jako Čechy Čechům, Naše ulice, naše město, Kdo nepracuje, ať nejí atd. Objevují se stále stejné návody, jak „řešit" otázku sociálně vyloučených komunit, kterých je u nás na dvě stě: vystěhovat Romy do jejich pravlasti, nedávat jim sociální dávky, dávat jim dávky jen na dvě děti, jednat s nimi „jako s každým jiným" a podobné geniální, nefunkční, od reality odtržené rady.
Všeobecná nespokojenost se už dlouho obrací proti Romům. Přitom v ghettech zdaleka nežijí jen Romové, ale i „bílí". Celé to dělení je mimo. Žije u nás zhruba 170 až 200 tisíc Romů a život zhruba poloviny z nich se neliší od zbytku společnosti. Ale jsou vidět, jsou rozlišitelní, i proto slouží jako ideální cíl. Navíc česká většinová společnost nebyla vychována k toleranci. I proto se u nás tak těžko chápe, že sociálně vyloučeným rodinám i jednotlivcům je potřeba pomoct. Protože když jim stát (obce, kraje, ministerstva, zákonodárci) intenzivně, dlouhodobě, profesionálně nepomůže, bude se stav zhoršovat.
Střety v Budějovicích jsou varující - sídliště Máj nepatří ani zdaleka mezi ta nejhorší, spíš naopak. Ale žijí tady Romové. Pro neonacisty snadné "cíle". Základní problém jsou stále ghetta, sociálně vyloučené oblasti. Ale protiromskou náladu neonacisté vybudí dnes už kdekoliv. Dost "spořádaných" občanů se k nim přidá.
Hrozí střety domobrany ghett a nácků
Co nás čeká? Pokud budou neonacisté vyvolávat konflikty, zneužívat pochody proti ghettům, začnou se obyvatelé bídných oblastí cítit ohroženi ještě víc než dnes. Vytvoří vlastní bojůvky. Začnou se bránit. Ohroženi se cítí i sousedé vyloučených lokalit. Mají zkušenost, že stát moc nedělá (nebo to není příliš vidět). A tak začínají čím dál víc slyšet na pokřik neonacistů, na Dělnickou stranu sociální spravedlnosti. Nefunkční, nebo málo funkční stát (samospráva) obvykle končí tím, že lidé berou věci do svých rukou.
Sociálně vyloučení občané se cítí ještě vyloučenější. Neplatí už jen fakt, že nemají práci, nemají peníze, bydlí v děsivých podmínkách, jsou závislí na dávkách, jejich děti jsou vnímány jako nějací horší kluci a holky a často jsou ještě okrádáni. Navíc mají pocit, že jsou čím dál víc nesnášeni, že je okolní společnost vytěsňuje, vytlačuje, nechce. Děsivé.
Drahomír Radek Horváth (pracuje v Poradně pro občanství, občanská a lidská práva v Děčíně) napsal v blogu na Aktuálně.cz: „Dnes to není, tak jako kdysi, vzdálený konflikt fanoušků Sparty a Slavie, ani neonacistů a anarchistů. Teď se to dotýká mé osoby přímo, dotýká se přímo všech Romů v této zemi. Žádní extremisté. Ten, kdo útočí na můj národ jako celek, jsou mí čeští sousedé. Obyčejní lidé vyrážejí do ulic, kde chtějí lynčovat, volají po genocidě a jsou přímo účastni na pogromu." Představa, že tohle člověk prožívá, že to prožívají celé romské rodiny, jejich děti, je opravdu strašidelná.
Dennodenní útoky a odmítání
Martin Šimáček, ředitel vládní Agentury pro sociální začleňování, nedávno v ČT24 řekl: „Je hrozně nepříjemné být v České republice Romem... Je to v podstatě denní kontakt s nějakým odmítáním, někdy i s odporem, někdy i s útoky verbálními, slovem, ale někdy i fyzickými, byť drobnými. Ti lidé neuspívají v zaměstnání, protože tam jsou nějakým způsobem diskriminováni, na druhé koleji, neuspívají při bydlení. Najít si dneska slušné bydlení a být přitom Rom prostě není snadný. Diskriminace ve školách je dobře zmapovaná..."
Potíž tkví v tom, že nejsme příliš ochotni se vciťovat do druhých, máme svých starostí dost, máme své frustrace, svá zklamání. Když se někomu daří hůř než mně (pokud za to nemůže povodeň nebo jiná katastrofa), mávnu nad tím rukou: Tak ať se víc snaží. Jenže ono to tak nefunguje.
