Globální diplomati jsou jako my všichni. Určitě rádi kouknou na působivý Attenboroughův film o divočině. Jenže až poté, co vystoupí z tryskáče i taxíku a rozvalí se doma na gauči. Situace se ale mění, stále silnějším politickým tématem se stává obnova přírody. Předehra k ní právě odstartovala.
Středobodem naší ekologické konverzace byly v uplynulých dvaceti letech globální změny podnebí. Otázka, k čemu přesně povede přidávání skleníkových plynů do atmosféry, už má svou dopověď v podobě suchých let a nesnesitelného horka. Jsou to problémy, které už mocnosti naštěstí alespoň začaly řešit. Krok po kroku snižujeme svou závislost na fosilních palivech, takže například americké elektrárny dnes konzumují o polovinu méně uhlí než před deseti lety. Mezitím ale planeta prochází ještě druhou velkou proměnou: před očima nám chudne živý svět.
Hmyz, žížaly a noční dramata
Úpadek má mnoho rozměrů a složité příčiny. Třicet až šedesát tisíc čtverečních kilometrů tropických pralesů se každý rok přemění v plantáže nebo surovinu pro papírny. Polních zajíců ubylo tolik, že čeští myslivci jich ročně střílejí o 97 procent méně než v polovině sedmdesátých let. Severní Amerika během stejné doby přišla o tři miliardy ptáků. Ze světa se vytrácejí sloni nebo opylující hmyz, velké staré stromy či užitečné žížaly v ornici.
Chránit přírodu se samozřejmě snaží už několikátá generace. Léta jsme zřizovali národní parky, pečovali o vymírající druhy a snažili se upravit zemědělství nebo lesnictví tak, aby podporovalo život v krajině. Ubýváním fauny či flóry jsme se ve velkém trápili už pár dekád předtím, než vědci vůbec porozuměli tomu, nakolik spalování ropy a uhlí pozměňuje globální klimatický systém. Přesto dnes dostává tohle téma mnohem menší prostor ve večerních zprávách.
Klimatu se totiž už čtvrt století věnuje špičková mezinárodní politika. Naopak ochrana přírody bývala z podstaty věci místním úkolem. Myriády sebedůležitějších praktických projektů ovšem nemohou konkurovat dramatu nočních summitů, kde státníci domlouvají, na kolika stupních udržet růst teploty a kolik megatun exhalací je ještě přijatelných. A přesně tohle se právě teď mění. Během minulých dvou nebo tří let si totiž přírody povšimla globální diplomacie.
Vaše sója v našich korytech
V globálně propojené ekonomice už není dále myslitelné, abychom přírodu chránili po jednotlivých zemích. Už nestačí obnovit mokřad, vytvořit nový národní park nebo vybavit strážce zvěře. Děje v různě odlehlých částech světa spolu dnes úzce souvisí. Indonéská džungle se mění na papír, do něhož v Číně balí hračky, které se prodávají v evropských obchodních domech. Brazilskou savanu pohlcují plantáže sóji, jež se sype do koryt českým prasatům nebo mléčnému skotu. České květnaté louky, které stejným kravám dříve dávaly seno, mezitím zarůstají křovím.
Ruth DeFriesová z Kolumbijské univerzity před časem porovnala, jak se liší tropické země s vysokým tempem odlesňování. Ještě v osmdesátých letech na tom byly nejhůř ty, kde rychle rostla venkovská populace. V současných statistikách už ale vesnická porodnost na rozdíly mezi státy nemá žádný zbadatelný vliv. Rozhodujícím činitelem se stalo něco jiného: podíl exportu na zemědělské produkci. Hlavní příčinou odlesňování už tedy není přibývání hladových obyvatel, nýbrž růst megaplantáží, na nichž se pěstují agrární komodity určené pro vývoz či velká města. Jenom Česko z tropů importuje suroviny, k jejichž vypěstování se každoročně vyklučí 2800 hektarů pralesů a savan.
Kvůli chudnoucí přírodě už ale nejsou nervózní jen vědci, přidaly se k nim také velké podniky. Na pestré mozaice divokého života totiž závisí velká část našeho hospodářství. Mokřady mu dodávají vodu. Zhruba 75 procent všech potravinářských plodin potřebuje opylování hmyzem nebo jinými zvířaty. Kvanta miniaturní půdní fauny recyklují živiny v ornici. S měnícím se podnebím roste důležitost zeleně, rašelinišť nebo přirozeně meandrujících řek.
Světové ekonomické fórum letos mezi kapitány globálního byznysu udělalo sondáž, kde výhledově vidí největší rizika pro podnikání. Kromě infekcí a klimatických rizik se v odpovědích nejčastěji objevilo ubývání biologické rozmanitosti.
Proto se k ochraně charismatických zvířat nebo divočiny postupně přidává i starost o subtilní živý svět, který snadno přehlížíme - jenž ale utváří krajinu a podpírá ekonomickou prosperitu. Britské ministerstvo financí rovnou najalo renomovaného profesora ekonomie z Cambridge, aby s týmem kolegů prověřil, jaký vliv má příroda na jeho resort.
Jakási Merkelová
Proto se živá příroda stává jedním z leitmotivů globální politiky, podobně jako změny klimatu nebo nověji daňové úniky. Státníci na červnovém summitu G7 schválili osmnáctibodový plán hlavních kroků. Ten ovšem byl jen úvodem ke konferenci, jejíž první kolo začalo v čínském Kchun-mingu. Původně bylo naplánováno už na loňský podzim, ale pandemie si vyžádala jeho roční odklad. Od včerejška se tedy špičkoví diplomaté domlouvají, v jaká konkrétní opatření promění dosud jen obecné cíle.
Pokud uspějí, budeme nejenom lépe chránit divoké savany a pralesy nebo spravovat světové oceány, ale začneme také vracet kousky přírody do evropských krajin, kde jí už moc nezbývá. A stopa, s níž podniky došlapují na přírodní svět, se stane rutinní součástí firemních nákladů.
Kdysi světová diplomacie stejně pozvolna brala na vědomí změny podnebí. Na počátku byly úplně okrajovou položkou - berlínské konferenci OSN, které v roce 1995 předsedala mladá ministryně životního prostředí, jakási Angela Merkelová, skoro nikdo nevěnoval pozornost. Kjótský protokol vznikl tři roky nato. A pak se z proklamací postupně stávaly stále konkrétnější závazky. Experti si slibují, že tentokrát se mezinárodní společenství během nadcházející dekády dopracuje k obdobě pařížské smlouvy pro přírodu.
Analogie je ovšem důležitá nejenom historicky. Zákonodárci si z debat o klimatu odnesli pragmatickou zkušenost, že řešení nepřinášejí zbožná přání, nýbrž ekonomika. Naučili se motivovat firmy, aby investovaly do čistších technologií a snižovaly uhlíkovou stopu. Řada expertů proto teď prověřuje, zda by podobný recept nepomohl i k návratu divokého života do krajiny. Přemýšlejí, jaké pobídky by mohly namotivovat zemědělce, majitele lesů i developery, aby se jim vyplatilo pečovat o přírodu.
Autor je biolog. Pracuje v Centru pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy.
