Bývalý šéf Evropské centrální banky Mario Draghi v červenci rezignoval na post italského premiéra a měl nakročeno k tomu, aby o něm historici napsali: sice v roce 2012 zachránil euro, v roce 2022 však už na energetickou krizi nestačil.
Ne tak rychle. Pomalu, ale jistě se ukazuje, že Draghiho návrhy, jak by se k situaci měla unie postavit, patří mezi ty nejvíce jasnozřivé. Mnoha zemím (Česko nevyjímaje) prostě jen dlouho trvalo, než si připustily, že je zase jednou třeba sundat ideologické brýle a znovu přijmout Draghiho heslo z roku 2012 "whatever it takes" - ať to stojí, co to stojí.
Teď už klub naštěstí začíná na recepty odcházejícího italského premiéra slyšet. Sedmadvacítka se například konečně odhodlala zastropovat výkupní ceny energií, což jí přinese kolem 140 miliard eur, jež si budou moci členské země obratem přerozdělit a použít je na podporu domácností. Ještě v srpnu si však český premiér Petr Fiala (ODS) evidentně nebyl ochoten připustit vážnost problémů a jen tvrdohlavě opakoval, že stropy mohou navrhovat pouze populisté, extremisté a "falešní energetičtí proroci".
Již nyní je navíc jasné, že celkově bude třeba vynaložit mnohem více peněz. Jenže ne všechny státy mají stejné finanční možnosti. Německo například avizovalo, že na záchranu svých firem uvolní 200 miliard eur, čemuž prakticky nikdo další v Evropě nemá šanci konkurovat. Proto se nyní začíná v Bruselu narychlo lepit řešení, které by mělo zabránit tomu, aby v různých částech unie podniky dostávaly diametrálně odlišné příspěvky na energie, což by spolehlivě zlikvidovalo společný trh.
Draghimu to už může být jedno - v římském paláci Chigi si balí krabice a chystá se od něj předat klíče vítězce italských voleb Giorgii Meloniové. Klidně by ale mohl na rozloučenou přednést řeč s leitmotivem "Já jsem vám to říkal". A měl by pravdu. Před zmiňovaným nebezpečím varoval už v květnu. A nabízel rovnou i cestu, jak se mu vyhnout.
Dva stejné deštníky, každý jiný
Problém, kterému teď Evropa čelí, výborně ilustruje rozdíl mezi českým a německým protidrahotním deštníkem. Obě vlády hodlají v jeho rámci uvolnit na 200 miliard. Jenže zatímco ta zdejší počítá v korunách, sousedé se baví o eurech. Ukazuje se tak, že pravdu měli ti, kdo už na jaře upozorňovali, že má-li unie krizi přežít jako celek, neobejde se bez koordinovaného postupu a robustní regulace.
Jedna z možností, kterou má k dispozici, jsou společné půjčky. Právě o těch Draghi už na jaře mluvil. Navrhoval, aby se podobaly mechanismu SURE, s jehož pomocí Brusel pomáhal členským státům udržet zaměstnanost během covidových lockdownů. Zůstal oslyšen, nyní už ale i Němci vidí, že bez takového kroku nemá sedmadvacítka ve své stávající podobě šanci současnou krizi přežít. Škoda těch ztracených měsíců.
Evropský jednotný trh je zde už tak dlouho a vypadá tak samozřejmě, až nikoho ani nenapadne, že by jej něco také mohlo rozložit. Jenže přesně to by zcela rozdílná pomoc podnikům v jednotlivých zemích přinesla.
Už v létě před tím také u nás varoval končící guvernér České národní banky Jiří Rusnok: "Podle mě vidíme obrovskou nepřipravenost evropského jednotného trhu v tak klíčové věci, jako jsou ceny základních komodit. Padesát let vytváříme jednotný trh ve všem možném, navíc máme i měnovou unii. A najednou destruujeme evropský hospodářský prostor tím, že na různých místech jednotného trhu platí různé ceny vstupů klíčových pro výrobu." Nikoho to zde ale příliš nevzrušovalo, na firmy nikdo nemyslel.
A že v Česku dosud stále moc nemyslí, dokládá i skandální výrok ministra Jozefa Síkely (za STAN) na nedávném sněmu Svazu průmyslu a dopravy. Když přišla řeč na rozdílné parametry pomoci pro malé a velké společnosti, poradil člen vlády velkým firmám pouze to, aby se zatím tvářily jako malé a podváděly.
Když realita předčí představy
Zatímco domácnosti se sotva budou stěhovat napříč kontinentem jen proto, že nějaká země zrovna lidem nabízí vyšší pomoc, u klíčových firem to neplatí. Zachránit výrobu tím, že ji přesunou do štědřejších končin, pro ně není nemyslitelné. Právě proto je existenčně nutné, aby unie na svém území podpůrné programy koordinovala a aby byly podobně jednotné, jako jsou nyní jednotné cenové stropy.
Pokud klub nechce přijít o společný trh, který je zdrojem jeho prosperity, potřebuje se shodnout na rozmezí minimální i maximální podpory pro podniky. Země, které by na ni neměly, pak musí mít příležitost sáhnout po levné unijní půjčce.
Je to jistě tah, jaký jsme si ještě na počátku roku neuměli ani představit, jiné karty než ono "whatever it takes" nám ale momentálně v ruce nezbývají. Není asi náhodou, že jako prvnímu z unijních lídrů to došlo právě Draghimu.