Další blud - lidé v ghettech nic nedělají, pobírají dávky a je jim fajn - „za naše peníze". Jenže realita, jak ji opakovaně popisují sociální pracovníci, kteří v těch ztracených oblastech dělají, je jiná. Ti lidé jsou nešťastní, že nemají práci, nešťastní a nespokojení, že si nemohou vydělat, že žijí v bídě. Není to žádné štěstí, leháro. Je to stres a potupa. Práci obvykle neseženou, i když to vícekrát zkusili. Nemají kvalifikaci, jsou odmítáni, jejich místa přebrali dělníci z Ukrajiny, prostě malér.
Na mnoha příkladech (naposledy Větřní na Českokrumlovsku) je popsáno, že jsou navíc systematicky, měsíc co měsíc okrádáni, vysáváni. Bydlí zhusta nacpáni, koncentrováni v bídných ubytovnách, kde absurdně platí víc než za normální byt. Do bydlení (a drahé elektřiny) musejí často vrazit i peníze na jídlo. Není jasné, z čeho žijí.
Rok předškolní výchovy
Zato je jasné, že mohou být a často i jsou obtížnými sousedy. Není lehké žít s nimi nebo vedle nich. Někteří kradou. Stejně jako kradou někteří „bílí". Jenže ti bílí (třeba „bílé límečky") kradou v miliardách. Experti odhadují škodu, kterou utrpěl stát za posledních 10 až 15 let, na sumu okolo 1,5 bilionu korun. Platíme to všichni. Kam se hrabou kapsáři.
V ghettech to začíná dětmi. Jejich táta není chlap, který chodí do práce a vykládá, jaké to tam bylo. Máma taky ne. Vykládají příběhy o tom, jak stáli frontu na sociální dávky. To znají děti z těchto rodin z domova. Odmalička jsou orientovány na dávky. A přitom to obvykle není chyba jejich rodičů.
Když jsou dlouhodobě bez práce, žijí z dávek, nebo dokonce bez dávek, protože vypadli ze záchranného systému, pak jim nezbývá než pracovat na černo, sbírat kovy, případně občas něco ukrást. Tak to bohužel je. Tvrdit, že se jim nemají dávat dávky, je šílenství. Co pak budou jíst? Jak to asi v takové domácnosti vypadá? Hádky, alkohol, když se sežene nějaká koruna, v některých oblastech drogy. Dluhy. Někdy nesplatitelné.
Donedávna byly romské a chudinské děti běžně posílány do „pomocných škol". Neměly prakticky žádnou šanci dostat se na střední školu. Segregace. Časem se z pomocných škol staly „praktické základní školy". Ale i v praktických školách je až 35 procent dětí Romů. Když si vezmeme poměr počtu Romů a celkový počet obyvatel, pak by jich měla být v praktických školách maximálně 2 procenta.
Přitom experti na sociální začleňování dávno poukazují na to (to se mnoha čtenářům nebude líbit), že je nutné rodinám v ghettech pomoct, jejich děti na školu připravit, protože je doma často nepřipraví. Rodiče nemají dost informací a mnohdy ani síly. Romské děti nejsou jiné než ostatní. Mají často jen horší start. A to se dá změnit. Dělá se to v Maďarsku, v Belgii, v Británii i jinde. Každé dítě potřebuje podporu, přípravu, péči. Podle znalců by stačil rok předškolní přípravy. Když ji dítě nedostane doma, nabídne ji stát. Je to pro všechny výhodné. - Počítá s tím nový školský zákon. A je nutné na pomoc, případně na poradce, dát peníze. Vrátí se. Už dnes v některých městech pomáhá dětem ze sociálně vyloučených rodin vládní Agentura pro sociální začleňování a funguje to. Pomáhá.
Nejsme si automaticky rovni
Tragické je, že státní i nestátní instituce vědí, co je potřeba, ale dělá se toho málo. Pro politiky to není téma. Raději se hádají, kdo má jmenovat velvyslance. Jestli stavět další věže Temelína. Mnoho politiků práci pro ghetta blokovalo (kupříkladu ministr školství Josef Dobeš). Slyšet dlouhodobě není ani romské politiky. Romové sami o sobě píší, že nejvíc času prohádají na Facebooku.
