V únoru, během dosud nejhorších chvílí koronakrize, parlament odvrhl nouzový stav a slavně představil takzvaný pandemický zákon, který měl pomoci se škrcením nákazy, aniž by zbytečně krátil občany na jejich právech. Jenže se to ani trochu nepovedlo. Nová norma se hodí jen do časů, kdy vir odpočívá. Běda ovšem, když nabere na síle.
Dobře to můžeme pozorovat nyní, kdy covidová čísla rostou a stát by potřeboval v zájmu ochrany veřejného zdraví utáhnout některé šrouby. Nemá ale jak. Pandemický zákon mu nedovoluje omezit volný pohyb lidí ani zavést v nemocnicích krizové řízení. Přestože nefunkčnost paragrafů byla celé měsíce veřejným tajemstvím, politická reprezentace byla nadšená, že se na něčem konečně shodla a o nutné úpravě nechtěly vláda ani opozice nic slyšet.
Dnes tak nezbývá, než si zase projít očistcovým kolečkem, které začíná tím, že hejtmani vyhlásí stav nebezpečí - a teprve až se ukáže, že to nestačí (což je ovšem zřejmé už teď), budou smět vládu požádat o nouzový stav, do kterého pak zemi uvrhne bez jakékoliv kontroly parlamentem kabinet v demisi.
Šílenější právní rámec pro boj s pandemií najdi, kdo můžeš.
Právo na prázdninách
Je to až tragikomické: Roky se v Česku demonstrovalo za udržení právního státu a proti nejrůznějším politickým excesům, ale že nemáme nástroj vhodný k řízení pandemie - a právo tak během ní dostává denně na frak -, skoro nikomu nevadilo.
Celá ta hrůza začala loni 12. března, když vláda vyhlásila nouzový stav kvůli prvnímu lockdownu. Od počátku všichni věděli, že to není to pravé ořechové, že jde o nástroj stavěný spíš na zvládání povodní či velké průmyslové havárie, přesto zde s námi toto opatření zůstalo prakticky rok (s prázdninovou přestávkou). Andreji Babišovi (ANO) i vicepremiérovi Janu Hamáčkovi (ČSSD) to náramně vyhovovalo: Mohli zrychleně nakupovat, co uznali za vhodné, a nikomu se příliš nezpovídat.
A líbilo se to i komunistům, takže ve sněmovně vládě nouzový stav ochotně prodlužovali. Demokratické strany po právu brblaly, za celý rok ale nebyly schopny přijít s návrhem zákona, který by se zvládáním pandemie pomáhal, zároveň ale vrátil parlamentu kontrolu nad děním. Přitom se stačilo inspirovat v okolních zemích, kterým se totožný problém podařilo velmi rychle vyřešit.
Když pak letos v únoru komunisté odepřeli Babišovi poslušnost, opozice zaslepená touhou po pokoření vlády další prodloužení nouzového stavu odmítla. Vzhledem k tomu, jak kabinet nouze zneužíval, to dávalo jasný politický smysl. Protože ale stále neexistovala alternativní možnost, jak s pandemií bojovat, šlo zároveň o zcela neomluvitelný hazard s lidskými životy.
Šrapnel hozený do ohně tak museli tahat ven hejtmani, kteří na své triko využili práva požádat vládu o opětovné vyhlášení nouzového stavu. Koupili tak centrálním politikům čas, aby už konečně stihli připravit a schválit potřebné paragrafy. Ti ale bohužel znovu selhali. A to zcela spektakulárně.
Atentát na hejtmany
Narychlo spíchnutý pandemický zákon je tragickým odkazem vlády i opozice, neboť text vytvářely obě party společně. Výsledkem je, že neobsahuje, co je třeba, protože autoři se soustředili hlavně na to, co v paragrafech z politických důvodů rozhodně mít nechtějí. Takže neprošlo omezení pohybu, krizové řízení záchranného systému, možnost zavést lokální opatření a spousta dalšího, co se v krizi ukázalo být nezbytným.
Zato norma nabízí takové pozoruhodnosti, jako je nefunkční systém vymáhání odškodného pro podnikatele. Pokud by poslanci alespoň byli využili ustanovení, která povinují vládu každé dva týdny předkládat sněmovně podrobné odůvodnění covidových restrikcí, mohli kabinet už dávno donutit k přísnějším opatřením, když se čísla začínala horšit. Bohužel ale v předvolební kampani dostal přednost životy ohrožující populismus reprezentovaný heslem "Nedopustíme další lockdown".
Teď, když se vir rozlezl, je už republice celý slavný zákon úplně k ničemu a hejtmanům v kolabujících krajích na východě země nezbývá nic jiného, než znovu volat po nenáviděném nouzovém stavu. Odměnou za to, že v únoru podrželi hádavé pražské politiky, se jim pak nyní stal mimořádně podlý vzkaz ministra vnitra Jana Hamáčka, že si mají nejdřív sami vyhlásit ve svých regionech stav nebezpečí.
Jako by Hamáček spolu s červeným svetrem odložil i zbytky studu: Zcela předpokládatelná fáze covidové pandemie není žádnou nenadálou událostí lokálního rozsahu a za její zvládnutí nenesou odpovědnost hejtmani, nýbrž centrální politici, v první řadě pak Ústřední krizový štáb, jemuž mimochodem dosluhující ministr vnitra stále ještě předsedá.
JUDr. Švejk řídí pandemii
Dnes se čeští a moravští hejtmani na žádosti o vyhlášení nouzového stavu ještě neshodli, přesto by si autor těchto řádek vsadil na to, že se jej zanedlouho dočkáme, protože řádění viru si vyžádá radikální omezení sociálních kontaktů a krizové řízení nemocnic. A jak už bylo řečeno, u nás něco takového v současnosti umožňuje jen a jen nouzový stav. Že ani po skoro dvou letech života s covidem nemáme jako společnost k dispozici nástroj přiměřenější a demokratičtější, je mimořádnou hanbou celé politické reprezentace, jež si zaslouží, aby jí to nepřestalo být připisováno k tíži.
Když Němci loni projednávali svůj Infektionsschutzgesetz, lomcovaly Bundestagem emoce a éterem létala ostudná slova o Hitlerově zmocňovacím zákoně. Mimořádně vzrušená debata ale nakonec vyústila v přijetí normy, díky níž dnes spolková vláda může efektivně krotit šíření nákazy, aniž by trpěl demokratický právní stát.
Protože čeští sněmovní Švejci podobnou hádku odmítli podstoupit, zůstali jsme trčet tam, kde jsme byli - v provizoriu. Jako by obětí pandemie už tak nebylo dost, nyní k nim začneme přičítat ještě oběti předvolebního politického populismu.
