reklama
 
 

Je to o ekonomice? Putin dál vládne benzinové pumpě převlečené za stát, přesto vypadá jako vítěz

2. 1. 2017
Rusko se nedokáže modernizovat a změnit svoji ekonomickou strukturu. Korupce dorostla do rozměrů, které lze jen stěží pochopit, píše politolog Karel Svoboda.

Při ohlédnutí za rokem 2016 by se mohlo zdát, že Vladimiru Putinovi vyšlo vše, na co sáhl. Vývoj ve světě mu hraje do karet. Místo nemilované Hillary Clintonové nastoupil Donald Trump, u kterého se sice dá s jistotou počítat jen s nevypočitatelností, ale přeci jen jeho některé kroky ukazují na přátelštější přístup. Podobně se vyvíjejí prezidentské volby ve Francii. Rusko zaznamenalo úspěch i v Sýrii, kde víceméně vyšachovalo Spojené státy ze hry. Domácí parlamentní volby dodaly výsledky, které Kreml potřeboval a plánoval (54 procent hlasů pro Jednotné Rusko). K Novému roku si Putin nadělil dárek v podobě gesta vůči americkému prezidentovi, když odmítl reciproční vyhoštění amerických diplomatů jako odvetu za vyhoštění 35 ruských diplomatů (či „diplomatů“) z USA. Víceméně tak dal Obamovi najevo, že s ním již nepočítá a že jeho konání nepovažuje za důležité.

Přesto se ale v jedné oblasti Vladimiru Putinovi příliš nedařilo. Vlastně se mu v ní nedaří dlouhodobě. Ruská ekonomika zaostává za tou světovou. Ani šestnáct let Putina u moci (snad nikdo nepovažuje Medveděva z let 2008 až 2012 za plnohodnotného prezidenta), navzdory budovatelským cílům typu „zdvojnásobení HDP za deset let“, na tom nic nezměnilo. Od roku 2008 se mluví, i s vědomím nepříliš nadějných vyhlídek, o ztraceném desetiletí. Očekávání růstu HDP o zhruba 0,8 % v příštím roce je po letošním předpokládaném poklesu o 0,7 % považováno za div ne zázračné zlepšení. I zde si ale Vladimir Putin pomohl dohodou s kartelem OPEC, podle které se sníží těžba ropy, a tedy, jak signatáři očekávají, stoupnou její ceny. Rusko, které touží hrát roli světové velmoci, je stále mimořádně závislé na cenách ropy. Ačkoli jedním z Putinových cílů při nástupu k moci bylo této závislosti se zbavit.

Rusko se dlouhodobě není schopno modernizovat, respektive změnit svoji ekonomickou strukturu. I přes mohutným státním financováním podpořené projekty, jako například Skolkovo u Moskvy, jakousi ruskou odpověď na Silicon Valley, jsou výsledky více než skromné. Hlavním důvodem přitom není lenost Rusů či nedostatek vzdělaných lidí (byť zejména z jejich řad pochází oněch 400 tisíc lidí, kteří ročně odcházejí ze země), ale především společenské prostředí. Ruské soudy jsou neefektivní a jejich rozhodování se řídí spíše tím, kdo se soudí, než skutečně právem. Silové složky jsou velmi často spíše soukromými službami jejich náčelníků. Korupce dorostla do rozměrů, které lze jen stěží pochopit. Ponechme stranou případ ministra ekonomického rozvoje Uljukajeva zatčeného pro údajný úplatek ve výši dvou milionů dolarů, kde je více otázek než odpovědí. Dostatečným příkladem jsou události kolem plukovníka protikorupční policie Zacharčenka, zadrženého v září. Nevím, jak jsou na tom čtenáři, ale osobně mi přijde, že mít doma peníze v hodnotě 8,5 miliardy rublů překračuje obvyklé rodinné úspory. Nepřehledné zákony přitom jen pomáhají korupčnímu prostředí.

Veřejným tajemstvím je fakt, že ještě horší je situace v regionech. Těm Vladimir Putin v roce 2012 naložil nové povinnosti v podobě zvyšování důchodů či platů ve státním sektoru, přitom jaksi zapomněl přidat peníze. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat a dluhy regionů dorostly do úrovně 2,61 bilionu rublů. Výpomoc v podobě levných státních půjček místo komerčních úvěrů sice pomohla, ale rozhodně nezachránila situaci. Velká část regionů se ocitla na hraně bankrotu, Novgorodská oblast už dokonce technicky za ní.

Zahraniční sankce se v ruském prostředí skloňují často, a poněkud schizofrenním způsobem. Na jednu stranu se ruští představitelé snaží tvrdit, že daleko více postihly Evropu než Rusko samotné. Na druhou stranu jsou sankce poměrně vítanou výmluvou. Vzývané „importozaměščenije“, tedy nahrazení dovážených zahraničních výrobků těmi ruskými, zůstalo spíše v rovině proklamací. Kvalita zboží na ruských pultech jednoznačně poklesla. Přechod na ruskou platební kartu Mir rozhodně nebudí důvěru. Premiér Medveděv, jinak autor legendárního výroku „peníze nejsou, ale držte se“, přišel s návrhem nahradit kávu americano rusianem. Doufejme, že šlo jen o vtip.

Ale všechno není jen černé. Po dlouhou dobu nebylo Rusko schopno srazit inflaci do smysluplných úrovní. Za rok 2016, byť zatím nemáme čísla za celý rok, by mohla klesnout pod šest procent. Podařilo se ustálit rubl, probíhá čištění bankovního sektoru. Centrální banka pod vedením Elviry Nabiullinové prokázala svou profesionální kvalitu ještě v roce 2014 a ke cti jí slouží, že si svoji reputaci nijak nepokazila.

Politika je do značné míry o dojmech, obrazu, jaký vytváříte. Zatímco odcházející Barack Obama, který proplul celkem úspěšně finanční krizí, vyvázal Spojené státy ze závislosti na dovozech ropy či zavedl zdravotní pojištění pro nejchudší Američany, je alespoň v mém okolí hodnocen negativně (žádný sociologický průzkum jsem si nedělal), Vladimir Putin, který s ruskou ekonomikou nepohnul ani o metr a za něhož se Rusko opět dostalo do stavu stagnace, je kvůli svým zahraničněpolitickým úspěchům, kterých dosahuje do značné míry na dluh, pokládán za vítěze. Půjde o pocit trvalý, nebo Rusům jednoho dne přestane stačit poslouchat o zářné budoucnosti, o nutnosti se semknout tváří v tvář zlému Západu a vojenských úspěších v zahraničí?

autor: Karel Svoboda

    reklama
    reklama
    reklama
    Komerční sdělení
    reklama

    Sponzorované odkazy

    reklama