Není to tak, že jsme si všichni automaticky rovni. Některé děti, některé rodiny jsou dlouhodobě znevýhodněné, proto se jim má pomoct, má to smysl. Je to cesta, která nevede ke konfliktu, k eskalaci napětí.
Podle výzkumu společnosti Scio z letošního května třetina dětí nechce za kamaráda Roma a dvě pětiny dětí by se klidně zúčastnily protiromské demonstrace! To je varování. Nebobtná problém jen u znevýhodněných dětí, ale i u těch, které znevýhodněny nejsou. Učí se nemít sociálně vyloučené rádi.
Přitom Romové jsme všichni. Není žádný zásadní rozdíl mezi Romem a Neromem. (To se zase asi nebude líbit, ale je to tak.) Když se Nerom dostane do ghetta, když nebude mít ani floka, bude z něj pro ty ostatní prostě „socka". Zřejmě se rozvede, jeho děti budou znevýhodněny, bude trpět. Dělení na Romy a Neromy je blbost.
Neonacisté lidem sugerují, že je soužití s Romy čím dál horší. Ani to není nejspíš pravda. Sociolog Jakub Grygar (Fakulta sociálních věd UK) řekl severu iHned.cz: „Spíš eskaluje extremismus Neromů než Romů." A to je velmi riskantní.
Nedovolit okrádat nejchudší
Řešení jsou známá. Starost o děti z ghett, pomoct jim jít do normální školy. Pomoct nejchudším rodinám s bydlením (obec a kraj). Nenechat je ždímat, okrádat v předražených ubytovnách a domech. Je přece skandální, že ti nejchudší jsou okrádáni, dvojnásob nespravedlivé. Chybí zákon o sociálním bydlení a obcím zřejmě chybí i peníze na sociální bydlení. Dost možná bude často potřeba vyloučené rodiny učit znovu normálně bydlet. Nejhorší je pro ně neudělat nic. To si obce a města nemohou dovolit. Jinak bude mnohem víc akcí, jaké proběhly v Duchcově a v Budějovicích.
Bydlení souvisí s prací. Zdrcující většina lidí, i těch v ghettech, nechce žít na dávkách, to jsou bludy, lži, pomluvy. Ale když se sociálně vyloučených nakumulují stovky v jednom místě, těžko seženou práci. Zvlášť když je to místo odlehlé, od pracovních příležitostí daleko. Obce by měly umět sehnat práci (sociální zaměstnání).
Důležitou roli hraje policie. Její klíčová role není, aby bránila střetu Romů s neonacisty. Především má vynucovat pořádek v sociálně komplikovaných částech měst. Selhala na sídlišti Máj v Budějovicích - prý tam skoro nezabloudila. Až po konfliktu, minulý týden, oznámil budějovický územní ředitel Michal Holčapek: „Byl navýšen jak počet členů pořádkové policie, tak počet členů Služby kriminální policie a vyšetřování, abychom zjistili relevantní informace, co se v lokalitě děje, jaká je tam situace mezi občany."
Stejně to probíhalo v Duchcově - policie málo pracovala; kriminalitu tam přitom údajně obstarávala především jedna rozvětvená romská rodina. A v tomto městě také strážník nečinně přihlížel, když skupinka opilých Romů zbila manželský pár v Nádražní ulici.
Pořádková policie potřebuje posílit
Takhle to nejde dál. Stejně jako není možné neustále osekávat, redukovat stavy policie. Smysl by mělo zrušit obecní policii, schopné strážníky převést k republikové pořádkové policii a posílit města, jako je Litvínov, Duchcov, Rumburk, Ostrava a další. Vynucování pořádku je zásadní.
Bez pomoci sociálně vyloučeným lidem, jejich dětem, bez ochrany lidí před krádežemi a násilím, ať ho páchá kdokoliv, nejsme a nebudeme západní země.
Příliš málo se změnilo od roku 2008, kdy příslušníci Dělnické strany, neonacisté, táhli v Litvínově na sídliště Janov za vydatné podpory místních obyvatel. To varování stát zaspal, nevzal dost vážně. Pořád ještě nejsme moderní, transformovaná, tolerantní společnost. Dělíme lidi na přizpůsobivé a nepřizpůsobivé - hrůza. Přitom stát sám se nedokáže přizpůsobit faktu, že deseti- a statisíce jeho obyvatel včetně dětí jsou krutě, trvale znevýhodněny.
