Těžko bychom hledali, kdy naposledy se v amerických médiích tak často vyskytovaly různé variace pojmů "fašismus" a "postfašismus", jako tomu je od minulého víkendu, kdy v parlamentních volbách v Itálii zvítězila strana Bratři Itálie v čele s budoucí premiérkou Giorgiou Meloniovou.
Například ve zpravodajském textu o Meloniové a její straně, který vyšel v listu New York Times, se výše zmíněné výrazy vyskytly více než dvacetkrát. A titulek analytického článku na webu časopisu The Atlantic zněl "Návrat fašismu do Itálie".
Jenže taková zkratka je nejen přestřelená, ale i nebezpečná. Protože kvůli sice nepřesné, ale zaručeně křiklavé a odpuzující nálepce "Pozor, fašismus!" snadno přehlédneme skutečné příčiny současného vzestupu pravicových nacionalistických stran a hnutí. V Evropě - stejně jako ve Spojených státech.
Jak napsal americký web Politico, nástup Meloniové do čela jedné z členských zemí skupiny G -7 "sice může být šokující, ale museli byste si dát velkou práci, abyste našli něco, co řekla o globalismu, imigraci či kterémkoli dalším srdečním tématu populistické pravice a co by bylo nějak kontroverznější než výroky posledního amerického prezidenta". Míněno tedy republikána Donalda Trumpa.
Trumpovým nejoblíbenějším evropským politikem byl zatím Viktor Orbán, který ve své přestavbě Maďarska na "křesťanskou demokracii", jak svůj režim nazývá, už může ukázat konkrétní výsledky a to Trumpovi imponuje. Zatímco Meloniová dosud byla pod jeho rozlišovacími schopnostmi. To se teď ovšem může změnit, a nejen proto, že je blondýnka, na které si Donald vždy potrpěl.
Populismus s lidskou tváří
Na rozdíl od Orbána, který byl i pro Trumpa inspirací, se Meloniová právě jim sama chtěla podobat. Ne náhodou si ji už před lety vyhlédl Steve Bannon, který byl stratégem Trumpovy prezidentské kampaně v roce 2016 a následně jeho šéfporadcem v Bílém domě. Bannon tehdy prozradil Meloniové svoji vítěznou strategii: "Nasaďte pravicovému populismu rozumně vypadající tvář a vyhrajete volby." Evidentně byla dobrou žačkou, povedlo se.
V jejích projevech je vše tak úhledně srovnáno, že ani Trump by to sám lépe neřekl. Jako například letos v únoru, když Meloniová vystoupila v Orlandu na Floridě na konferenci sdružení amerických konzervativců (CPAC). "Žijeme v době, kdy vše, za čím stojíme, je pod útokem: naše osobní svoboda je pod útokem, naše práva jsou pod útokem, naše národní suverenity jsou pod útokem, prosperita a blaho našich rodin jsou pod útokem, výuka našich dětí je pod útokem," deklamovala Meloniová.
A speciálně vypíchla imigraci, kdy nejdříve to, co se děje na americké hranici s Mexikem, Meloniová přirovnala k tomu, co prý ona doma vidí na jihu Itálie v Sicílii. Aby pak zasmečovala: "Tisíce imigrantů, kteří přišli bez povolení, zaplavují slumy našich velkoměst a měst. Srážejí platy našich zaměstnanců a v mnoha případech páchají kriminalitu."
A opět není náhoda, jak moc se tato její slova podobají vůbec prvnímu projevu Donalda Trumpa, v němž v červnu 2015 oznámil prezidentskou kandidaturu. "Posílají nám (z Mexika) lidi, kteří mají spoustu problémů a přinášejí si ty problémy s sebou. Přinášejí drogy. Přinášejí zločinnost. Znásilňují ženy," zněl Trumpův výpad proti ilegálním imigrantům.
Pro média, pro politiky to tehdy bylo šokující. I republikáni dávali od Trumpa ruce pryč, takhle se v Americe, zemi přistěhovalců, o imigrantech přece nemluví! Jenže Trump, Bannon & spol. viděli a pochopili, co ostatní politici přehlíželi a podcenili. Pro velkou skupinu Američanů byl dlouholetý, setrvalý, mohutný imigrační proud přes hranici s Mexikem skutečně strašákem.
Velký imigrační švindl
V něčem papírovým, protože ekonomicky tihle imigranti nikoho neohrožují, berou práce, které už ani chudí Američané dělat nechtějí. Ale rychlost, s kterou za jednou rodinou z Mexika nebo z některé země Střední Ameriky pak přišly celé menší vesnice, to už mělo v USA zcela reálné, citelné dopady.
