Praha - Byl přítelem ikony českého undergroundu Ivana Martina Jirouse, a když básník letos v listopadu zemřel, sloužil mu pohřební obřad.
Katolický kněz Ladislav Heryán rozhodně nepatří k davům, které před Vánocemi podlehnou nákupní horečce, dobu adventu neprožívá v obchodních centrech.
Přesto nemoralizuje. „No tak dobře, tak se Vánoc zmocnil konzum. Ale ta myšlenka, vytvořit z Vánoc svátky rodiny je přece krásná," říká ve vánočním rozhovoru pro Aktuálně.cz.
Mluví zvolna mírným hlasem a pro každou odpověď pečlivě vybírá ta pravá slova. Když si to však téma rozhovoru žádá, použije výraz drsný tak, že byste to od kněze možná nečekali. „To se prostě nedá jinak říct," dodává tiše na vysvětlenou.
Ladislav Heryán je členem salesiánské komunity v Praze-Kobylisích. Rodák z Petřvaldu u Nového Jičína vystudoval stavební průmyslovku v Ostravě a brněnskou stavební fakultu. Už v Brně vstoupil tajně do Salesiánského řádu. Tři roky pracoval v panelárně, ale v roce 1987 emigroval, aby mohl v Římě studovat na kněze.
Původně měl namířeno do některé z misií v Africe, ale po roce 1989 se vrátil do svobodného Československa.
Stovky bezprizorních dětí z pražských ulic i lidé bez domova znají Ladislava Heryána například s kytarou v ruce. Je také knězem motorkářů, kterým jednou ročně slouží zádušní mši za přátele, jež zahynuli při svých divokých jízdách.
Aktuálně.cz: Na rozdíl od většiny svých kolegů jste se knězem nestal tak, že by to byla vaše první životní profese. Byl jste už nějakou dobu dospělý, než jste vystudoval na kněze. Můžete proto srovnat, jaké jsou Vánoce pro člověka, když je knězem a když jím není?
Jako kněz jsem hlavně ten, kdo Vánoce pomáhá vytvářet pro ostatní. V tom se možná ty moje dnešní Vánoce liší od doby, kdy jsem ještě knězem nebyl. Vrcholným duchovním prožitkem jsou však pro mne Velikonoce a vzkříšení.
Bez Velikonoc by totiž nebyly Vánoce, protože základem křesťanství je právě zpráva o tom, že Ježíš byl ukřižován a vstal z mrtvých. Bez velikonočních událostí by křesťanství bylo nesmyslným náboženstvím a nebyl by důvod slavit Vánoce jako svátek Ježíšova narození. Ale i když o Vánocích hlavně pracuji a přemýšlím nad tím, co mám lidem vlastně sdělit, dokážu ty svátky také prožívat.
A.cz: Cítíte se jako kněz o Vánocích, řekněme, pevněji v kramflecích?
Pokud se ptáte, jestli svůj vztah k Bohu prožívám o Vánocích intenzivněji, než ve všední den, tak musím říct, že ne. Spíš se věnuji hlavně tomu, jak to udělat, aby ti druzí měli Vánoce hezké.
A.cz: Podle všeho toho vánočního humbuku to vypadá, že Vánoce jsou tím nejdůležitějším svátkem v roce. Vy ale říkáte, že jsou vlastně druhořadé.
Je to tak. Není podstatné, kdy a jak přišel Ježíš na svět. Lidé však potřebují každou významnou událost nějak popsat, aby ji mohli oslavovat. Proto také evangelisté popsali Vánoce. Je to stejně tak přirozené, jako když lidé slaví například své narozeniny. Přitom je přece jedno, kdy a kde se člověk narodil, jestli to bylo pátého či dvanáctého, v Ostravě nebo v Písku.
Vedle těch všedních dnů, ve kterých se odvíjí náš obyčejný život, však potřebujeme svátky, kdy slavíme události, jež jsou pro nás nějak významné. Křesťanské tajemství má veliký přesah a nelze je pojmout do nějaké jediné pravdy. Proto během roku oslavujeme různé aspekty Kristova života, tedy toho, co je vlastně základem křesťanství.
A.cz: V čem je pro nás podstata slavností, jako jsou Vánoce, Velikonoce, či třeba „obyčejné" narozeniny pro všechny stejná, ať už jsme věřící, nebo ne?
S křesťanskými svátky je to podobné, jako v našich životech. Prožíváme události důležité i méně důležité a má smysl si je připomínat. Vytvářejí totiž naši identitu, bez které bychom se rozplizli. Proto když třeba jedu v neděli někam autem a míjím ty rozestavěné domy a haly kolem cesty, a když tam vidím ty dělníky, ty chlapy na stavbě, je mi vždycky líto, že pracují v neděli.
A kdyby jen v neděli, ale také během svátků se často maká, jako by byl všední den. Takhle se ale život redukuje na jakousi nelidskou službu nějakému systému, ve kterém člověk už není člověk. Co je to za život, když ten všední a sváteční čas není oddělený?
A.cz: Vzpomenete si na Vánoce, které pro vás byly něčím výjimečné?
Určitě se vymykaly Vánoce poté, kdy jsem emigroval. Byly to první Vánoce v mém životě mimo domov a byly smutné, ale zároveň v tom smutku i hezké. V takových situacích, kdy lidé nemohou být o Vánocích v rodině se svými blízkými, vystupuje o to více všechno, co je na Vánocích podstatné.
A.cz: Umíme Vánoce oslavit?
Myslím, že ano. Pro křesťany, i lidi, kteří tvrdí, že v boha nevěří, se Vánoce staly svátkem rodinné vzájemnosti. Takhle je slavíme a to se mně líbí, to je hezké.
A.cz: I když to vypadá tak, že se těch svátků zmocnili obchodníci a konzum?
No tak dobře, tak se Vánoc zmocnil konzum. Ale myšlenka vytvořit z Vánoc svátky rodiny je přece krásná. Během roku to většinou takhle není, aby lidé tak moc toužili být spolu, jako o Vánocích.
A.cz: Josef, Marie a malý Ježíš v Betlémě jsou klasickým symbolem rodiny v křesťanském světě. V Novém zákoně se však o Ježíšově narození píše na několika místech a pokaždé trochu jinak. Lze některý z těch textů označit za důležitější, než ty ostatní?
O tom, jak přišel Ježíš na svět, píší evangelisté Matouš, Lukáš a Jan. Každý z nich zachycuje určitý aspekt těch událostí. Pro lidovou tradici je asi nejdůležitější poetika jesliček a pastýřů v Betlémě, jak o nich píše Lukáš. On vytvořil ten viditelný obsah Vánoc, kterému rozumí i lidé nevěřící v Boha. To je asi zásadní sdělení Lukášova evangelia, ale Janovo evangelium je stejně důležité a Matoušovo taky. Neumím to rozdělit.
A.cz: Poetice Vánoc s jesličkami a pastýři předchází velké drama ve vztahu mezi Josefem a Marií, o kterém píše Matouš.
Myslíte tu situaci, kdy Josef zjistí, že Marie je těhotná a on ví, že ne s ním?
A.cz: Ano.
Nemám moc rád takové to přemítání nad psychologií biblických postav, včetně Josefa. To je jako podsouvat mu nějaké naše myšlenkové pochody. On si určitě mohl myslet, že mu Marie byla nevěrná a podle židovských zákonů ji měl přivést na práh domu jejího otce a tam ji ukamenovat. Podle Matoušova evangelia byl Josef muž spravedlivý a to bylo v tehdejším židovském světě označení pro člověka, který se přísně držel zákonů a vycházel z nich při všem, co dělal.
A byl rozhodnutý zachovat se tak i v této situaci. Jenže ve snu se mu zjevil anděl a řekl, že co bylo v Marii počato, je z ducha svatého. My bychom to dnes vnímali třeba jenom tak, že se Josefovi prostě něco zdálo. Jenže ten spravedlivý muž se potom podle toho choval a nebyl to tedy asi jen sen. Byl to zřejmě tak silný zásah do jeho života, že jednal jinak, než jak nařizovaly zákony, které pevně dodržoval.
A.cz: Takže se ale opravdu odehrálo drama v kulisách jesliček a pastýřů.