Například v Pensylvánii nebo v Ohiu, kde to během jedné generace měnilo etnické složení a kulturní prostředí tamních komunit. A podceňovat nelze ani to, že v očích mnoha Američanů ilegálové nespravedlivě "předbíhali" ty, kdo v dlouhých řízeních pomalého úředního soustrojí třeba i roky čekali na legalizaci svých pobytů a pracovních povolení.
Samozřejmě že Trump tohle téma brutálně zneužil, uměle a zároveň zcela promyšleně nafoukl do hrozby, která prý může zahubit samotné Spojené státy, když na imigranty uvalil kolektivní vinu kriminálníků a nebezpečného cizorodého živlu.
V principu šlo o úplně stejný švindl, jakým se tohoto tématu v Itálii chopila Meloniová a v jiných zemích mnozí další evropští pravicoví populisté. Nebo prostě jen populisté všeho druhu, jako je Andrej Babiš.
Ale zopakujme: Trump si všiml problému, který před ním politici dlouho podceňovali, neřešili. A také si všiml, že ve Spojených státech jsou celé skupiny voličů, kteří se uprostřed rychlých ekonomických a kulturních proměn cítí opomenuti, přehlíženi, kteří buď nestíhají, nebo stíhat nechtějí či stíhat nemohou, mají-li zůstat sami sebou.
Ukradená pracující třída
Trump sice jejich nejistotu, vzdor či naštvanost a zlobu mnohem více zneužil, než že by pak dokázal nebo vůbec chtěl zdroje problémů skutečně řešit. Ale tito lidé, tito voliči zde stále jsou a budou. A v USA možná budou znovu volit Trumpa, jako nyní v Itálii vynesli do premiérského křesla Meloniovou.
Kdo ji vlastně volil? Když si podíváme na italské předvolební průzkumy, tak vidíme nápadnou věc, kterou stručně a výstižně popsal Damon Linker z washingtonského středového think-tanku Niskanen Center. "Máme zde obraz země, kde středovou levici podporují hlavně vzdělané, sekulární, profesní vrstvy, zatímco pravice má ohlas v širokém záběru zbytku země - v pracující třídě, v nižší a střední třídě, společně se zbožnými lidmi a s velkými počty Italů, pro které je náboženství symbolem identity, značkou, bez toho, že by skutečně věřili nebo víru praktikovali," charakterizuje Linker situaci v Itálii.
Co tady přímo bije do očí? Podobnost se současnými Spojenými státy. Trump v roce 2016 zvítězil díky tomu, že proboural "modrou zeď", tři do té doby setrvale demokratické státy - Pensylvánii, Michigan a Wisconsin -, když tam demokratům převzal jejich tradiční voliče - pracující třídu, méně vzdělané lidi z maloměst a venkova. Voliče, kteří třeba Bibli moc neznají a nečtou (ostatně jako Trump), ale okolo kostela chodí stále se stejným respektem, jako když ho v dětství s rodiči ještě navštěvovali.
Ve volbách 2020 si sice vzal demokrat Joe Biden všechny tři státy zpět, ale poměrně těsně, a především ne díky tomu, že by přetáhl Trumpovi voliče, ale že volilo více demokratů a nezávislých než čtyři roky předtím demokratku Clintonovou.
Nepoužitelné harampádí
A to už přímo vede k další a asi nejdůležitější podobnosti, až shodě situací po obou stranách Atlantiku. Zastánci - dnes vlastně již obránci - liberální demokracie musí najít způsob, jak získat zpět pracující a střední třídu. Což zní samozřejmě mnohem jednodušeji, než se udělá, pokud se to vůbec ještě může podařit.
Ale pro začátek je potřeba přestat. Přestat s fašismem, nacismem a ostatním harampádím. Ano, jsou mezi Trumpovými voliči, stejně jako ve straně Bratři Itálie a stejně jako byli ve středu v davu na Václavském náměstí, kde to ještě navíc místní komunisté vyšperkovali vlajkami se srpy a kladivy.
Ale jako popis příčin, proč populisté vyhrávají volby, je tohle kolektivní značkování nepoužitelné, zavádějící, kontraproduktivní. Začít se musí nápravou zcela konkrétních důvodů, které už známe. V USA je to například právě nefunkční, zastaralý, imigrační systém. Nebo vysoká zločinnost, kterou částečně podnítilo nesmyslné až sebevražedné tažení progresivní levice (pod heslem defund police) proti policii.
Je sice svůdné ulehčit si vše konstatováním: vrátila se nám nákaza fašismem. Jenže takto odbytá, zavádějící diagnóza nemůže vést k pokusu o úspěšnou léčbu, spíše ji hned na začátku vylučuje.