Nechci říkat, že ty příběhy v evangeliích nejsou historickými zápisy. Je to ale vždy otázka, co je v nich jenom historického a co už je vyjádřením toho, že autoři vnímali Ježíše Krista jako božího syna. Musíme si uvědomit, že to evangelium vzniklo osmdesát let po Ježíšově narození a padesát po ukřižování, takže ani Matouš, ani Lukáš a Jan nezapisovali informace z Betléma v tu dobu, kdy se tam ty události staly. V těch textech je prostě formulováno to, co Kristus už desítky let pro tu prvotní církev znamenal. Takže dnes vypreparovat z Matoušova evangelia to čistě lidské, tu Josefovu psychiku, není možné.
A.cz: Vánoční příběhy jsou zřejmě tak silné, že přitahují do kostelů davy lidí, kteří tam běžně nechodí. Nemrzí vás, že hned po Vánocích jsou kostely často zase prázdné?
Půlnoční mši jezdím sloužit do kostela v Nehvizdech. To je malá vesnice, kde během roku chodí do kostela pět, osm lidí. O Vánocích tam mám těch posluchačů padesát. Mně to ale nijak nevadí, jsem rád, že mohou oslovit tolik lidí.
A.cz: Nedělá církev něco špatně? Nejsou ty Vánoce s plnými kostely z jejího pohledu promarněnou šancí?
Nevím, jestli církev dělá něco špatně. Spíš jde o to, jak ten kněz dokáže naložit s lidmi. Každý jsme nějaký, každý s lidmi jednáme jinak a není to snadné. Mně se třeba nikdy nestalo, co se běžně stává mnoha jiným, že jim do kostela vtrhne banda opilých puberťáků, kteří tam přijdou jenom proto, aby tam rušili. Proto mnoho kněží ty půlnoční mše ruší, protože s tím nic nenaděláte.
A.cz: Kde ještě se letos budete snažit vytvořit druhým lidem pěkné Vánoce?
Na Boží hod chodím mezi bezdomovce. Nejdříve k Sestrám matky Terezy, odpoledne na nádraží a pod mosty. Ti lidé jsou neuvěřitelní chudáci, potřebují pomoc. Každý z nás nosí v kapse klíče od dveří, za kterými je doma, od dveří, které si odemkne a vejde. Nemít u sebe žádné klíče musí být hrozné, to si snad ani neumíme představit, jak strašné to je.
Lidé si často myslí, že si za to bezdomovci můžou sami a já nevím, co ještě si všechno vlastně o nich myslí. Ale kdo nevidí, jací jsou to chudáci, ten je s prominutím zkurvený debil. To se prostě nedá jinak říct.
A.cz: Nezalitoval jste někdy právě o Vánocích, že nemáte svou vlastní rodinu?
Ani ne. Jsem knězem a žiju v salesiánské komunitě. Ale samozřejmě, že si dovedu představit život ve vlastní rodině. Obojí je krásné, ale když člověk jde po jedné cestě, tak nemůže jít po té druhé.
A.cz: Vzpomínáte před Vánocemi, v době adventu, na události končícího roku? Vybavuje se vám nějaká letos nejpodstatnější? (Pozn. redakce: Rozhovor vznikl ještě přes smrtí Václava Havla.)
Určitě smrt básníka Ivana Martina Jirouse. To byla událost, která ukázala jeho velikost. Ukázala, jaký byl mystik.
A.cz: Co tím myslíte?
Pro mne je mystik člověk, který žije na pomezí tohoto stávajícího a toho příštího světa. Oba ty světy ho drtí, protože v tomto světě už být nemůže a v tom, který má přijít, ještě také ne. A k tomuto světu, ve kterém žil, byl Martin ve stáří milosrdný a k tomu příštímu pokorný.
A.cz: Proč nemohl žít v dnešním světě?
Protože byl zklamaný ze společnosti, která tančí kolem zlatého telete, která rozmělnila všechny hodnoty, jež byly až dosud posvátné.
A.cz: Počkejte. Říkáte, že smrt Ivana Martina Jirouse byla zásadní událostí uplynulého roku. Před chvílí jste ale mluvil o tom, že způsob, jakým dnes lidé slaví Vánoce, se vám líbí. Myslíte, že on by na tuhle otázku odpověděl stejně?
To nevím…
